ECLI:CZ:US:2006:1.US.437.06
sp. zn. I. ÚS 437/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti O. A. K., zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem Kloknerová 2212/10, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.2.2006, sp. zn. Nt 444/2005, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12.4.2006, sp. zn. 2 To 25/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel shora označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z předběžné vazby a jeho stížnost jakožto opravný prostředek proti napadenému rozhodnutí soudu prvního stupně. Dle názoru stěžovatele napadená rozhodnutí obecných soudů porušila jeho ústavně zaručená práva dle čl. 8 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto se domáhá toho, aby byla zrušena a aby Ústavní soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby rozhodl o propuštění stěžovatele z předběžné vazby na svobodu.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13.12.2005, č.j. Nt 444/2005-79, byl stěžovatel podle ust. §396 odst. 1 trestního řádu vzat do předběžné vazby. Toto rozhodnutí bylo vydáno na návrh Městského státního zástupce v Praze s tím, že na jmenovaného vydal soud Jižního okrsku New York, USA, dne 5.5.2004 zatýkací rozkaz č. 04MAG898 pro ukrývání a poskytování materiální pomoci a zdroje teroristům, za což mu mělo v USA hrozit uložení trestu ve výši až patnáct let odnětí svobody. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6.1.2006, č.j. 11 To 3/2006-95, podle ust. §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
Stěžovatel podal dne 14.2.2006 návrh na propuštění z předběžné vazby, který byl napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze podle ust. §396 odst. 5,6 trestního řádu za použití ust. §73b odst. 3 trestního řádu zamítnut. Stížnost stěžovatele potom Vrchní soud v Praze napadeným usnesením dle ust. §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II.
Stěžovatel napadá závěr Vrchního soudu v Praze v napadeném rozhodnutí, kterým "shledal usnesení Městského soudu v Praze za správné" v tom, že by podle trestního zákona mohlo jít o přípravu k trestnému činu teroristického útoku podle ust. §95 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákona [který navíc zmiňuje i přípravu k trestnému činu vraždy podle ust. §219 odst. 1, 2 písm. g) trestního zákona, popřípadě obecného ohrožení podle ust. §179 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona]. Tvrdí, že se údajný skutek nestal a pokud se stal, není možné ho podřadit pod žádný trestný čin, pro který by bylo možné vydat stěžovatele do USA. Nejedná se tedy o extradiční trestný čin, který upravuje mezinárodní smlouva. Stěžovatel uvádí, že údajný skutek, který se mu klade za vinu, není možné podřadit pod žádnou skutkovou podstatu trestných činů, podle které by ho bylo možné vydat podle smlouvy mezi Československou republikou a USA č. 48/1926 Sb. (přijaté 14.dubna 1926, ani podle dodatku k této smlouvě ze dne 25.9.1935 č. 185/1935 Sb.). Na stěžovatele není možné aplikovat ani Mezinárodní úmluvu o potlačování teroristických bombových útoků z 15.12.1997, č. 80/2001 Sb.m.s., protože údajný skutek, který se mu klade za vinu a pro který má být vydán do USA, není obsažen v článku II. uvedené úmluvy. Proto stěžovatel vyvodil, že v jeho případě nejsou už od počátky dány zákonné důvody vazby a v udržování uvedeného stavu shledává rozpor s čl. 8 odst. 5 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ke stěžovatelovým námitkám Ústavní soud předně uvádí, že stěžovatel nereflektoval správně povahu extradičního řízení, zejména - v rámci řízení o vydávání do ciziny (ust. §391 až 402 trestního řádu) - povahu fáze předběžného šetření a charakter předběžné vazby.
Řízení o vydávání do ciziny je trestním řádem koncipováno jako řízení členité, tj. dělící se do více fází. První fází je již zmíněné "předběžné šetření" (ust. §394 trestního řádu). Předběžné šetření je ukončeno podáním návrhu podle ust. §397 odst. 1 trestního řádu, tj. návrhu na rozhodnutí o přípustnosti vydání, nebo vrácením žádosti o vydání státu, který o vydání požádal dle ust. §394 odst. 5 trestního řádu (srov. ust. §394 odst. 6 trestního řádu). Dalšími fázemi je rozhodování soudu o přípustnosti vydání dle ust. §397 odst. 1 trestního řádu a rozhodování ministra spravedlnosti o povolení vydání dle ust. §399 odst. 1 až 3 trestního řádu.
Každá fáze řízení o vydávání do ciziny má potom svou vlastní povahu a účel, lišící se od jiných stádií. Pokud jde o předběžné šetření, jeho účelem je zejména zjištění podmínek k vyhovění, případně nevyhovění žádosti o vydání osoby k trestnímu stíhání do ciziny. Institutem, který je začleněn do trestního řádu mj. v souvislosti s předběžným šetřením (a který se obvykle časově kryje s předběžným šetřením a pokračuje po podání návrhu státním zástupcem soudu na rozhodnutí o přípustnosti vydání až do vlastního rozhodnutí soudu o vydání), je "předběžná vazba"; smyslem jejího zakotvení je především realizace povinnosti dožádaného státu nenechat hledanou osobu uprchnout. V tomto směru pak lze hovořit - nahlíženo z obecnějšího pohledu na extradiční řízení jako na celek - že smyslem institutu extradice je nejen povinnost vydat žádanou osobu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu vyplývající z mezinárodní smlouvy, jsou-li splněny její podmínky, ale i povinnost dožádaného státu nenechat hledanou osobu uprchnout. Na tyto účely navazuje i vnitrostátní úprava řízení o vydávání do ciziny, která vychází ze specifičnosti tohoto řízení; v dané věci se jedná o institut předběžné vazby, jehož interpretace a aplikace je z pohledu ústavní konformity předmětem přezkumu Ústavního soudu.
Předběžnou vazbou se ve smyslu ust. §396 odst. 1 a §397 odst. 3 trestního řádu rozumí vazba před prvním rozhodnutím o přípustnosti vydání, tj. vazba osoby, o jejíž vydání bylo nebo bude požádáno, a to od rozhodnutí o vzetí této osoby do vazby do doby, než soud rozhodne, že vydání je přípustné; na tomto základě rozhodne o přeměně předběžné vazby ve vazbu vydávací, nebo než rozhodne, že vydání takové osoby přípustné není, a rozhodne o jejím propuštění z předběžné vazby na svobodu (srov. Šámal, P. a o kolektiv: Trestní řád, komentář - díl II., 5. vydání, C: H: BECK, Praha, 2005, s. 2558).
Jak potom vyplývá z logiky výše uvedeného, pokud je účelem předběžného šetření - obecně řečeno - stanovenými postupy zjistit a procesně zadokumentovat faktické a právní podmínky vydání osoby do ciziny, včetně případných důvodů, pro které by bylo vydání nepřípustné nebo pro které by mělo být povoleno, a řízení o vydávání do ciziny se nachází stále ve fázi předběžného řízení (jak tomu je i v dané věci), pak není v rámci rozhodování o předběžné vazbě ani (v podstatě) prakticky možné, aby se rozhodující soud zabýval řádně a právně relevantně úvahami o skutečnostech, které jsou z právního i skutkového hlediska rozhodné až pro závěr o přípustnosti vydání (tj. rovněž úvahou, zda se jedná o trestný čin podléhající vydávání); rozhodující soudce totiž nemá v této fázi ještě všechny potřebné podklady pro takové úvahy, neboť předběžné šetření ještě neskončilo a státní zástupce veškeré nezbytné materiály, spolu s návrhem na rozhodnutí o přípustnosti vydání, nebo na vrácení žádosti o vydání státu, který o vydání požádal, dosud nepředložil.
Tomu odpovídá i právní úprava v trestním řádu, která je v tomto směru jednoznačná; z žádného ustanovení nelze vyvodit povinnost (resp. v podstatě ani praktickou možnost) soudu posuzovat právně relevantně v rámci rozhodování o předběžné vazbě skutečnosti, které jsou z právního i skutkového hlediska rozhodné až pro závěr o přípustnosti či nepřípustnosti vydání dané osoby. Opačný přístup obecných soudů (a potom Ústavního soudu případně přezkoumávajícího tyto otázky) by přitom znamenal předbíhání "nezávislého" šetření státního zástupce a mohl by v sobě obsahovat jisté prvky odnětí pravomoci.
V případě předběžné vazby se jedná o vazbu před vlastním rozhodnutím soudu o vydání, tedy v tomto smyslu "předběžnou", čemuž potom odpovídá i její právní konstrukce. Pro vzetí do vazby musí být splněna toliko podmínka, že zjištěné skutečnosti odůvodňují obavu z útěku osoby, o jejíž vydání jde; to je také jediný důvod k vzetí do vazby. Podle ustanovení §396 odst. 1 trestního řádu, "jestliže zjištěné skutečnosti odůvodňují obavu z útěku osoby, o jejíž vydání jde, může předseda senátu krajského soudu na návrh státního zástupce provádějícího předběžné šetření rozhodnout o jejím vzetí do vazby." Pominou-li důvody, pro které byla taková osoba vzata do vazby podle ust. §396 odst. 1 trestního řádu, a pokud nebylo dosud rozhodnuto o přípustnosti vydání do cizího státu podle ust. §397 trestního řádu, rozhodne příslušný orgán o propuštění z vazby na svobodu, a to buď na návrh vydávané osoby, nebo i bez návrhu. Právě o žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby se jednalo i v dané věci.
V řízení o žádosti o propuštění z předběžné vazby je tak nutno zkoumat trvání skutečností, které odůvodňují obavu z útěku osoby, o jejíž vydání jde, a nikoli již výše zmiňované skutečnosti, které jsou z právního i skutkového hlediska rozhodné až pro závěr o přípustnosti jejího vydání do ciziny; přitom právě takto nepřípustně stěžovatel obsahově koncipoval své námitky v ústavní stížnosti, neboť v podstatě vytýká soudům, že je neřešily či jejich řešení označuje za nesprávné, a na základě toho se domáhá zrušení napadených rozhodnutí. Stěžovatel tak svými námitkami de facto nastoluje stav, jakoby byl jeho návrh namířen již proti rozhodnutí soudu o přípustnosti jeho vydání. Jak potom vyplývá z výše uvedené argumentace, ústavní stížnost je v tomto směru předčasná, neboť Ústavní soud (stejně jako obecné soudy rozhodující o předběžné vazbě) nemůže předbíhat "nezávislé" šetření státního zástupce; opačný přístup by v sobě - jak je již výše uvedeno - zahrnoval jisté prvky odnětí pravomoci jiným státním orgánům.
Pokud tedy stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů o možné právní kvalifikaci jeho jednání dle českého práva a namítá nemožnost vydat jej do USA, tvrdí, že se nejedná o žádný extradiční trestný či a že skutek, který se mu klade za vinu, není možné podřadit pod žádnou skutkovou podstatu trestných činů, podle kterého by jej bylo možné vydat na základě jím poukazovaným mezinárodních smluv, Ústavní soud k tomu konstatuje, že tyto námitky (obsahově naplňující především otázku, zda se jedná o trestný čin podléhající vydání) mohou být předmětem právně relevantního posuzování dle trestního řádu až v rámci rozhodování soudu o přípustnosti jeho vydání dle ust. §397 odst. 1 trestního řádu. Jinými slovy, až při rozhodování o přípustnosti vydání osoby k trestnímu stíhání do ciziny podle ust. §397 odst. 1 trestního řádu posuzuje příslušný soud otázku, zda je vydání z hlediska splnění daných právních podmínek přípustné. V tomto směru je soud povinen vycházet především z příslušné mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána (pokud existuje), přičemž musí zvažovat, zda neexistují překážky vydání.
Pokud se obecné soudy nicméně těchto otázek nějakým způsobem a v určité míře dotkly, neměly tyto jejich úvahy právní relevanci pro rozhodování o propuštění stěžovatele z předběžné vazby, a takové odůvodnění napadených rozhodnutích lze považovat toliko za jdoucí "nad rámec" tehdejší fáze řízení o vydávání do ciziny. Ústavní soud opakuje, že tyto otázky jsou ve smyslu §397 trestního řádu předmětem posouzení krajského soudu, který po skončení předběžného šetření rozhodne, zda je vydání přípustné, a Ústavní soud nemůže obsah tohoto jeho rozhodnutí svým rozhodnutím jakkoli předjímat.
Pokud potom stěžovatel namítá, že se údajný skutek nestal, Ústavní soud k tomu toliko navíc dodává, že obecným soudům ani v následující fázi rozhodování o přípustnosti vydání nepřísluší zkoumat, zda trestní stíhání v cizině proti této osobě je důvodné, a zda se tato osoba stíhaného trestného činu skutečně dopustila, neboť český soud pouze zjišťuje, zda neexistuje právní překážka vylučující vydání; pokud nikoli, je povinen rozhodnout, že je vydání přípustné (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 1998 sp. zn. I. ÚS 507/98).
V dané věci se tedy jednalo před obecnými soudy o posouzení, zda byla splněna podmínka, že zjištěné skutečnosti odůvodňují obavu z útěku osoby, o jejíž vydání jde. Byť lze městskému soudu vytknout až přílišnou stručnost v odůvodnění existence důvodu předběžné vazby, neboť týž pouze uvedl, že vazební důvod ve smyslu ust. §396 odst. 1 trestního řádu stále nepominul, přičemž jen odkázal "bezezbytku" na tytéž argumenty, jež zmínil v odůvodnění svého rozhodnutí v této věci již dne 13.12.2005, vrchní soud již byl v tomto směru důslednější; existenci vazebního důvodu ve smyslu ust. §396 odst. 1 trestního řádu řádně a přesvědčivě odůvodnil, čímž zhojil i určitou výše nastíněnou nedůslednost městského soudu v odůvodnění předběžné vazby. Vrchní soud totiž k existenci předmětného vazebního důvodu uvedl, že "O. A. K. je státním občanem Švédska a Libanonu. Po svém zadržení na letišti v Praze před soudcem městského soudu dne 13.12.2005 vypověděl, že v případě propuštění na svobodu by se ihned vrátil do Švédska (č. I. 59). Jeho propuštěním na svobodu v současném stadiu řízení by tak s vysokou pravděpodobností byl zcela zmařen účel řízení o jeho vydání do USA, v němž má být teprve městským soudem rozhodnuto, zda vydání je či není přípustné. Ponechání O. A. K. v předběžné vazbě je proto v současné době naprosto důvodné..."
Ústavní soud proto usuzuje, že závěr obecných soudů o existenci skutečností odůvodňující obavu z útěku stěžovatele nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Pokud i sám stěžovatel uvedl, že v případě propuštění na svobodu by se ihned vrátil do Švédska, lze to důvodně považovat za skutečnost, která odůvodňuje obavu z útěku stěžovatele. Ústavní soud v této souvislosti navíc zdůrazňuje, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti žádné výhrady k závěru obecných soudů, že zjištěné skutečnosti odůvodňují obavu z jeho útěku, neuvedl.
Obecné soudy potom správně postupovaly dle ust. §375 odst. 1 trestního řádu - dle kterého se podle hlavy dvacáté páté trestního řádu se postupuje jen tehdy, nestanoví-li vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, jinak - a pokud si učinily kladný úsudek o aplikovatelnosti Smlouvy mezi republikou Československou a USA o vzájemném vydávání zločinců ze dne 2. 7. 1925, č. 48/1926 Sb., ve znění Dodatkové úmluvy ze dne 29.4.1935, č. 185/1935 Sb., pro účely procesního postupu, nelze jim z pohledu ústavně právního nic vytknout. Skutečností totiž je - jak soudy správně uvedly - že mezi státy, s nimiž má Česká republika stran podmínek extradice uzavřenou dvoustrannou smlouvu, jsou i Spojené státy americké, jak plyne z uváděné mezinárodní smlouvy. V tomto směru obecné soudy konstatovaly, že se v dané věci řízení koná na podkladě této dvoustranné smlouvy a relevantním ustanovením pro posouzení, zda extradiční žádost ohledně stěžovatele byla orgánům České republiky podána včas, je její článek XI., dle kterého "osoba, jež bude prozatímně vzata do vazby, bude propuštěna na svobodu, nebude-li do dvou měsíců od jejích zatčení .. podána .. řádně doložená žádost za vydání, opatřená níže uvedenými písemnými doklady". Pokud tedy byl stěžovatel zatčen na území České republiky dne 11.12.2005 a extradiční materiály USA byly příslušným orgánům České republice doručeny dne 7.2.2006, byla dodržena lhůta vymezená ve výše citovaném čl. XI. Rovněž na tomto závěru soudů neshledává Ústavní soud nic protiústavního.
Ze všech těchto důvodů dospívá Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Pokud se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby rozhodl o jeho propuštění z předběžné vazby na svobodu, Ústavní soud konstatuje, že k projednání takového návrhu není příslušný [§43 odst. 1 písm. d] zákona o Ústavním soudu]. Jeho projednáním by totiž vybočil z mezí své kompetence, vyplývajících z čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny; Ústavní soud je totiž oprávněn svým výrokem rozhodnout toliko v souladu s ustanovením §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Tomu však stěžovatelův návrh v uvedeném směru neodpovídá.
Ústavní soud konečně dodává, že nevyzýval stěžovatele k odstranění nedostatku plné moci, neboť odstranění této vady návrhu by za dané procesní situace na tomto rozhodnutí Ústavního soudu nic nezměnilo a vedlo by to jen k prodlužování řízení před Ústavní soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu