ECLI:CZ:US:2006:1.US.442.06
sp. zn. I. ÚS 442/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. E., zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem Olomouc, Ostružnická 6, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 19. 6. 2006, čj. 2 To 325/2006 - 1070, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2006, čj. 7 T 42/2006 - 1045, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností J. E. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále též "odvolací soud"), a usnesení Okresního soudu v Olomouci (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 14, čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně. Tímto usnesením byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby, neboť důvody vazby podle ustanovení §67 písm. a), c) trestního řádu (dále jen "TrŘ") trvají, byl nepřijat písemný slib stěžovatele, záruka družky za další jeho chování a nabídka peněžité záruky.
Stěžovatel tvrdil, že do vazby byl vzat na základě nepravdivých údajů, že nepřebírá poštu a mění místa, kde přespává, ačkoli již pět let žije s družkou. Do současné doby nebylo prokázáno, že by se jakkoli podílel na stíhané trestné činnosti, tj. že by organizoval převzetí motorových vozidel ve společnosti Autocentrum Olomouc, s. r. o., či je tam osobně přebíral do svého držení anebo se podílel na jejich dalším prodeji. Porušení práva na právní pomoc stěžovatel spatřoval v tvrzení Policie ČR, že Mgr. M. Š. nemůže být jeho právním zástupcem, neboť bude ve věci vyslechnut jako svědek. Zásadu presumpce neviny porušil odvolací soud odkazem na stěžovatelovo předchozí odsouzení.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Takové omezení za podmínky presumpce neviny slouží orgánům činným v trestním řízení k uskutečnění a ukončení tohoto řízení, jehož primárním účelem přitom není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", ale i "fair proces" (srov. sp. zn. Pl. ÚS 4/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., Praha, C.H.Beck 1995, str. 57).
V rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. Ústavní soud si je ovšem vědom toho, že to jsou především obecné soudy, které jsou povolány k výkladu zákonných znaků "konkrétních skutečností", vztahujících se k důvodům vazby, a které, při důkladné znalosti skutkových okolností, jakož i důkazní situace, mají povinnost v každém stadiu trestního řízení posoudit, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak (srov. nález sp. zn. I. ÚS 303/01, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 24, Praha, str. 149, a v něm uvedenou judikaturu).
Z usnesení obecných soudů vyplývá, že stěžovatel je trestně stíhán pro trestný čin podvodu, podle ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ"). Jedná se o velmi závažnou trestnou činnost, která měla být spáchána promyšleným způsobem se skupinou dalších pachatelů. Stěžovatel je ohrožen vysokou trestní sazbou, i s ohledem na skutečnost, že byl upozorněn na možnou přísnější právní kvalifikaci jeho jednání, jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, podle ustanovení §41 TrZ, která by se výrazně promítla do případně ukládaného trestu (trestní sazba v rozmezí dva až osm let, resp. šest let a čtyři měsíce až deset let a osm měsíců). Stíhaného skutku se měl dopustit ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, která byla stanovena na dobu sedmi let. Přitom předchozí odsouzení bylo pro totožnou trestnou činnost, jakou je aktuální stíhaný skutek, a to několik trestných činů podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. b) TrZ a podle §250 odst. 1, 4 TrZ, tzn. rozsáhlou, závažnou, majetkovou trestnou činnost, s nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání šesti let. V této souvislosti je stěžovatel ohrožen i případným rozhodnutím o vykonání zbytku nepodmíněného trestu odnětí svobody. S ohledem na předchozí odsouzení a nyní stíhanou trestnou činnost je zřejmě výnos z trestné činnosti zdrojem jeho obživy a hrozí reálná obava z pokračování v trestné činnosti v případě propuštění z vazby na svobodu. Proto, s ohledem na osobu stěžovatele, povahu a závažnost stíhaného trestného činu, nebylo možné v dané věci dosáhnout účelu vazby jiným opatřením.
Ústavní soud neshledal mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů takový rozpor, který by odůvodňoval jeho zásah. Všechny skutečnosti obecné soudy náležitě vyhodnotily a právní závěry, k nimž dospěly, se Ústavnímu soudu jeví jako dostatečné. Důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění usnesení obecných soudů dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány (§134 odst. 2 TrŘ ve spojení s §67 TrŘ). Napadená usnesení obsahují konkrétní skutečnosti odůvodňující trvání vazby podle §67 písm. a), c) TrŘ. Proto nelze odmítnout přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o přítomnosti konkrétních skutečností, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v §67 písm. a), c) TrŘ, jako zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 Listiny). Poukaz obecných soudů na předchozí odsouzení stěžovatele a podezření z páchání trestné činnosti ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu, nelze považovat za porušení presumpce neviny, ale za konkrétní skutečnost, k níž musí obecné soudy při hodnocení všech skutečností odůvodňujících trvání vazby přihlédnout a vypořádat se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí, tak jako tomu bylo v projednávané věci.
Nepřípadnou je námitka stěžovatele, týkající se údajného neprokázání viny, o niž opírá nedůvodnost vazby. Rozhodování o vazbě není a ani nemůže být rozhodováním o vině či nevině obviněného. Vazba je zajišťovací institut, sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Rozhodování o ní nespočívá na principu jistoty bez důvodných pochybností, ale vždy je vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, za současného zjištění, jako tomu bylo v projednávané věci, že zjištěné skutečnosti (obsah spisového materiálu) nasvědčují tomu, že skutek, pro který je vedeno trestní stíhání stěžovatele, byl spáchán, má znaky trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. a) TrZ a jsou zřejmé i důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal právě stěžovatel.
Ústavní soud neshledal ani stěžovatelem tvrzené porušení práva na právní pomoc. Od samého počátku trestního řízení byl řádně zastoupen advokátem, proti jehož osobě po celou dobu nic nenamítal. Své tvrzení uplatnil až v ústavní stížnosti a porušení práva dovodil pouze z domněnky, kterou uvedla policejní komisařka v žádosti o udělení předchozího souhlasu k zadržení osoby podezřelé. V této souvislosti je však nutno konstatovat, že předmětná žádost je pouze operativním úkonem nezbytným k zajištění přítomnosti podezřelého, jako osoby důležité pro úspěšné provedení trestního řízení, a nikoli pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce z obhajování (§37a TrŘ), které jediné by mohlo případně porušit ústavně zaručené právo stěžovatele na právní pomoc. Na žádné takové rozhodnutí však stěžovatel neodkázal.
Tvrzením stěžovatele, že byl vzat do vazby na základě nepravdivých údajů, uvedených v žádosti Policie ČR o udělení předběžného souhlasu k jeho zadržení, se Ústavní soud nezabýval. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že předmětná žádost už z logiky věci nemohla být, a jak je patrno z odůvodnění usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2005, sp. zn. 0 Nt 595/2005, ani nebyla podkladem pro rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby. Navíc, z petitu ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán, vyplývá, že předmětem ústavní stížnosti byla rozhodnutí obecných soudů o nevyhovění žádosti stěžovatele o jeho propuštění z vazby, a nikoli o jeho vzetí do vazby. V tomto směru Ústavní soud dodává, že i kdyby byla rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby v petitu uvedena, musela by být ústavní stížnost v této části odmítnuta jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem o Ústavním soudu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu