ECLI:CZ:US:2006:1.US.439.05
sp. zn. I. ÚS 439/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. S. H., zastoupeného Mgr. Alicí Valenzovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Božkovská 15, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 8 To 54/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. května 2005, čj. 1 Nt 57/2005 - 250, kterým rozhodl, že vydání stěžovatele do Rumunské republiky je přípustné a vzal jej do vydávací vazby.
Stěžovatel dovodil protiústavnost rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jeho rozporem s čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože jeho stížnost proti výroku o přípustnosti vydání zamítl jako nepřípustnou, ačkoli v poučení napadeného rozhodnutí krajského soudu bylo uvedeno, že stížnost přípustná je. Stejně tak bylo v rozporu s ústavním pořádkem, pokud Vrchní soud v Praze nepřezkoumal důvodnost vazebních důvodů s odvoláním na mandatorní vazbu u extradičního řízení. Vrchní soud v Praze měl jeho stížnost odmítnout, a nikoliv zamítnout.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti sdělil, že podle trestního řádu nebyla stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni přípustná. Na tom nemohlo nic změnit ani případně jiné poučení ze strany tohoto soudu prvního stupně.
Na uvedené vyjádření Vrchního soudu v Praze stěžovatel nereagoval.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecných soudů by byl dán pouze tehdy, pokud by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 257).
Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí ve světle namítaného ústavního rámce a v postupu Vrchního soudu v Praze žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Stěžovatelovy námitky nejsou opodstatněné. Otázka, zda měla být jeho stížnost proti rozhodnutí krajského soudu odmítnuta nebo zamítnuta, přísluší posoudit obecnému odvolacímu soudu, podle příslušných ustanovení trestního řádu. Není věcí Ústavního soudu jeho závěry přehodnocovat. Zvolená forma negativního rozhodnutí nemohla do stěžovatelových základních práv nijak zasáhnout. Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou ČR zaručených základních práv a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (viz shodně nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 11, str. 9 a násl.).
Vrchní soud postupoval v souladu s ustanovením §397 tr. řádu, pokud dovodil, že proti rozhodnutí podle §397 odst. 1 tr. řádu není stížnost přípustná. Přípustnost takovéto stížnosti nemohla být založena ani nesprávným poučením soudu. V rozporu s českým ústavním pořádkem nemohlo být ani rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o vydávací vazbě podle §397 odst. 3 tr. řádu. Takováto vazba je pochopitelně v souladu se smyslem institutu extradice a jako taková ani nemohla v daném případě zasáhnout do základních práv stěžovatele.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších zákonů, rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů, v §43 odst. 2 písm. a), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu