ECLI:CZ:US:2006:1.US.458.05
sp. zn. I. ÚS 458/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. J. J., zastoupené JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem v Dobřichovicích, Jiráskova 378, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 28 Co 109/2005-82 ze dne 29. 3. 2005, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 11 C 84/2003-71 ze dne 13. 1. 2005, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 28 Co 455/2004-64 ze dne 25. 10. 2004 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 11 C 84/2003-48 ze dne 4. 5. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 28 Co 109/2005-82 ze dne 29. 3. 2005, jímž bylo ve výroku I změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 11 C 84/2003-71 ze dne 13. 1. 2005 tak, že řízení o návrhu, že žalovaný JUDr. K. je povinen platit stěžovatelce výživné ve výši 25.000,- Kč měsíčně za dobu od 25. 2. 2003 do 31. 3. 2004, se zastavuje; v dalších výrocích pak bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 11 C 84/2003-71 ze dne 13. 1. 2005 byl původně zamítnut návrh, že žalovaný je povinen platit stěžovatelce výživné ve výši 25.000,- Kč měsíčně za období od 25. 2. 2003 do 31. 4. 2004 do tří dnů od vydání předběžného opatření. Dále byl tímto usnesením odmítnut návrh na vydání předběžného opatření, aby byl žalovaný povinen stěžovatelce přispívat rozdílem mezi jejím základním platem ve výši 19. 242,- Kč až do poloviny svého faktického služebního příjmu, a návrh na vydání předběžného opatření, aby byl žalovaný dále povinen za listopad 2004 stěžovatelce doplatit rozdíl mezi částkou 9.592,- Kč a polovinou jeho faktického služebního příjmu, za prosinec 2004 rozdíl mezi částkou 4.592,- Kč a polovinou jeho faktického služebního příjmu a od měsíce ledna 2005 měsíčně přispívat rozdílem mezi stěžovatelce vyplacenou částkou ze služebního příjmu a polovinou faktického služebního příjmu žalovaného. Stěžovatelka rovněž brojila proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 28 Co 455/2004-64 ze dne 25. 10. 2004, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 11 C 84/2003-48 ze dne 4. 5. 2004, kterým byl zamítnut její návrh na vydání prvního předběžného opatření. Napadenými rozhodnutími došlo podle názoru stěžovatelky k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím, která byla vydána k jejímu návrhu na předběžné opatření ve věci jejího výživného. Je přesvědčena, že od počátku řízení je do jejích práv zasahováno neodčinitelným způsobem. Na rozvodu se nepodílela, má za to, že vztahy mezi účastníky měly a musí být upraveny, zvláště když od počátku řízení poskytuje důkazy o organizovaném zločinu proti ní ze strany bývalého manžela, jemuž se musela bránit. Obecné soudy ve věci předběžného návrhu nerozhodují, nejednají ve věci samé, nezajišťují důkazy a odpírají jí právo na spravedlivý proces v přiměřených lhůtách. Nereflektují na stěžovatelkou předkládané důkazy o neodvratitelné a neustále se prohlubující újmě její osoby. Průtahy v řízení nejsou zaviněny tím, že stěžovatelka využívá tzv. jiné prostředky k ochraně svého práva, neboť zákon umožňuje tyto prostředky využít, ale jsou zaviněny taktikou, kterou soudy I. stupně běžně volí a která vede i ke zhoršování postavení stěžovatelů.
Stěžovatelka namítala nespravedlivost procesu již v rozvodovém řízení. Na tom se prý podíleli i soudci, kteří nyní mají či měli rozhodovat o výživném. Stěžovatelka nejdříve rozebírá průtahy v řízení, které vznikly při jednání soudu I. stupně o návrhu na vydání předběžného opatření, kdy rozhodovala soudkyně Křišťanová. Tato soudkyně její návrh odmítla jako nejasný a nesrozumitelný. Po zrušení jejího rozhodnutí odvolacím soudem - místo aby urychleně rozhodla - se dotazovala stěžovatelky, zda na návrhu trvá, a ač byla označena za podjatou, návrh na vydání předběžného opatření zamítla. Rozhodnutí bylo znovu odvolacím soudem zrušeno a další soudce, přestože je mu známo, jaká neodvratitelná újma stěžovatelce hrozí, vychází z důkazů stěžovatelkou předložených z roku 2001 a 2002 a její návrh zamítá; rozhodnutí je odvolacím soudem potvrzeno. V prosinci 2004 stěžovatelka navrhla vydání dalšího předběžného opatření, které bylo z části zamítnuto a z části odmítnuto. Odvolacím soudem bylo toto rozhodnutí změněno tak, že řízení bylo částečně zastaveno, a v dalších částech bylo napadené rozhodnutí potvrzeno. Stěžovatelka dovozuje, že z popsaného postupu obecných soudu je zcela evidentní jejich nezájem o podstatu sporu a o jeho řešení. Obecné soudy zde projednávají otázku "jiného právního prostředku" téměř 3 roky, aniž by se na průtazích nějakým způsobem stěžovatelka podílela a aniž by v průběhu těchto let zajistily jediný důkaz, aniž by přihlédly k důkazům jí předloženým. Napadenými rozhodnutími je pokračováno v nespravedlivém procesu a jsou zcela ignorována základní ustanovení zákona o rodině. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Městský soud v Praze ve stručném vyjádření uvedl, že o věci rozhodl do 11 týdnů od vydání usnesení soudu I. stupně, v souladu s konstantní judikaturou, a proto v plném rozsahu odkázal na odůvodnění usnesení. Dále uvedl, že s ohledem na nedostatky procesních podmínek, které se týkaly návrhů stěžovatelky, se meritem věci nezabýval. Obvodní soud pro Prahu 4 se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedené vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřineslo.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 11 C 84/2003 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4. Ze spisu zjistil, že žalobou, doručenou soudu dne 25. 2. 2003, se stěžovatelka domáhala určení výživného rozvedené manželky ve výši 25.000,- Kč měsíčně; současně se žalobou podala návrh na vydání předběžného opatření v této věci. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením č.j. 11 C 84/2003-4 ze dne 25. 2. 2003 návrh na předběžné opatření odmítl s odůvodněním, že nutnost vydání předběžného opatření není nijak zdůvodněna, z návrhu není zřejmé, zda a jak žalovaný stěžovatelce na výživu přispívá, jak je odůvodněna neodkladnost a nutnost rozhodnutí soudu o tom, aby žalovaný platil výživné, ovšem v nezbytné míře, jak má na mysli ustanovení §76 odst. 1 o.s.ř. Současně usnesením č.j. 11 C 84/2003-5 ze dne 25. 2. 2003 vyzval soud stěžovatelku k doplnění žaloby v uvedených směrech. Proti usnesení, jímž byl odmítnut návrh na vydání předběžného opatření, podala stěžovatelka odvolání, a současně vyhověla výzvě a doplnila žalobu. Městský soud v Praze usnesením č.j. 11 Co 160/2003-22 ze dne 30. 4. 2003 zrušil usnesení soudu I. stupně s tím, že návrh na vydání předběžného opatření obsahuje veškeré předepsané náležitosti a bude na soudu, aby o něm rozhodl. Dále uvedl, že v rámci zkoumání předpokladů (§74 odst. 1 a §102 odst. 1 o.s.ř.) se soud I. stupně má zabývat okolnostmi ve vztahu k aktivní legitimaci stěžovatelky - tedy tím, zda je alespoň pravděpodobným nositelem hmotného práva, které jí nárok na výživné rozvedené manželky zakládá, tedy i její schopnosti se sama živit. Spis byl z Městského soudu v Praze postoupen Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 13. 6. 2003 a téhož dne se soudkyně soudu I. stupně dotázala právní zástupkyně stěžovatelky, zda trvá na vydání předběžného opatření, kterým v podstatě požaduje stejný nárok jako v rozhodnutí ve věci samé. V opačném případě by soud pokračoval jednáním ve věci samé. Stěžovatelka sdělila podáním ze dne 25. 6. 2003, že na vydání předběžného opatření trvá.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením č.j. 11 C 84/2003-26 ze dne 8. 7. 2003 návrh na vydání předběžného opatření zamítl.V odůvodnění uvedl, že manželství účastníků je rozvedeno a o výživném bude rozhodováno v řízení na základě podané žaloby. Dále prohlásil, že v rámci předběžného opatření nelze posoudit důvodnost nároku stěžovatelky co do základu bez rozsáhlých důkazů, které v řízení o předběžném opatření nelze provádět. Soud vycházel i ze skutečnosti, že stěžovatelka není zcela bez finančních prostředků, a proto dospěl k závěru, že podmínky stanovené v §74 odst. 1 a §102 o.s.ř. nejsou splněny Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž také naznačila námitku podjatosti soudkyně, rozhodující ve věci, kterou k výzvě soudu upřesnila. Městský soud v Praze usnesením č.j. 28 Co 60/2004-45 ze dne 20. 2. 2004 zrušil rozhodnutí soudu I. stupně proto, že ve věci rozhodovala soudkyně, která uvedla, že se ve věci vzhledem k rozhodování v jiném sporu stěžovatelky cítí podjatá, i když na projednávané věci zájem nemá a účastníky zná pouze ze soudního řízení. Odvolací soud nerozhodl výslovně o vyloučení této soudkyně, neboť opatřením předsedy Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo již určeno, že věc projedná jiný soudce.
Obvodní soud pro Prahu znovu (jiný předseda senátu) napadeným usnesením č.j. 11 C 84/2003-48 ze dne 4. 5. 2004 návrh na vydání předběžného opatření, aby žalovaný byl povinen platit stěžovatelce výživné 25.000,- Kč měsíčně do doby rozhodnutí soudu o návrhu na určení výživného pro rozvedenou manželku, zamítl. Uvedl, že v řízení nebyla prokázána potřeba "naplnění" předběžného opatření s odkazem na ustanovení §92 odst. 1 zákona o rodině (rozvedený manžel, který není schopen se sám živit, může žádat od bývalého manžela, aby mu přispíval na přiměřenou výživu podle svých schopností a majetkových poměrů). Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, v němž ještě doplnila návrh na vydání předběžného opatření. Městský soud v Praze napadeným usnesením č.j. 28 Co 455/2004-64 ze dne 25. 10. 2004 usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně správně dovodil, že v projednávané věci nebyly stěžovatelkou nabídnuty přesvědčivé důkazy k osvědčení tvrzené potřebnosti zatímní úpravy poměrů účastníků.
Podáním ze dne 31. 12. 2004 navrhla stěžovatelka vydání druhého předběžného opatření tak, aby bylo určeno, že žalovaný je povinen platit jí výživné v rozsahu uvedeném v odvolání s dalším doplněním (výživné za měsíc listopad, prosinec a do budoucna od ledna 2005). Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným usnesením č.j. 11 C 84/2003-71 ze dne 13. 1. 2005 zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen platit stěžovatelce výživné 25.000,- Kč měsíčně za období od 25. 2. 2003 do 31. 3. 2004. Dále odmítl návrh, aby byl žalovaný povinen stěžovatelce přispívat rozdílem mezi jejím základním platem ve výši 19.242,- Kč měsíčně až do poloviny jeho faktického služebního příjmu, a to až do rozhodnutí ve věci samé, a odmítl také návrh na doplacení výživného za měsíc listopad 2004 a prosinec 2004 a na měsíční příspěvky na výživu od ledna 2005. V odůvodnění uvedl, že o prvním nároku již rozhodoval a jeho rozhodnutí bylo odvolacím soudem potvrzeno. Stěžovatelka v odvolání pouze upřesnila lhůtu, v níž má být výživné 25.000,- Kč měsíčně placeno. O tomto návrhu rozhodl tak, že ho zamítl, protože se jedná o věc již pravomocně rozhodnutou. Další návrhy stěžovatelky pak odmítl, protože žalobní petit je ohledně vymezení obsahu plnění neurčitý, nesplňuje náležitosti vykonatelného soudního rozhodnutí a nemůže tedy být podkladem pro jeho vydání. Městský soud v Praze napadeným usnesením č.j. 28 Co 109/2005-82 ze dne 29. 3. 2005 změnil rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku I tak, že se řízení o návrhu, aby žalovaný byl povinen platit stěžovatelce výživné 25.000,- Kč měsíčně za období od 25. 2. 2003 do 31. 3. 2004, se zastavuje; v ostatních výrocích usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně správně - ve vztahu k prvnímu návrhu - dovodil překážku věci pravomocně rozhodnuté, avšak v tomto případě má podle §104 odst. 1 o.s.ř. řízení zastavit, nikoliv návrh zamítnout. Proto odvolací soud v této části změnil rozhodnutí soudu I. stupně. V ostatních výrocích pak dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu I. stupně je správné, a proto ho potvrdil.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se nejdříve zabýval ústavní stížností směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 28 Co 109/2005-82 ze dne 29. 3. 2005 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 11 C 84/2003-71 ze dne 13. 1. 2005. Jejím jádrem je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry, k nimž obecné soudy dospěly při posuzování návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními obecných právních předpisů (o.s.ř.), které přesně vymezují podmínky, za nichž je možno předběžné opatření vydat. Jejich závěr - tedy, že podmínky vydání předběžného opatření naplněny nejsou již proto, že návrh stěžovatelky je neurčitý - se opírá o podklady v řízení o předběžném opatření předložené. V jejich rozhodování Ústavní soud neshledal stěžovatelkou namítaný "evidentní nezájem" o podstatu sporu. Pokud stěžovatelka obecným soudům vytýká, že neprováděly dokazování, je nutno poukázat na úpravu řízení o předběžném opatření, v němž provádění dokazování nepřipadá v úvahu. Rozhodování obecných soudů bylo ústavně konformní aplikací běžného práva, kterou k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nedošlo. Rovněž ve výroku, v němž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně a řízení zastavil, neshledal Ústavní soud pochybení. Zde se jednalo o překážku věci pravomocně rozhodnuté a v tomto případě musí být v souladu s příslušným ustanovením o.s.ř. řízení zastaveno, nikoliv návrh zamítnut.
Stěžovatelka namítala rovněž nepřiměřenou délku řízení o vydání předběžného opatření. Ústavní soud posoudil tuto otázku jednak z hlediska řízení o návrhu na vydání druhého předběžného opatření (včetně rozšíření návrhu, obsaženém v odvolání proti rozhodnutí o prvním předběžném opatření) a jednak z hlediska celkové délky řízení, tj. od podání návrhu na vydání prvního předběžného opatření současně s podáním žaloby. Ve vztahu k prvnímu úhlu pohledu konstatuje Ústavní soud, že obecné soudy zde rozhodovaly bez jakýchkoliv časových prodlev, protože návrh na vydání druhého předběžného opatření podala stěžovatelka dne 31. 12. 2004, soud I. stupně o návrhu rozhodl 13. 1. 2005 a odvolací soud rozhodl o odvolání stěžovatelky dne 29. 3. 2005. Pokud jde o druhý úhel pohledu, ani zde neshledal Ústavní soud neodůvodněné časové prodlevy, které by byly způsobeny obecnými soudy. Rozhodování o předběžném opatření je přísně upraveno ve vztahu ke lhůtám, v nichž musí soud rozhodnout; obecné soudy se pohybovaly v hranicích této právní úpravy a v řízení nedošlo ke zbytečným průtahům. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ani zde právo stěžovatelky na spravedlivý proces porušeno nebylo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost proti těmto rozhodnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Ústavní soud se dále zabýval ústavní stížností proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 28 Co 455/2004-64 ze dne 25. 10. 2004 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 11 C 84/2003-48 ze dne 4. 5. 2004. Napadeným usnesením bylo ukončeno řízení o vydání prvního předběžného opatření. Ústavní stížnost proti takovému rozhodnutí lze podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. 28 Co 455/2004-64 ze dne 25. 10. 2004 bylo právní zástupkyni stěžovatelky doručeno dne 9. 12. 2004. Lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula v pondělí dne 7. 2. 2005. Ústavní stížnost však byla podána faxem dne 6. 8. 2005 a doplněna písemným podáním dne 9. 8. 2005, tedy zjevně opožděně.
Ústavní soud proto ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 28 Co 455/2004-64 ze dne 25. 10. 2004 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 11 C 84/2003-48 ze dne 4. 5. 2004 podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu