ECLI:CZ:US:2006:1.US.437.03
sp. zn. I. ÚS 437/03
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 12. ledna 2006 sp. zn. I. ÚS 437/03 ve věci ústavní stížnosti Ing. C. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2003 sp. zn. 13 Co 70/2003 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 10. 2002 sp. zn. 13 C 258/2001, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice ? Ministerstvu financí na náhradu škody.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2003 sp. zn. 13 Co 70/2003 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 10. 2002 sp. zn. 13 C 258/2001 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2003 sp. zn. 13 Co 70/2003 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 10. 2002 sp. zn. 13 C 258/2001. Citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu financí, aby žalované bylo uloženo zaplatit stěžovateli částku 2 259 960 Kč s 8% úrokem od 14. 5. 2001 do zaplacení. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně shora uvedeným rozsudkem potvrdil.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že uplatnil dne 30. 3. 1992 v režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.", resp. "zákon o mimosoudních rehabilitacích") u ministerstva financí svůj nárok na finanční náhradu za nemovitosti v katastrálním území M., které mu byly protiprávně odňaty. S ohledem na svůj věk žalobce zvolil, přestože byl oprávněnou osobou, která by se mohla domoci vydání věci, uspokojení svého restitučního nároku vyplacením finanční náhrady. Ministerstvo financí (dále jen "MF") však nárok stěžovatele zamítlo. Proto se byl nucen obrátit na Okresní soud v Havlíčkově Brodě. Rozsudkem tohoto soudu ze dne 15. 6. 1999 č. j. 4C 613/95-157 byla žalovaná uznána povinnou zaplatit stěžovateli jako žalobci částku 30 000 Kč v hotovosti a dále mu vydat cenné papíry v hodnotě 4 688 688,45 Kč do 15 dnů od právní moci citovaného rozsudku; tento rozsudek nabyl právní moci dne 31. 7. 1999. MF svým přípisem ze dne 7. 10. 1999 sdělilo stěžovateli, že finanční náhrada v celkové výši 4 718 688 Kč bude vyplacena částkou 10 000 Kč v hotovosti poštovní poukázkou a zbývající částka Kč 4 708 688 v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů a které budou vydány Fondem národního majetku České republiky (dále jen "FNM"). Přitom dosavadní způsob vypořádání nároků oprávněných osob dle zákona č. 87/1991 Sb. probíhal tak, že v termínu do jednoho měsíce byl převeden do Střediska cenných papírů na účet oprávněné osoby odpovídající počet kusů akcií, tedy v případě stěžovatele by se jednalo o 4 708 kusů akcií Restitučního a investičního fondu České republiky (dále jen "RIF"). Následně se na něj obrátil FNM jednající v zastoupení České republiky svým přípisem ze dne 18. 10. 1999, ve kterém jej informoval o skutečnosti, že vystavil na jméno stěžovatele směnku, kterou bude vypořádán restituční nárok. Tato směnka byla pod č. 200000228 skutečně stejného dne vystavena. Jednalo se o směnku vlastní, splatnou na viděnou u K. banky, a. s., s doložkou bez protestu s termínem splatnosti ne dříve než 18. 2. 2000. Tato skutečnost byla pro stěžovatele překvapením, neboť předpokládal, že jeho nárok bude uspokojen tak jak u všech předchozích restituentů vyplacením náhrady v cenných papírech akciemi RIF. Přesto směnku převzal s ohledem na povinnost přijmout byť jen částečné plnění ze strany věřitele. Směnka byla následně vyplacena. K uspokojení nároků žalobce tedy došlo způsobem zásadně odlišným od dosavadního způsobu. O této skutečnosti informoval stěžovatel MF svým přípisem ze dne 12. 7. 2000; v něm požadoval vydání 1 527 ks RIF jako rozdílu mezi tržní hodnotou příslušného množství akcií RIF a hodnotou vystavené směnky. Dle názoru správního úřadu vyjádřeného v přípise ze dne 4. 9. 2000 byla finanční náhrada poskytnuta pouze jiným způsobem, a to směnkou s ohledem na usnesení Vlády České republiky č. 343, kterým vláda dala souhlas k tomu, aby po vyčerpání akcií RIF byly další nároky oprávněných osob vypořádávány za podmínek uvedených v části II. přiloženého materiálu formou směnek FNM. Tuto skutečnost odůvodnilo MF tak, že akcie RIF již nemá FNM k dispozici. Časový termín zahájení realizace této záměny cenných papírů dividendového typu (akcie RIF) jednorázovým proplácením hotovosti směnkou nebyl v tomto usnesení stanoven. Z obecné informace uvedené v přípisu FNM ze dne 18. 10. 1999 je však patrné, že vzhledem k čtyřměsíční lhůtě splatnosti směnky mohly být do tohoto nového systému úhrady restitučních náhrad zahrnuty jen ty s termínem splatnosti po 18. 2. 2000, tedy výrazně po lhůtě splatnosti, kterou stanovil výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě na den 15. 8. 1999. V přípisech, které obdržel stěžovatel od MF dříve, se uvádí, že "dorovnání" neumožňuje restituční zákon, nebylo uloženo právoplatným rozhodnutím soudu a nakládání s cennými papíry, které vede k jejich zhodnocení či znehodnocení, je soukromou záležitostí držitele cenného papíru. Zhodnocení či znehodnocení cenného papíru však neleželo v rukou stěžovatele. Směnka je objektivně zhodnotitelná pouze při prodeji za nižší cenu tzv. eskontem směnky, tedy jejím prodejem třetí osobě za nižší cenu, která pak zinkasuje od výstavce cenu na směnce uvedenou. Jejím ziskem je rozdíl ceny zaplacené za směnku a příjmem od výstavce. Fakticky tedy obdržel stěžovatel namísto 4 708 ks akcií dividendového typu v tržní hodnotě 6 977 840 Kč jednorázově proplacenou směnku znějící na částku 4 708 688 Kč, která navíc nebyla splatná dříve než 18. 2. 2000, tedy 8 měsíců po lhůtě stanovené pravomocným rozsudkem soudu. Rozdíl těchto částek 6 977 840 Kč minus 4 708 688 Kč představuje vzniklou škodu 2 269 152 Kč.
Stěžovatel se proto obrátil dne 17. 9. 2001 na Obvodní soud pro Prahu 1 se žalobou o náhradu škody ve výši 2 259 960 Kč, kterou mu Česká republika ? Ministerstvo financí způsobila následnou změnou podmínek výplaty této náhrady a průtahy při vyřizování jeho žádosti. Obvodní soud pro Prahu 1 však tuto žalobu zamítl napadeným rozsudkem ze dne 24. 10. 2002 č. j. 13 C 258/2001-21 s odůvodněním, že zákon č. 87/1991 Sb. nestanoví, jaký druh cenného papíru má být oprávněným osobám poskytnut, a že tedy způsob plnění závisí na volbě MF, pokud z obecného vymezení v zákoně nevybočuje. Důkazy navržené žalobcem neprováděl. Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal odvolání, ve kterém mj. poukázal na to, že jeho nárok nebyl ve stanovené lhůtě uspokojen a Česká republika ? Ministerstvo financí tak učinila až 4 měsíce po vydání rozsudku. Stěžovatel nezpochybnil názor, že druh cenných papírů, které nemají povahu dluhopisu a jimiž měla být vyrovnána podstatná část finanční náhrady, nebyl zákonem č. 87/1991 Sb. přesně stanoven a že český stát měl tedy právo jej změnit; upozornil však na skutečnost, že nový způsob vypořádání restitučního nároku byl méně výhodný než předchozí a že byl takto znevýhodněn navíc postupem tohoto státu (jako strany žalované), který bezdůvodně odmítal vyrovnání restitučního nároku a poté je nadále svévolně protahoval až do doby, kdy již byl vypořádán jiným způsobem, tedy vystavením směnky FNM. V případě usnesení vlády č. 343 ze dne 18. 5. 1998, které bylo uváděno jako důkaz, nebyl názor všech subjektů podílejících se na jeho přípravě shodný se stanoviskem vlády. V připomínkovém řízení prý vyjádřila např. Česká národní banka (dále jen "ČNB") názor, že dluhopisy či směnky FNM neodpovídají definici "cenný papír, který nemá povahu státního dluhopisu", a doporučila navýšit základní jmění restitučního investičního fondu a pokračovat ve vypořádání restitučních nároků stávajícím způsobem. K názoru ČNB jako všeobecně uznávané finanční instituce a odborného garanta opatření v oblasti státních cenných papírů však soud nepřihlédl, ani se jím nijak blíže nezabýval a rovněž v odůvodnění neuvedl, jak se s tímto důkazem vyrovnal. Ve stati s názvem "Čerpání akcií a. s. RIF", která je součástí citovaného usnesení vlády, je podle stěžovatele uvedeno, že ještě k datu 1. 4. 1998, tedy cca 1 rok před vydáním rozsudku, bylo v držení žalované 1 884 387 ks akcií RIF, což představuje 87 % všech do té doby vydaných. Dle sdělení MF bylo předávání těchto akcí ukončeno v průběhu měsíce září 1998, podmínky pro výplatu směnky byly stanoveny až s účinností od 1. 12. 1999 a směnka předaná žalobci byla splatná až 18. 2. 2000, tedy výrazně po lhůtě stanovené rozsudkem. Je tedy namístě otázka, jakým způsobem byly restituční nároky uspokojovány v mezidobí od údajného vyčerpání akcií RIF do 1. 12. 1999. K těmto, dle názoru stěžovatele zcela zřejmým skutečnostem však soud nepřihlédl a omezil se na pouhý rozbor, zda byl stát na straně žalované oprávněn změnit způsob vypořádání restitučních nároků. Po kladné odpovědi pak žalobu zamítl, aniž by vzal v úvahu i možnou škodu vyplývající z prodlení při uspokojování nároku stěžovatele. Odvolací soud napadený rozsudek rozsudkem ze dne 30. 4. 2003 č. j. 13 Co 70/2003-40 potvrdil a odvolání stěžovatele zamítl.
Porušení základního lidského práva, chráněného Listinou základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), spatřuje stěžovatel zejména v tom, že oba soudy "neaplikovaly důsledně právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem", které vyplývá mimo jiné z toho, že restituční nárok stěžovatele byl uspokojen ve lhůtě, která překonala požadavek na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 36 Listiny. V tomto směru prý Ústavní soud dovodil, že porušení práva na spravedlivé projednání věci bez průtahů v přiměřené lhůtě je porušením práva, takže musí zakládat právo na odškodnění, leč soudy se v naznačeném směru tímto právním posouzením nezabývaly. Současně pak ? podle stěžovatele ? obecné soudy důsledně nerespektovaly obecné principy ústavního pořádku České republiky, z nichž lze dovodit, že každý má právo na to, aby s ním bylo jednáno ze strany státu za stejných podmínek jako s dalšími osobami, které se nacházejí ve stejném postavení. Přestože Česká republika uspokojila nárok stěžovatele odlišně než nároky ostatních osob, a to způsobem, kterým jej znevýhodnila, soudy k tomu nepřihlédly. Ve své argumentaci se soustředily pouze na formální stránku právního předpisu, navíc za situace, "která vyplývá z libovůle České republiky", aniž by zohlednil faktický důsledek jednání státu vůči majetkové sféře stěžovatele. Namítl rovněž, že soudy opomenuly provést navržený důkaz a vyžádat si stanovisko České národní banky ke změně způsobu úhrady nároku dle zákona č. 87/1991 Sb., "pokud má výrazný vztah" k posouzení daných právních otázek. Z uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozsudků obecných soudů.
Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 10. 2002 č. j. 13 C 258/2001-21 Ústavní soud zjistil, že tento soud žalobu stěžovatele zamítl zejména s odůvodněním, že zákon č. 87/1991 Sb. nestanoví podrobněji, jaký druh cenného papíru nemající povahu státního dluhopisu má být oprávněným osobám poskytnut; jestliže tedy bylo stěžovateli plněno formou směnky, bylo prý plněno podle předmětného restitučního předpisu. Pokud stěžovatel směnku v požadované hodnotě obdržel, zanikl tím podle názoru soudu závazek žalovaného ministerstva financí dané plnění poskytnout. K námitkám stěžovatele obvodní soud v zásadě poukázal jen na to, že značná část restituentů obdržela akcie v době, kdy jejich obchodovatelná hodnota byla nižší než hodnota nominální. Soud uzavřel konstatováním, že stát zmírňuje křivdy, které v rozhodném období způsobil, a že jde o specifickou úpravu, jež má přednost před obecnou úpravou náhrady škody způsobené rozhodnutím státního orgánu nebo nesprávným úředním postupem; je prý "na každém jednotlivém občanovi, jakým způsobem se rozhodne postupovat při uplatňování svého nároku vůči státu a jaké plnění bude vyžadovat".
Městský soud v Praze jako soud odvolací soud citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. 4. 2003 č. j. 13 Co 70/2003-40 potvrdil. Konstatoval zejména, že jelikož v roce 1998 došlo k vyčerpání akcií RIF, rozhodla vláda usnesením č. 343 ze dne 18. 5. 1998 o novém způsobu uspokojování restitučních nároků formou směnek FNM; nárok stěžovatele byl uspokojen ve formě odpovídající shora citovanému usnesení vlády a jakékoli spekulace o ceně akcií, které již stěžovatel nemohl obdržet, považuje soud za zcela bezpředmětné.
II.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že svůj právní názor na věc již vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku, na tomto názoru trvá a odkazuje na něj. Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, MF pouze odkázalo na závěry uvedené v obou napadených rozsudcích obecných soudů.
Všichni účastníci i vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem pak ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, souhlasili s upuštěním od ústního jednání.
III.
Ústavní soud dospěl ? po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů k danému případu ? k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Jádrem ústavní stížnosti je otázka, zda se soudy dostatečným a především ústavně konformním způsobem vypořádaly s podstatou řešené věci, tedy zejména s tím, zda, jak stěžovatel namítal, byly či nebyly respektovány obecné principy ústavního pořádku České republiky ? z nichž lze dovodit, že každý má právo na to, aby s ním bylo jednáno ze strany státu za stejných podmínek jako s dalšími osobami, které se nacházejí ve shodném či srovnatelném postavení ?? zda ve věci byly řádně vzaty v úvahu všechny související důkazní návrhy stěžovatele a zda nedošlo v restitučním řízení i k porušení práva na spravedlivé projednání věci v přiměřené lhůtě, které mohlo mít případně dopad na právní postavení stěžovatele (restituenta) z hlediska ústavní zásady rovnosti osob nacházejících se ? jak shora uvedeno ? ve srovnatelné situaci.
Porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být ? pod zorným úhlem shora vysloveného ? zejména stav, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuelně ?????? tím spíše ? pokud byla účastníky řízení namítána, leč obecný soud ji v celém souhrnu posuzovaných faktů dostatečně právně nezhodnotil, aniž by např. náležitým způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mj. i libovůle zakázané v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stručněji lze shora uvedené vyjádřit i následujícím způsobem: povinností Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti bylo v dané věci zejména zkoumat, zda jsou právní závěry, k nimž obecné soudy dospěly, odůvodněny natolik, že je zjevné, že tyto soudy dostály své ústavně zakotvené povinnosti poskytovat ochranu právům. Obecné soudy rozhodující v daném případě se však podle přesvědčení Ústavního soudu s relevantními okolnostmi věci naznačeným způsobem nevypořádaly. K tomu vedou Ústavní soud zejména následující důvody.
Ústavní soud již dříve mnohokrát judikoval, že ke splnění účelu a cíle restitucí je nutné, aby všechny příslušné orgány veřejné moci vycházely ze speciální úpravy restitučních předpisů a aby zejména v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd interpretovaly veškeré relevantní okolnosti konkrétního případu, tedy aby vycházely z individuálních rozměrů každé jednotlivé věci, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Účelem restitučního zákona o mimosoudních rehabilitacích je zmírnění a odčinění následků některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti respektující základní lidská práva. Případné nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu státních orgánů nelze podle přesvědčení Ústavního soudu vykládat v neprospěch oprávněných osob, ale vždy (ve vztahu ke konkrétní věci) s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. K restitucím nelze přistupovat formálně, ale je vždy třeba sledovat účel, jehož má být restitucí dosaženo, tedy odčinění majetkové křivdy akty dřívějšího totalitního státu, jež byly učiněny v rozporu se základními zásadami demokratické společnosti; lze dovozovat, že tím spíše je povinností státu nevytvářet případné křivdy nové, a to zejména mezi samotnými restituenty.
Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém právním rozboru věci v zásadě pouze uvedl, že jestliže stěžovatel obdržel směnku v požadované hodnotě, zanikl tím závazek žalované poskytnout mu plnění ve smyslu §13 zákona č. 87/1991 Sb. Námitku stěžovatelem od počátku řízení uváděnou, to jest, že má podle čl. 1 Listiny základní právo na to, aby byl jeho nárok uspokojen za stejných podmínek jako nárok jiných oprávněných osob, odbyl soud pouze stručným poukazem (navíc nikterak nedoloženým) na to, že "značná část" restituentů obdržela akcie RIF v době, když jejich obchodovatelná hodnota byla nižší než jejich nominální hodnota. Zde Ústavní soud poznamenává, že taková odpověď zjevně míjí podstatu věci, jelikož v zásadě argumentuje tak, že stěžovatel může být spokojen, že nebyl znevýhodněn ještě více jak další skupina restituentů, která podle soudu obdržela ? přitom jen v závislosti na době, kdy byl jejich nárok státem uznán, což nemohli nijak podstatně ovlivnit ? ještě méně než jiná skupina restituentů. Stěžovatelova argumentace však ? poněkud zjednodušeně vyjádřeno ??mířila k tomu, že není podstatné, kolik obdržel či mohl obdržet nominálně, ale co obdržel fakticky, ve srovnání s jinou skupinou srovnatelných oprávněných osob. Rozdíly přitom zjevně nebyly zanedbatelné, neboť ve stěžovatelově případě rozdíl činil téměř 50 %, což lze považovat za zjevně nepřiměřené. Rovněž odvolací soud ve svém rozsudku v podstatě jen konstatoval, že jelikož v roce 1998 došlo k vyčerpání akcií RIF, rozhodla vláda usnesením č. 343 ze dne 18. 5. 1998 o novém způsobu uspokojování restitučních nároků formou směnek FNM, že nárok stěžovatele byl uspokojen ve formě odpovídající shora citovanému usnesení vlády a že jakékoli spekulace o ceně akcií, které již stěžovatel nemohl obdržet, považuje soud za "zcela bezpředmětné".
Ve světle shora vyslovených úvah se ovšem Ústavnímu soudu jeví uvedená odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů jako nedostatečná, a v konečném důsledku proto i nepřezkoumatelná. V zásadě totiž pouze paušálně reprodukují obvyklý postup příslušných orgánů státu, aniž by se podrobněji zabývaly otázkou, zda tím nedošlo k porušení ve věci aplikovatelných obecně závazných právních norem, jakož i (zejména) tím, zda nebyl stěžovatel ? ve srovnání s jinou skupinou restituentů ? znevýhodněn natolik, že nebyla dodržena ani podmínka rovnosti v přístupu k osobám nacházejícím se ve srovnatelné situaci; zde bylo třeba zvážit objektivní stav, včetně legitimního očekávání sui generis na straně stěžovatele, že vůči němu bude postupováno obdobně jako vůči jiným osobám restituentů v předchozích případech. Přitom z průběhu řízení a z námitek stěžovatele vyplývala řada indicií nasvědčujících tomu, že vůči stěžovateli skutečně k protiprávnímu znevýhodnění dojít mohlo; s nimi se však soudy nijak nevypořádaly. Podle názoru Ústavního soudu pro řešení podstaty věci neobstojí pouhý povšechný odkaz na existenci usnesení vlády (tedy aktu bez dalšího závazného jen pro ministerstva, jiné správní úřady, resp. orgány vykonávající státní správu) o novém způsobu uspokojování restitučních nároků formou směnek FNM. Ústavní soud rovněž nesdílí názor Městského soudu v Praze, že by bylo možné považovat za zcela lichou stěžovatelovu námitku, že žalované MF zapříčinilo, že jeho nárok byl uspokojen až po provedeném soudním řízení, což přímo vedlo k napadenému důsledku (vyčerpání akcií RIF); zde tento soud uvedl, že stěžovatel původně neprokázal restituční titul podle §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb. (vyvlastnění bez vyplacení náhrady) a teprve v průběhu soudního řízení byl shledán restituční důvod jiný [§2 odst. 1 písm. c) citovaného zákona]. Tuto argumentaci však Ústavní soud neakceptuje; pokud byl totiž stěžovatelův restituční nárok příslušným orgánem veřejné moci nakonec zjištěn a uznán, nelze vykládat jakýmkoli způsobem v zásadě k jeho tíži, že původně jiný restituční titul "neprokázal".
Podle přesvědčení Ústavního soudu se soudy rovněž dostatečně nezabývaly tím, proč - jak stěžovatel uváděl ? nebyla dodržena lhůta stanovená Okresním soudem v Havlíčkově Brodě, jehož rozsudkem ze dne 15. 6. 1999 č. j. 4C 613/95-157 byla žalovaná uznána povinnou zaplatit stěžovateli jako žalobci částku 30 000 Kč v hotovosti a dále mu vydat cenné papíry v hodnotě 4 688 688,45 Kč do 15 dnů od právní moci citovaného rozsudku; ten nabyl právní moci dne 31. 7. 1999. Dále je podle mínění Ústavního soudu zcela nepostačující stručný závěr soudu prvního stupně, že "žalobu zamítl, aniž by prováděl další důkazy navržené žalobcem, neboť k rozhodnutí ve věci postačovala shodná tvrzení účastníků ...". Mezi tyto navržené důkazy patřil např. návrh na dotaz adresovaný Burze cenných papírů k výši kurzu akcií RIF v letech 1992-2000, jakož i další návrhy důkazů, jak vyplývají z příslušného spisového materiálu (spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 13 C 258/2001). Šlo zejména o žalobu stěžovatele (navrhující např. dotaz u FNM a MF k okolnostem způsobu vzniku RIF, jeho hospodaření a nakládání s akciemi), o návrhy jeho právního zástupce v jednání před Obvodním soudem pro Prahu 1 (srov. protokol o jednání ze dne 24. 10. 2002, v němž navrhuje důkaz vyžádáním usnesení vlády včetně jeho příloh o tom, jakým způsobem obdrží oprávněné osoby finanční náhrady v režimu zákona č. 87/1991 Sb. do doby, než byla stěžovateli poskytnuta směnka) či v odvolání učiněný návrh, aby soud vyzval ministerstvo financí k předložení výčtu čerpání akcií RIF. V napadených rozsudcích konečně chybí i alespoň stručná reakce soudu na citovaný názor ČNB, která údajně doporučila navýšit základní jmění RIF a pokračovat ve vypořádávání restitučních nároků způsobem stávajícím.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, jimiž se soud řádně nezabýval, zakládají nepřezkoumatelnost, a tedy i protiústavnost vydaného rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud měl zcela na výběr, které důkazy vyhodnotí a které nikoli, resp. o které opře své skutkové závěry a které opomene, tím spíše, pokud ? jako ve zkoumaném případě ? nelze stěžovatelem navržené důkazy (nebo alespoň některé z nich) považovat z hlediska podstaty věci za zcela irelevantní. To samozřejmě neznamená, že by byl soud povinen veškerým důkazním návrhům vyhovět (ani není nutno reagovat podrobným a vyčerpávajícím způsobem na všechny návrhy účastníků řízení); pokud jim však soud nevyhoví, musí dostatečným způsobem vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pokud je provedl, proč je nepřevzal za základ svých skutkových zjištění. Tyto principy, vyložené v ustálené judikatuře, však obecné soudy v této konkrétní souzené věci zjevně nerespektovaly.
Pokud se tedy obecné soudy uvedenými okolnostmi věci řádně nezabývaly, nelze jejich hodnocení skutkových zjištění považovat za ucelené a kompletní, stejně tak jako právní závěr, k němuž na základě takového hodnocení dospěly. Tím obecné soudy porušily zákaz libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny a zasáhly tak i do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].