ECLI:CZ:US:2006:1.US.468.05
sp. zn. I. ÚS 468/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Ondřejem Šimánkem, advokátem se sídlem Milevsko, Masarykova 186, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27.5.2005, č. j. 4 Afs 2/2004-46, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Finančního ředitelství v Českých Budějovicích jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 8. 2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatel o následující důvody.
Stěžovatel má za to, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod, neboť závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že rozhodnutí správce daně o rozsahu, v němž bylo daňovému subjektu umožněno nahlédnout do spisů týkajících se jeho daňových povinností, je vyloučeno ze soudního přezkumu ve správním soudnictví, který se opírá o dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu, je dle stěžovatele v rozporu se zákonem, když opomíjí oprávnění stěžovatele nahlížet do spisů týkajících se jeho vlastních daňových povinností, zaručené ustanovením §23 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Stěžovatel proto "zcela odmítá, že takové rozhodnutí (o nahlížení) je z přezkumné činnosti soudu vyloučeno." Stěžovatel dále uvádí, že mu bylo odepřeno realizovat své právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním údajů o své osobě ve smyslu čl. 10 Listiny základních práv a svobod, neboť předpokladem uplatnění takového práva je právo na osobní kontrolu shromažďovaných údajů.
Čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zní: Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Finančního ředitelství v Českých Budějovicích jako vedlejšího účastníka řízení.
Nejvyšší správní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že rozhodnutí správce daně o rozsahu, v němž bylo daňovému subjektu umožněno nahlédnout do spisů týkajících se jeho daňových povinností dle §23 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení, dle ustálené soudní judikatury se na taková rozhodnutí vztahuje kompetenční výluka stanovená v §70 písm. c) s. ř. s. a žaloba ve správním soudnictví není dle §68 písm. e) s. ř. s. přípustná. Vady způsobené nesprávnou aplikací §23 zákona o správě daní a poplatků lze ve správním soudnictví napadnout jedině po vyčerpání řádných opravných prostředků v daňovém řízení žalobou směřující proti meritornímu rozhodnutí správce daně o daňové povinnosti poplatníka. Nedůvodný je dle vedlejšího účastníka také odkaz na čl. 10 Listiny základních práv a svobod, neboť problematika ochrany osobních údajů je zakotvena v zákoně č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v případě daňového řízení je však otázka ochrany osobních údajů daňových subjektů upravena zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. V dané věci postupoval správce daně dle svého tvrzení v souladu s §2 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, jeho postupem tedy nebyl stěžovatel zkrácen na svých právech, ani jiným způsobem nebylo porušeno jeho právo zaručené ústavou. Vedlejší účastník proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 106/2003, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti:
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2003, č. j. 10 Ca 106/2003-14, byla odmítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 7. 3. 2003, č. j. 562/150/2003, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele ze dne 23. 11. 2003 do rozsahu, v jakém bylo stěžovateli Finančním úřadem v Milevsku umožněno nahlédnout do daňového spisu. Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal stěžovatel kasační stížnost, která byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta, když se Nejvyšší správní soud s odkazem na svou dřívější judikaturu ztotožnil se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích, že rozhodnutí správce daně o rozsahu, v němž bylo daňovému subjektu umožněno nahlédnout do spisů týkajících se jeho daňových povinností dle §23 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelem namítanému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu v Českých Budějovicích, nevyplývá, že by v řízení před obecnými soudy nebo v jejich rozhodnutích bylo porušeno právo na spravedlivý proces či ústavně zaručené právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním údajů. Ostatně sám stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, jakým způsobem mělo být do jím uvedených ústavně zaručených práv zasaženo, jeho námitky jsou ve své podstatě pouze námitkami zpochybňujícími právní závěry Nejvyššího správního soudu.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem Nejvyššího správního soudu, že rozhodnutí správce daně o rozsahu, v němž bylo daňovému subjektu umožněno nahlédnout do spisů týkajících se jeho daňových povinností dle §23 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení; totožnou námitku již přitom stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Na tomto místě však Ústavní soud opětovně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a do činnosti obecných soudů mu proto přísluší zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Zásah Ústavního soudu by tak byl odůvodněn pouze v případě zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry z toho vyvozenými na straně druhé, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl, když zařazení úkonu správce daně, kterým rozhoduje o rozsahu, v němž bylo daňovému subjektu umožněno nahlédnout do spisů týkajících se jeho daňových povinností dle §23 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, pod ustanovení §70 písm. c) s. ř. s. jakožto rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení, je zcela ústavně konformní. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, (jak je také v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedeno) že vady způsobené nesprávnou aplikací §23 zákona o správě daní a poplatků lze ve správním soudnictví napadnout po vyčerpání řádných opravných prostředků v daňovém řízení žalobou směřující proti meritornímu rozhodnutí správce daně o daňové povinnosti poplatníka.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že bylo porušeno jeho právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním údajů o své osobě ve smyslu čl. 10 Listiny základních práv a svobod, zde Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že toto ústavně zaručené právo nemohlo být porušeno napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, který se meritorně nezabýval rozsahem, v němž bylo stěžovateli umožněno nahlížet do daňového spisu, nýbrž pouze zkoumal, zda rozhodnutí správce daně o rozsahu, v němž bylo daňovému subjektu umožněno nahlédnout do spisů týkajících se jeho daňových povinností, není úkonem ve smyslu §70 s. ř. s., tedy úkonem správního orgánu, který je vyloučen ze soudního přezkumu. Postup Nejvyššího správního soudu byl v tomto směru zcela v souladu s procesním předpisem, tedy soudním řádem správním.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval porušení namítaných ústavně zaručených práv, a ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecných soudů. Z tohoto pohledu tedy Ústavní soud neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu