ECLI:CZ:US:2006:1.US.449.05
sp. zn. I. ÚS 449/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Y. K., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9.4.2005, sp. zn. 1 T 39/2005, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25.5.2005, sp. zn. 3 To 239/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného usnesení městského soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby dle ust. §67 písm. a) trestního řádu, a výše zmiňovaného usnesení krajského soudu, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení soudu prvního stupně. Navrhovatel prohlašuje, že soudy obou stupňů porušily jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 2, 3 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1, 2, čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že je stíhán pro trestný čin podle §171 odst. 1 písm. b) trestního zákona (maření výkonu úředního rozhodnutí), na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dvě léta. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení o nezákonnosti vazby, neboť ta je vyloučena ustanovením §68 odst. 2 trestního řádu; v jeho případě prý nebyla zjištěna žádná ze skutečností uvedených v ust. §68 odst. 3 písm. a) až e) trestního řádu. Soudy obou stupňů tedy pochybily tím, že v předmětné věci shledaly naplnění podmínky podle §68 odst. 3 písm. a) trestního řádu spočívající údajně v tom, že se stěžovatel v minulosti údajně jmenoval R. V. a v současnosti užívá jméno Y. K., takže soudy dovodily, že měnil svou identitu a že se skrýval. Stěžovatel se však podle svého tvrzení nikdy neskrýval a před svým zadržením se dobrovolně dostavil na policii. Ani v minulosti se nikdy nedopustil jednání, které by si mohly soudy vykládat jako skrývání.
III.
Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a přiložených kopií napadených rozhodnutí zjistil, že se uvedenými námitkami stěžovatele - o nemožnosti subsumovat danou věc pod ust. §68 odst. 3 písm. a) trestního řádu, které tvoří podstatu ústavní stížnosti - zabýval již krajský soud ve svém (napadeném) rozhodnutí. Stěžovatel tedy v ústavní stížnosti pouze opakuje stejné skutečnosti a argumentaci, které již uvedl ve své stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje maximu, že pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravném prostředku, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, s poukazem na čl. 83 Ústavy, zjevně nepřísluší. Ústavní soud není totiž soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí ve smyslu obecného soudnictví. Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) mu nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů a je oprávněn do ní zasahovat pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak z její hlavy páté.
Taková situace však v souzené věci nenastala.
Obecné soudy v napadených rozhodnutích dospěly ke skutkovému zjištění, že stěžovatel (cizí státní občan) změnil svoji totožnost a vrátil se do České republiky pod jiným jménem, a to přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 3.4.2000, sp. zn. 1 T 40/2000, odsouzen mimo jiné k trestu vyhoštění na dobu deseti let. Z takto zjištěného skutkového stavu obecné soudy vyvodily právní závěr, že stěžovatel změnou své identity ve spojení s okolnostmi dané věci naplnil hypotézu ust. §68 odst. 3 písm. a) trestního řádu, tedy "se skrýval".
V souvislosti s vypořádáním se s touto otázkou - z pohledu ústavně právního přezkumu - poukazuje Ústavní soud na své rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 407/05, které se týkalo věcně obdobného případu jiného stěžovatele (kdy podstatou ústavní stížnosti byla rovněž otázka možnosti subsumpce zjištěného skutkového stavu - totožného skutkovému stavu v předmětné věci - pod ust. §68 odst. 3 písm. a) trestního řádu). V tomto rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že "jestliže soudy napadenými usneseními dospěly ke skutkovému zjištění, samozřejmě v rozsahu nezbytném pro účely rozhodnutí o vazbě ve smyslu §67 odst. 1 trestního řádu, že stěžovatel změnil identitu a vrátil se do České republiky pod jiným jménem, přestože byl dříve odsouzen Okresním soudem v Karviné rozsudkem ze dne 3. dubna 2000, sp. zn. 1 T 40/2000, mimo jiné k trestu vyhoštění na dobu deseti let, a vyvodily z něj právní závěr, že se obviněný změnou identity skrýval ve smyslu §68 odst. 3 písm. a) trestního řádu, nejeví se na tom Ústavnímu soudu nic svévolného, resp. nic, co by bylo možné označit za extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, které z nich byly vyvozeny. Od tohoto závěru Ústavního soudu, který se týká totožného skutkového stavu (v dané věci soudy dospěly napadenými rozhodnutími v rozsahu nezbytném pro účely rozhodnutí o vazbě ve smyslu ust. §67 písm. a) trestního řádu ke shodnému skutkovému zjištění jako ve věci III. ÚS 407/05) a shodné problematiky (otázka podřazení zjištěného skutkového stavu pod ust. §68 odst. 3 písm. a) trestního řádu), není důvodu se odchylovat ani v této v projednávané věci.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení ústavně zaručených práv a svobod, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo .
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2006
František Duchoň
předseda senátu