ECLI:CZ:US:2006:1.US.462.04
sp. zn. I. ÚS 462/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M.N., zastoupené advokátem N.T., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2003, čj. 28 Co 143/2003 - 109, a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. 10. 2002, čj. 8 C 1153/2000 - 83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že obecné soudy posoudily její žalobu na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem chybně, takže byla nesprávným právním posouzením věci porušena zásada spravedlivého procesu. Správní orgán - pozemkový úřad - podle stěžovatelky nepostupoval v souladu s ustanovením §3 odst. 2 a 4 správního řádu (zákon č. 71/1967 Sb.) a stěžovatelce nesdělil, že bylo vydáno rozhodnutí, kterým stěžovatelkou požadované nemovitosti byly vydány jiné osobě. Tímto postupem měla stěžovatelce vzniknout škoda, protože jí uplynula prekluzívní lhůta k podání žaloby proti osobě, které byl majetek vydán.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu bylo vyžádáno vyjádření účastníků řízení.
Okresní i krajský soud odkázaly na odůvodnění svých rozsudků.
Ze spisu sp. zn. 8 C 1153/2000 Okresního soudu v Nymburce bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou domáhala zaplacení 100 000,-- Kč z titulu náhrady škody způsobené jí nesprávným úředním postupem O.p.ú., který na její žádost ze dne 21. 12. 1992 o vydání pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), sdělil až dopisem ze dne 9. 8. 1996, že pozemky již byly podle tohoto zákona vydány jiné osobě, a stěžovatelce tak marně uběhla šestiměsíční lhůta podle §13 odst. 2 tohoto zákona k podání žaloby proti osobě, jíž byly pozemky v restituci vydány. Okresní soud rozsudkem ze dne 15. 10. 2002, čj. 8 C 1153/2000 - 83, žalobu stěžovatelky zamítl. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2003, čj. 28 Co 143/2003 - 109, rozsudek okresního soudu potvrdil. O dovolání proti rozsudku krajského soudu rozhodl Nejvyšší soud ČR a odmítl jej usnesením ze dne 23. 6. 2004, čj. 25 Cdo 1855/2003 - 123.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, nález č. 39, str. 281). S ohledem na uvedené posuzoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Obsah ústavní stížnosti a dovolání stěžovatelky (viz č. l. 113 - 115 spisu sp. zn. 8 C 1153/2000) je v podstatě identický. Rozdíl spočívá pouze ve dvou odstavcích, z nichž vyplývá stěžejní argument stěžovatelky: Škoda byla způsobena tím, že jí správní orgán neoznámil, že již došlo k vydání předmětných nemovitostí. Jestliže pak obecné soudy toto neoznámení neposoudily jako nesprávný úřední postup, interpretovaly, podle stěžovatelky, věc chybně a zasáhly tím do jejích ústavně zaručených práv. Tento argument ale představuje pouze jinou formulaci toho, co stěžovatelka namítala v řízení před obecnými soudy a s čím se obecné soudy zcela vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly. V tomto směru lze tedy plně odkázat na konzistentní a racionální odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, zejména rozsudek krajského soudu (str. 2, 3) a usnesení Nejvyššího soudu ČR (str. 4). Obecné soudy uvedly, že zjistit skutečnost, že pozemky byly již v roce 1992 vydány jiné oprávněné osobě, by bylo možné včas pouze tehdy, kdyby měl správní orgán srovnávací sestavení parcel. Nečinnost stěžovatelky (jejího právního zástupce) po dobu 2 let byla příčinou toho, že správní orgán mohl požádat o srovnávací sestavení parcel až v roce 1995, a teprve poté pokračovat ve správním řízení a mj. zjistit, že parcely byly již vydány. Jestliže obecné soudy z takového skutkového stavu dovodily, že ze strany správního orgánu - pozemkového úřadu - nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a stěžovatelce nevznikla škoda ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., konstatuje Ústavní soud, že z těchto rozhodnutí zcela zřetelně vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Procesní postup a aplikace podústavního práva byla ústavně konformní, k zásahu do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nedošlo.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu