ECLI:CZ:US:2006:1.US.434.06.1
sp. zn. I. ÚS 434/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele E. B., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze, Václavské nám. 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 3 Tdo 309/2006, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 10 To 338/2005, a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 1 T 175/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 8 odst. 1,2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1, 2, 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 3 Tdo 309/2006, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 10 To 338/2005, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 1 T 175/2004.
Uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zákona, trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákona a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zákona, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roky, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zákona byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Příbrami sp.zn. Tm 14/2004 ze dne 14. 4. 2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Trestné činnosti se obžalovaný-stěžovatel podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že v Příbrami v době od prosince 2003 do dubna 2004 opakovaně slovně i fyzicky napadal A. S., vyhrožoval jí, šikanoval, udeřil dlaní do obličeje a dupl bosou patou na hrudník, až ji způsobil zhmožděniny hrudníku (přičemž v důsledku tohoto jednání se poškozená pokusila o sebevraždu) a v úmyslu donutit ji, aby proti němu jako svědkyně nevypovídala, dne 11. 5. 2004 v kadeřnickém salonu Visáž jí vyhrožoval likvidací její osoby i blízkých rodinných příslušníků a poškozením automobilu její sestry. Dále v době od února do 20. 5. 2004 opakovaně napadal L. P., vyhrožoval jí fyzickou likvidací, udeřil ji do obličeje, až jí způsobil modřiny, a ve 02:00 hod. v noci na 9. 4. 2004 vylezl zespodu na balkon jejího bytu, vnikl dovnitř do bytu a slovně ji napadal a vyhrožoval jí.
Se skutkovými zjištěními i s právními závěry soudu prvního stupně se v zásadě zcela ztotožnil Krajský soud v Praze a odvolání stěžovatele usnesením ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 10 To 338/2005, zamítl. Nejvyšší soud poté rovněž neshledal důvod, aby dovolání stěžovatele vyhověl a usnesením ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 3 Tdo 309/2006, je odmítl.
II.
Stěžovatel v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že obecné soudy porušily zákonné normy takovým způsobem, že zasáhly do jeho výše uvedených základních práv. Pokud jde o útoky proti poškozené S., uvedl, že podle její výpovědi ji měl sice soustavně slovně i fyzicky napadat, leč neexistují prý žádní svědci, kteří by se o tom dozvěděli jinak než zprostředkovaně od poškozené. Poškozená mu dokonce dovolila, aby u ní bydlel s jejími dvěma syny. Zcela nepřesvědčivé je podle názoru stěžovatele i tvrzení poškozené, že jí bylo jasné, že se obžalovaného nemůže nijak zbavit. Její sebevražedný pokus, za stavu, kdy vychovávala dva nezletilé syny, vyvolává dojem přehnané, neadekvátní reakce, takže taková osoba - bez znaleckého posudku z oboru psychologie - nemůže být brána jako důvěryhodný svědek. Sebevražedný pokus spáchala za přítomnosti stěžovatele, který ji pak sám dopravil do nemocnice. Předtím měl poškozenou udeřit dlaní otevřené ruky do obličeje a šlápnout bosou nohou na hrudník. Již samo tvrzení o šlápnutí bosou nohou na hrudník zní podle názoru stěžovatele značně vykonstruovaně. Pravděpodobnější je jeho vysvětlení, že k tomuto zranění nejspíše došlo v době, kdy poškozenou odnášel po schodech, aby ji mohl dopravit do nemocnice, leč upadl s ní a sám si zranil kotník. Není tedy možné bez dalšího uvěřit poškozené, že k tomuto zranění došlo jeho útokem. Proti všem tvrzením poškozené o jejích obavách ze stěžovatele pak vyznívá skutečnost, že právě on to byl, kdo ji z nemocnice odvezl, k čemuž došlo na její vlastní žádost a byl to on, kdo s ní pak zůstal přes noc doma. Kdyby jeho chování skutečně vyvolávalo v poškozené důvodné obavy, jistě by se jím z nemocnice nenechala odvézt. Ničím nepodložené je podle stěžovatele i tvrzení poškozené, že jí telefonoval do léčebny ve Lnářích, kde byla hospitalizována v době od 13. do 25.4., že jí vyhrožoval fyzickým napadením a způsobením blíže neurčené újmy. Bez pochyby je pouze skutečnost, že s ní navázal telefonický kontakt; to, že se poté rozplakala, neprokazuje, že se tak stalo na základě výhrůžek stěžovatele, neboť z výše uvedeného jasně vyplývá, že poškozená je labilnější osobou. Soudům se podle stěžovatele tedy nepodařilo zjistit skutkový stav věci, o němž není důvodných pochyb. Soudy rovněž nenechaly vypracovat znalecký posudek z oboru psychologie na tuto poškozenou, takže šlo o opomenutý důkaz, což odůvodnily jen zcela povrchně a neprovedly ani další navržené důkazy.
Co se týče listinných důkazů, ani ty podle stěžovatele neposkytují spolehlivý podklad pro rozhodnutí. Soud prvního stupně usuzuje na jeho vinu z dopisů a textů, které psal poškozené S. Z těch ovšem nevyplývá, že jeho jednání ve vztahu k této poškozené naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným. Soud prvního stupně se prý opírá o citace vytržené z kontextu, které jej z předmětného jednání neusvědčují. Naopak přehlíží jeho projevy náklonnosti a obav o poškozenou, které například z vět jako "mám o tebe starost" jasně vyplývají a je z nich i znát, že obviněný choval k poškozené a jejím dětem vřelé city. Z vět jako například "děláš problémy sama sobě", či "zklamala jsi se ve mně, moc jsem ti ublížil", nelze usuzovat na to, že by poškozené vyhrožoval usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu, jak to předpokládá předmětná skutková podstata. Další významnou skutečností prý zůstává, že neshody partnerů v jejich soužití, doprovázené mnohdy i vzájemnými nadávkami a urážkami, které mohou přerůst dokonce i v menší potyčky, nejsou nijak řídkým jevem, přičemž společenská nebezpečnost v těchto případech rozhodně nedosahuje takového stupně, aby se dalo hovořit o trestném činu. Skutečnost, že podobné neshody mohou být některými osobami subjektivně hůře snášeny, jistě není s to jejich společenskou nebezpečnost zvýšit. I v případě, že by se bylo podařilo uvedené jednání stěžovateli prokázat, nejednalo by se, tedy dle jeho mínění, vzhledem k absenci materiálního znaku, o trestný čin.
Pokud jde o jednání, kterého se měl dopustit vůči poškozené P., stěžovatel zejména uvedl, že z výpovědi obou dcer poškozené je zřejmé, že jejich názory jsou značně ovlivněny matkou. Navzdory tomu zejména z výpovědi svědkyně M. P. v hlavním líčení vyplývá, že se k nim choval více než slušně, věnoval se jim, zajímal se o ně, což svědčí o skutečnosti, že k nim a tedy i k jejich matce měl vřelý vztah. Navíc, jestliže mělo podle dcer poškozené docházet mezi jejich matkou a stěžovatelem k neshodám, hádkám a k potyčkám, pak tyto byly vždy oboustranné. M. P. je popisuje jako rvačky. Sama poškozená na dotaz obhájkyně v hlavním líčení dokonce uvedla : "Je pravda, že jsem sama při konfliktu dala obžalovanému facku, vždy když mně uhodil." Dcera N. P. si pamatuje pouze na jediný případ, kdy mezi oběma došlo k fyzické potyčce. M. P. pak v hlavním líčení prohlásila, že je se sestrou brával do kina a na výlety, kde za ně vše platil. I z toho, že stěžovatel M. P. kupoval s matkou mobil k vánocům a že k svátkům a narozeninám dostávaly dcery poškozené od něj dárky, i z tvrzení poškozené, že ji uhodil, když s ním nechtěla jít na pizzu, je zřejmé, že obviněný nebyl v domácnosti poškozené "pouhým parazitem". I argument poškozené, že stěžovateli dovolila opětovné nastěhování k ní domů jen proto, že týž stál neustále za dveřmi, věčně na ně tloukl, několikrát tam i spal, chtěl si promluvit a stále ji pronásledoval, je podle něj naprosto nelogický a vykonstruovaný. Kdyby jí totiž, jak vzaly soudy obou stupňů za prokázané, skutečně vyhrožoval usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že by to mohlo vzbudit její důvodnou obavu, jistě by mu nedovolila znovu se nastěhovat do jejího bytu a kroky ke své ochraně by podnikla již dříve. Co se týče modřiny na obličeji, kterou měl poškozené způsobit a jejíž fotografie se nachází ve spisu, ta nemá podle něj žádnou důkazní hodnotu. Lze z ní pouze usuzovat, že poškozené v blíže nezjištěné době vznikl hematom na obličeji, a o tom jakým způsobem se tak stalo, se lze pouze dohadovat. Není prý možné, aby soudy vzaly pouze na základě tvrzení poškozené za prokázané, že tento hematom vznikl právě v důsledku útoku obviněného, který to popírá.
Co se týče důkazů listinných vůbec, z nich podle stěžovatele pouze vyplývá, že poškozenou udeřil a že jej to mrzí, přičemž projevuje vůli po zjednání nápravy. Neplyne z nich, zda poškozenou udeřil při jejich zmíněné potyčce, s jakou intenzitou a již vůbec z nich nelze - podle stěžovatele - usuzovat na to, že by snad poškozenou takto udeřil častěji. Pokud jde o naplnění předmětné skutkové podstaty, tedy vyhrožování usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to v poškozené mohlo vzbudit důvodnou obavu, je tento důkazní prostředek podle stěžovatele naprosto irelevantní. Naopak prý svědčí spíše v jeho prospěch, jestliže poškozenou přesvědčuje o své lásce a slibuje jí, že takové jednání již nezopakuje.
Pokud je stěžovateli kladeno za vinu, že vnikl balkónem do bytu P., kde jí potom vyhrožoval a napadal, pak svědkyně S. prý k věci vypověděla pouze to, že inkriminovaného dne jela s obviněným před dům P.; tam jí údajně řekl, že má P. otevřený balkon a že tam vleze, poté odešel a v bytě se rozsvítilo, z čehož svědkyně usuzuje, že se tam opravdu balkónem dostal. Navíc uvedla, že si od ní stěžovatel půjčoval mobilní telefon, což však nasvědčuje spíše faktu, že se s poškozenou P. telefonicky spojil a že ho táž pustila do bytu sama a dobrovolně. P. uvedla, že neví přesně kdy (snad 9. 4. 2004 v noci) najednou spatřila v bytě obžalovaného, který tam setrval asi hodinu a mluvil o svých pocitech; když ho doprovodila do chodby, zjistila, že je zamčeno a dveře na balkon byly otevřeny, z čehož usoudila, že se do bytu dostal balkonem. Dcera poškozené, M. P., pak uvedla, že k nim stěžovatel jednou údajně vlezl. Od matky ví, že se k nim v noci dostal balkónovými dveřmi. Soudy navíc nevyslyšely námitku stěžovatele, uplatněnou v odvolacím návrhu, že nehledě na nevěrohodnost a neprůkaznost výpovědí ostatních svědků, nebylo vniknutí do bytu balkónem v jeho silách. Musel by prý být ve velice nadprůměrné fyzické kondici a takové jednání by bylo v noci a za tmy téměř nemožné.
Stěžovatel dále brojí proti závěrům, které vedly Nejvyšší soud k odmítnutí jeho dovolání. Poukázal přitom na to, že se Nejvyšší soud snaží maximálně omezovat uplatnění dovolacích důvodů, které jsou již tak v trestním řádu nepřiměřeně restriktivní a s jeho usnesením proto nesouhlasí.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
1) Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním pořádkem České republiky (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Poté, co se seznámil s napadenými rozhodnutími a se spisem, Ústavní soud shledal, že obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, při dodržení práva na obhajobu a soudy dostatečně svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia ve věci shromážděných podkladů, žádné významné pochybnosti. Za této situace mu nepřísluší jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel v zásadě zejména zpochybňuje, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, postavil by se tak fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu podle Ústavy nepřísluší. Hodnocení provedených důkazů a vyvozování závěrů z tohoto procesu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je jednou ze základních povinností obecných soudů. Do autonomie interpretace jednoduchého práva Ústavní soud rovněž obvykle nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu.
Ústavní stížnost však spočívá - jak je již shora zmíněno - v takových námitkách stěžovatele, jimiž zejména polemizuje s postupem i se závěry obecných soudů, se kterými nesouhlasí z pohledu skutkových zjištění i právního odůvodnění. Z obecného hlediska však lze - podle názoru Ústavního soudu - ve vztahu k podstatě případu odkázat na závěry těchto soudů, jejichž úvahy a zjištění, považuje Ústavní soud za přijatelné a neshledal důvodu cokoliv, pro věc podstatného, na nich zpochybňovat.
2) Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Příbrami mj. vyplývá, že svědkyně S. v obou výpovědích potvrdila, že na začátku vztahu, který se stěžovatelem navázala, jí ten uváděl nepravdivé skutečnosti o svém věku a stavu. Poškozená mu uvěřila, začala se s ním stýkat. Nebyla však v tomto vztahu spokojená, chtěla jej ukončit, a to především proto, že jej živila. Ukončit vztah se jí však nepodařilo. Poprvé ji stěžovatel napadl na diskotéce, kde jí dal facku, vyhrožoval jí, že ji zabije a rovněž ji vulgárně napadal. Následně ji několikrát udeřil, případně na ni byl vulgární, poškozená z něj měla strach, opět se snažila vztah ukončit, leč marně; proto se raději snažila stěžovatele neprovokovat a udržet jej v klidu. K dalšímu konfliktu došlo 3. 4. 2004, kdy mu opět oznámila, že chce jejich vztah ukončit. Stěžovatel se ji snažil přesvědčit, aby tak nečinila, došlo k hádce, kdy mu řekla, že je lhář a ubožák; nato ji udeřil, strčil do ní až spadla na zem a následně ji dupl na hrudník. Poškozená potvrdila, že v důsledku trvajícího psychického a fyzického tlaku ze strany stěžovatele již nevěděla, jakým způsobem by se měla jeho jednání bránit a pokusila se o sebevraždu. Stěžovatel ji poté kontaktoval i v léčebně a ona na něj následně podala trestní oznámení. Dne 11. 5. 2004 ji vyhledal v zaměstnání, zde jí vyhrožoval a snažil se ji donutit, aby proti němu nesvědčila. Poškozená rovněž potvrdila, že byla přítomna události dne 9. 4. 2004, když jel stěžovatel v noci k bytu P.; ona sama byla v autě a týž ji řekl, že P. má otevřený balkon a že se tedy rozhodl do bytu vlézt, neboť tam "P. má jistě nějakého chlapa". Výpověď poškozené S. soud pokládal za zcela věrohodnou. Přesvědčivě popsala své soužití se stěžovatelem a u hlavního líčení bylo patrné, že má z něho i nadále obavy; v průběhu svědecké výpovědi se rozplakala a bylo zřejmé, že na ni stěžovatel v dřívější době skutečně vykonával takový nátlak, jak popisovala. Skutečnosti, které poškozená uváděla, pak byly prokázány i důkazy listinnými, a to lékařskou zprávou ze dne 3. 4. 2004, vystavenou MUDr. V. M. a zdravotním záznamem ze dne 26. 4. 2004, z nichž bylo prokázáno, že poškozená utrpěla zhmoždění hrudníku, dále protokolem o trestním oznámení ze dne 21. 4. 2004, který podala na Obvodním oddělení Policie ČR v Blatné (a ve kterém oznámila chování stěžovatele); skutečnosti, uváděné poškozenou, dále vyplývají i ze spisů a textů, které jí stěžovatel psal.
Co se týče poškozené P., soud prvního stupně mj. uvedl, že udržovala vztah s obžalovaným delší dobu. Již dříve byla stěžovatelem napadena a ten byl za to dokonce trestně odsouzen; přesto jejich vztah trval. Poškozená uvedla, že ji stěžovatel opakovaně napadal, v únoru 2004 ji napadl znova, kopl ji do obličeje, začal ji škrtit a když chtěla z bytu odejít, tak ji tam držel. Omezoval ji, když chtěla jít nakupovat, snažil se ji udržet doma, několikrát ji napadl a rovněž jí vyhrožoval. Také jí opakovaně telefonoval do zaměstnání a neustále ji sledoval. Poškozená prohlásila, že vše vyvrcholilo tím, že dne 9. 4. 2004 vlezl pootevřenými balkónovými dveřmi v noci do bytu, což ji velice vystrašilo. Říkal, že má u sebe zbraň, že někoho zastřelí, poté naopak tvrdil, že ji miluje a že jí neublíží. Poškozená se ho snažila vykázat z bytu, stěžovatel se však zdržel delší dobu, takže P. měla strach a obávala se, že by jí mohl ublížit.
Podle názoru krajského soudu jako soudu odvolacího je hodnocení důkazů v posuzované věci objektivní a nelze mu vytknout žádnou nesprávnost ani nelogičnost. Výpovědi obou poškozených jsou samy o sobě přesvědčivé a jednoznačné, nejsou osamoceny, neboť jsou podporovány dalšími důkazy, zejména lékařskou zprávou, fotodokumentací i výpověďmi dětí poškozených, jakož i výsledky znaleckého psychiatrického posudku na obžalovaného, který se takového jednání nedopustil prvně, ale vůči poškozené P. již opakovaně (v létě roku 2003, za což byl již pravomocně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody). S ohledem na tyto okolnosti a jejich provázanost je prý snaha obžalovaného zpochybnit věrohodnost poškozené S. zcela lichá a výslech jeho známého je nadbytečný.
3) S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše podrobně shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě, je možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. V tom, že stěžovatel zastává jiný názor, a v jeho konkrétních námitkách, neshledal Ústavní soud z ústavněprávního hlediska nic podstatného. Závěry obecných soudů považuje za spravedlivé a odpovídající principům, vyplývajícím z předpisů nejvyšší právní síly; nelze je označovat jako nesouladné s hmotným právem, resp. soudům vytýkat nesprávnou aplikaci ve věci použitých zákonných ustanovení. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. Napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá, nevykazují znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
To se týká i námitky stěžovatele, že soudy neprovedly některé jím navržené důkazy a že jde o důkazy opomenuté. Obecně lze konstatovat, že soudy jsou oprávněny a povinny odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Obecné soudy na důkazní návrhy stěžovatele reagovaly, byť velmi stručně a nikoli individualizovaně ve vztahu k jednotlivým důkazním návrhům. To je zřejmé z napadeného usnesení krajského soudu, jak je reprodukováno na str. 6 tohoto textu. V tomto směru lze zajisté mít určité výhrady. Na druhé straně, z hlediska podstatných okolností zkoumaného případu posuzovaného komplexně, se však ani Ústavnímu soudu nejeví, že by provedení jakýchkoli dalších důkazů mohlo na závěrech obecných soudů a tedy i na výrocích o vině a trestu stěžovatele něco zásadního změnit. Ve zkoumané věci tedy nebylo ani v tomto směru shledáno takové pochybení, které by mělo zásadní vliv na ústavní regulérnost procesu posuzovaného jako celek.
Pokud stěžovatel dále polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu, který shledal, že ve věci nejsou splněny podmínky uvedené v ust. §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu a jeho dovolání proto odmítl, lze sice do jisté míry souhlasit s názorem, že výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) Nejvyšším soudem je mnohdy nepřiměřeně restriktivní. V daném případě však byla situace poněkud jiná. K argumentaci stěžovatele je nutno uvést, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení dostatečným způsobem vyložil, proč bylo dovolání odmítnuto a proč neobstál žádný z dovolacích důvodů; konstatoval přitom mj., že důvod dovolání podle §265b odst.1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu - stejně jako v rámci kteréhokoli jiného ze zákonných dovolacích důvodů - se tedy zpravidla nelze domáhat revize skutkových zjištění soudu, jakož i postupu, kterým soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl. Z obsahu podaného dovolání však bylo podle Nejvyššího soudu zjevné, že dovolatel s odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vznáší námitky právě takového charakteru, které se se zákonnými dovolacími důvody v této konkrétní souzené věci neslučují.
Ústavní soud tedy konstatuje, že - vzhledem k okolnostem zkoumaného případu - uvedený závěr Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska obstojí, stejně jako závěry soudu prvního i druhého stupně.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Z uvedeného důvodu je rovněž bezpředmětný stěžovatelův návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2006
František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu