ECLI:CZ:US:2006:1.US.471.05
sp. zn. I. ÚS 471/05
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 10. ledna 2006 sp. zn. I. ÚS 471/05 ve věci ústavní stížnosti P. K. proti usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 28. 6. 2005 č. j. Nt 63/2005-7, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Tachově ze dne 13. 6. 2005 č. j. ZT 120/2005-680 a rozhodnuto, že se stěžovatel nadále ponechává ve vazbě.
Usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 28. 6. 2005 č. j. Nt 63/2005-7 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 8. 2005 napadl stěžovatel usnesení Okresního soudu v Tachově (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 6. 2005 č. j. Nt 63/2005-7 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Tachově (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 13. 6. 2005 č. j. ZT 120/2005-680 (dále jen "usnesení státního zastupitelství"), jímž bylo podle 71 odst. 3 trestního řádu (dále jen "trestní řád") rozhodnuto, že se stěžovatel nadále ponechává ve vazbě.
Stěžovatel tvrdí, že okresní soud pochybil při rozhodování o jeho stížnosti proti usnesení státního zastupitelství.
Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60; publikován pod č. 239/2005 Sb.), dle kterého je podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby.
Stěžovatel uvádí, že znalost názoru obviněného tak, jak je prezentována v písemné formě ve stížnosti proti rozhodnutí státního zastupitelství se z pohledu požadavků daných Úmluvou na tento druh řízení jeví jako naprosto nedostatečná. Slyšení stran před rozhodnutím soudu je, dle stěžovatele, podstatným znakem kontradiktornosti řízení.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhnul, aby Ústavní soud napadené usnesení okresního soudu zrušil.
II.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřilo státní zastupitelství. Ve svém vyjádření uvedlo, že okresní soud rozhodl o stížnosti stěžovatele proti usnesení státního zastupitelství v neveřejném zasedání bez přítomnosti stěžovatele a bez jeho slyšení. Takto postupoval dle své dosavadní praxe. Státní zastupitelství je toho názoru, že okresní soud měl jednat po slyšení stěžovatele, vzhledem k tomu, že dne 17. 6. 2005 byl ve Sbírce zákonů vyhlášen nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04, dle kterého je podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Státní zastupitelství se domnívá, že ústavní stížnost je důvodná.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil okresní soud. Ten ve svém vyjádření uvedl, že nevěděl o příslušném bodu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04, neboť tento nález byl ve Sbírce zákonů publikován pouze několik dní před jeho rozhodováním o stížnosti obviněného. Věděl pouze o tom, že byl zrušen §242 odst. 2 trestního řádu a je tedy možné stěžovatele vyslechnout. Okresní soud vycházel z toho, že v trestním řádu není upravena žádná povinnost soudu předvolat obviněného k řízení při neveřejném zasedání. Přítomností obviněného před soudem se zabývají jen ustanovení o hlavním líčení a veřejném zasedání a tento problém neřeší ani ustanovení čl. 5 a 6 Úmluvy. Dle okresního soudu je v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva zastáván názor, že obviněný má právo být slyšen před rozhodnutím o jeho žádosti o propuštění z vazby, pokud o to požádá. Okresní soud při svém rozhodování vycházel z předpokladu, že obviněnému nic nebránilo, aby o slyšení před soudem požádal. Obviněný má svého obhájce, který je osobou práva znalou a může mu v tomto směru dávat odborné rady. Protože stěžovatel o slyšení před rozhodnutím o jeho stížnosti nepožádal, bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání bez jeho přítomnosti, když okresní soud dospěl k závěru, že obviněný nebude na svých právech nijak zkrácen. Okresní soud vycházel z předpokladu, že stěžovateli nebylo bráněno vypovídat před soudem, ale že nevyužil svého práva před soudem vypovídat.
III.
Ústavní soud si za účelem ověření pravdivosti skutkových tvrzení stěžovatele a posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal část spisu státního zastupitelství sp. zn. ZT 120/2005 (dále jen "spis státního zastupitelství"). Na základě spisu státního zastupitelství Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že ústavně zaručené právo stěžovatele bylo porušeno.
Ústavní soud nemůže než přisvědčit námitce stěžovatele, pokud jde o absenci ústního slyšení. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Svůj názor, pokud jde o rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, pak Ústavní soud precizoval ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04, ve kterém shledal, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby". V podrobnostech Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění citovaného nálezu Pl. ÚS 45/04.
Jak vyplývá ze spisu státního zastupitelství, okresní soud rozhodoval o stížnosti stěžovatele proti usnesení státního zastupitelství bez jeho slyšení. S odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04 Ústavní soud shledává, že absencí osobního slyšení bylo v tomto případě porušeno právo stěžovatele zakotvené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Co se týče poukazu okresního soudu na možnost obviněného o osobní slyšení požádat, Ústavnímu soudu nezbývá, než opět odkázat na svůj nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04, ze kterého jednoznačně vyplývá povinnost soudu vždy slyšet obviněného předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Takováto námitka okresního soudu by mohla být relevantní v jiných případech rozhodování o vazbě, totiž při rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění z vazby dle §72 odst. 3 a při rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění z ní dle §71 odst. 5, případně odst. 6 trestního řádu, na která nelze vztáhnout stejný kategorický závěr (znovu viz nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04). V posledně uvedených případech může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodováním soudu osobně slyšena. Pokud je takovýto požadavek relevantní, splňující určité kvalitativní náležitosti, kdy minimálně z něho musí být zřejmá konkrétní fakta, která se nezdají ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu význam, a jež nelze objasnit jinak než osobním slyšením, je povinností soudu osobní slyšení provést; soud, který nevyhoví požadavku na osobní slyšení v těchto případech, musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly. V projednávané věci však šlo o rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby a v tomto případě, jak již bylo řečeno, je osobní slyšení nutné vždy.
Pokud jde o odkaz okresního soudu na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, Ústavní soud si je jí vědom, včetně rozhodnutí Kampanis v. Greece (19/1994/466/547), ve kterém Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení práv stěžovatele v případě, kdy stěžovatel nepožádal o osobní slyšení ve lhůtě, kterou mu k tomu stanovila řecká právní úprava. Ústavní soud také souhlasí s Evropským souden pro lidská práva v tom, že právo na osobní slyšení při rozhodování o trvání vazby není právem, které by za žádných okolností nesneslo jakékoliv procesní omezení. Ústavní soud nicméně připomíná, že rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva vždy odrážejí individuální okolnosti projednávaných případů a rozdílnosti národních právních úprav. Ústavní soud konstatuje, že ve své judikatuře interpretuje čl. 5 odst. 4 Úmluvy v kontextu současné české právní úpravy shora uvedeným způsobem.
IV.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že státní zastupitelství, okresní soud i stěžovatel vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání ústavní stížnosti podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.