ECLI:CZ:US:2006:1.US.474.04
sp. zn. I. ÚS 474/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S.P., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 2 To 159/03, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2003, sp. zn. 57 T 4/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se S.P. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále také "odvolací soud") a rozsudku Městského soudu v Praze (dále také "soud prvního stupně") pro porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") k §187 odst. 1, 4 písm. c) TrZ. Trestného činu se dopustil tím, že po předchozí telefonické domluvě a rozdělení úloh, s blíže neztotožněnou osobou jménem I., a dalšími osobami z České republiky a SRJ, dne 25. 10. 2000 opatřili 2.971 g efedrinu. Tuto látku nechali zmrznout, zabalili ji do sýru "kajmak", vložili do plastového kbelíku a dali do tašky, kterou téhož dne předali řidiči linkového autobusu na trase B. - P. Řidiči sdělili, že posílají sýr pro bratra do České republiky. Stěžovatel měl tašku vyzvednout na autobusovém nádraží v P. a efedrin distribuovat v České republice. K převzetí tašky a následné distribuci nedošlo, neboť zásilka byla zadržena pracovníky C. SR na hraničním přechodu K.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasil s interpretací pojmu "organizovaná skupina" ve vztahu k trestní odpovědnosti neztotožněných osob. Nesouhlasil ani se závěry obecných soudů, že je usvědčován odposlechy a záznamy o provozu telekomunikačního zařízení, a to ani s přihlédnutím ke znaleckým posudkům. V žádném z odposlechů se nevyskytuje jeho jméno, nahrávky jsou sporné, těžce zpracovatelné a pro potřebu zkoumání jen částečně vyhovující. Další vadu spatřoval ve skutečnosti, že při výsleších v rámci přípravného řízení nebyla přítomna nezúčastněná osoba, nebyli vyslechnuti všichni svědci, zejména řidič druhého autobusu. Obecným soudům vytkl, že se nevypořádaly s důkazy ve věci samé, neprovedly nebo opomenuly množství důkazů, čímž mělo dojít k nesprávnému posouzení věci. Za pochybení označil také jejich závěr o splnění podmínek pro uložení trestu vyhoštění podle §57 odst. 3 TrZ, neboť uložením tohoto trestu by byl zpřetrhán jeho vztah s manželkou a nezletilou dcerou, což je v rozporu se zájmem na spojování rodin.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odvolací soud a soud prvního stupně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Odvolací soud doplnil, že s námitkami, uvedenými v ústavní stížnosti, se již náležitě vypořádaly, zejména soud prvního stupně. Ústavní stížnost považují za nedůvodnou a navrhují ji odmítnout.
Po přezkoumání spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 57 T 4/2002, a obsahu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasil s interpretací slovního spojení "organizovaná skupina" uvedeného v §187 odst. 4 písm. c) TrZ, zejména s ohledem na trestně právní odpovědnost neztotožněných osob.
Jedná se o opakování argumentace, kterou stěžovatel uplatnil již v řízení o odvolání a dovolání a s níž se obecné soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly a své závěry řádně zdůvodnily. Zejména z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá odůvodněný závěr, že se v daném případě jednalo o organizovanou skupinu působící ve více státech. K tomuto závěru, tzn. i k závěru, že se jednalo o nejméně tři trestně odpovědné osoby, dospěly obecné soudy na základě provedeného dokazování, neboť s ohledem na charakter trestné činnosti, prokázanou plánovitost a koordinovanost posuzovaného jednání, provádění předem přidělených úkolů jednotlivými pachateli a v neposlední řadě také s ohledem na výpověď svědka L.D. a provedené odposlechy a záznamy telefonických hovorů nebyly pochybnosti o trestní odpovědnosti neztotožněných osob.
Vzhledem k tomu, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat znaky libovůle či svévole, jejich závěry jsou v napadených rozhodnutích řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, zdůvodněny a jejich právní závěry nejsou v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, neshledal Ústavní soud důvod ke svému zásahu. Předpokladem zásahu Ústavního soudu by bylo porušení ústavnosti v rozhodovacím procesu obecných soudů, což se v projednávané věci nestalo.
Nelze uznat ani stěžovatelovo opakované tvrzení, že odposlechy a záznamy z telekomunikačního provozu nejsou takovým důkazem, který by jej usvědčoval. V tomto směru soud prvního stupně vyslechl pracovnice Ú., které uvedly, že na těchto odposleších se pracovalo delší dobu. Proto odposlouchávaný objekt (pozn. S.P.) i okruh jeho známých poznávaly po hlase. To znamená, že pokud je u přepisů uvedeno "S.", jedná se určitě o odposlouchávaného S.P. Současně byl vyžádán znalecký posudek od Kriminalistického ústavu Policie ČR z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická audioexpertíza. Z jeho závěru vyplynulo, že s velkou pravděpodobností je stěžovatel totožný s mluvčím označeným v popisu telefonátů jako S. Nejvýraznější shoda byla v oblasti polohy a charakteru hlasu, způsobu frázování z hlediska ukončování úseků a v nevyrovnané intenzitě řeči. Jedná se o znaky, které nejsou běžné a shodují se ve vysoké míře. Obdobný závěr vyplynul rovněž ze znaleckého posudku ZU v P., oboru Kybernetika, odvětví výpočetní technika. Navíc, jak uvedl odvolací soud, totožnost stěžovatele s mluvčím označeným v přepisech jako S. byla nade vší pochybnost prokázána také tím, že z odposlouchávaných čísel vedl stěžovatel řadu hovorů, které neměly s trestnou činností nic společného, přičemž se mnohdy představoval celým svým jménem. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, které se touto námitkou velmi podrobně zabývaly a vysvětlily, proč je mluvčí označený v přepisech jako S. totožný s osobou stěžovatele. Ústavní soud nemá co by tomuto postupu vytkl.
K námitce stěžovatele, že při výsleších nebyla přítomna nezúčastněná osoba, Ústavní soud podotýká, že se jedná o námitku, kterou měl stěžovatel, resp. jeho obhájce, vznést ihned při provádění protokolace, což neučinil a protokoly bez námitek podepsal (viz čl. 369, 410, 423, 437 a čl. 440 spisu). Jestliže uvedenou námitku uplatnil až před Ústavním soudem, tj. v řízení, které je vázáno zásadou subsidiarity a minimalizace zásahu, nelze než konstatovat, že pokud by nebyla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, musela by být odmítnuta pro nepřípustnost, neboť se jedná o nové skutečnosti, které, s ohledem na uvedené zásady, nelze namítat až v řízení před Ústavním soudem. Pro úplnost je třeba upozornit na fakt, že zbývající výslechy svědků byly prováděny nejen za přítomnosti obhájců obviněných, jako v předchozích výsleších, ale také za přítomnosti zapisovatelky (např. č. l. 387, 396, 401 a č. l. 405 spisu). V těchto případech zákon nevyžaduje přítomnost nezúčastněné osoby [§95 odst. 3 věta prvá trestního řádu (dále jen "TrŘ")].
Pokud stěžovatel tvrdil, že nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování a nebyly provedeny či byly opomenuty další, blíže nespecifikované důkazy (čímž byla věc nesprávně posouzena), Ústavní soud připomíná, že podle ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) o tom, jakými důkazními prostředky budou objasněny okolnosti významné pro náležité zjištění skutkového stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obžalovaného, rozhoduje podle pravidel pro hodnocení důkazů upravených v §2 odst. 6 a §125 TrŘ obecný soud sám. Je to právě obecný soud, který rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny). Proto musí v každé fázi řízení zvažovat, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Posuzuje také důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Rovněž nelze opomenout, že obecné soudy nemají povinnost provést veškeré stranami navržené důkazy. Je zcela na jejich úvaze, zda vyhoví důkazním návrhům stran a jakou "váhu" tomu kterému důkazu přisoudí, resp. jak budou rozpor mezi jednotlivými důkazy hodnotit.
V dané věci bylo dokazování provedeno v potřebném rozsahu, byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 TrŘ), a návrh na doplnění dokazování, který stěžovatel přednesl v rámci hlavního líčení ze dne 17. 7. 2003, byl usnesením téhož dne zamítnut (čl. 841 spisu). Při rozhodování obecné soudy respektovaly podmínky stanovené v §125 TrŘ a uvedly, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Není v pravomoci Ústavního soudu tato hodnocení přehodnocovat, neboť Ústavní soud neřeší otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, jeho úkolem je "pouze" zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci S. z roku 1988, A - 140, §46).
Z uvedeného vyplývá, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelem tvrzený čl. 36 odst. 1 Listiny. Právo na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručuje každému, aby o jeho věci rozhodoval nezávislý a nestranný soud, ale není možno jej vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti také tvrdil, že uložený trest vyhoštění je v rozporu se zájmem na spojování rodin podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva otázka existence nebo neexistence rodinného života je v podstatě otázkou fakticity závisející na skutečné (praktické) existenci úzkých osobních vztahů ("The question of the existence or non existence of family life is essentially a question of fact depending upon the real existence in practice of close personalities" k tomu srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva M. v. B. 1979 A 31). Stěžovatel však tuto podmínku nesplňuje. Důkaz o existenci úzkých osobních vztahů k jiným osobám (dítěti) nepodal a existenci úzkých osobních vztahů netvrdil ani v ústavní stížnosti. Povšechné tvrzení, že je ženatý s českou občankou L.T., že je otcem nezletilého dítěte, pro posouzení věci nestačí. Rozhodující je existence reálného rodinného života, podložená úzkými rodinnými osobními vztahy, které jsou výkonem rodičovské zodpovědnosti tak, jak ji má na mysli Úmluva o právech dítěte, zahrnující péči o zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj nezletilého dítěte, jeho zastupování a správu jeho jmění.
Jak vyplývá ze shora označeného rozsudku soudu prvního stupně, stěžovatel je ženatý, má téměř čtyřletou dceru, ale se svojí rodinou nežije, o dceru se nestará, kontakt s ní neudržuje. Rovněž s manželkou není téměř vůbec v kontaktu. Nejprve žil se svědkyní M.K., později se přestěhoval ke svědkyni S.B., o níž po celou dobu tvrdil, že je jeho družkou, což jmenovaná potvrdila. Při výsleších v rámci přípravného řízení neuvedl ani manželku ani dítě. Při výslechu u hlavního líčení v dubnu roku 2002 tvrdil, že děti nemá. Rodný list dcery založila obhájkyně do spisu až dne 25. 10. 2002 před závěrečnými řečmi a vynesením rozsudku. Při doplňujícím výslechu dne 17. 7. 2003 uvedl, že jeho manželka se v České republice téměř nezdržuje, pracuje jako modelka a nyní je snad v T. O dceru se stará matka jeho manželky. Jestliže se stěžovatel se svojí nezletilou dcerou vůbec nestýká, nestará se o ni, s manželkou nemá žádný vztah, nelze hovořit o skutečné existenci úzkých osobních vztahů. V tomto směru neobstojí stěžovatelův pouhý odkaz na možné budoucí kontakty, stejně jako jeho tvrzení, že trest vyhoštění je v rozporu s jeho právem na scelení rodiny.
Z označeného rozsudku soudu prvního stupně rovněž vyplývá, že stěžovatel v době, kdy byl odsouzen, neměl na území České republiky žádné pracovní, majetkové nebo sociální zázemí, nebyl mu přiznán ani statut uprchlíka. V tomto směru je nutné poukázat na zásadu proporcionality mezi zájmy stěžovatele a zájmy státu, tj. na jedné straně práva stěžovatele na ochranu soukromého a rodinného života a na straně druhé ochraně veřejného pořádku a předcházení zločinnosti.
Trest vyhoštění byl stěžovateli uložen v souladu s trestním zákonem, na základě shora uvedeného rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 TrZ k §187 odst. 1, 4 písm. c) TrZ. Současně nelze opomenout, při respektování zásady presumpce neviny, že stěžovatel byl v době odsouzení za uvedený trestný čin trestně stíhán za trestné činy krádeže, porušování domovní svobody, nedovolené ozbrojování, padělání a pozměňování veřejné listiny a další, kterých se měl dopustit jako spolupachatel a člen organizované skupiny v období od 18. 2. 1998 do 4. 2. 2001, celkem v šedesáti šesti případech. S ohledem na výše uvedené převažuje v tomto konkrétním případě zájem na zachování veřejného pořádku a respektování právního řádu České republiky nad zájmem na ochranu soukromého a rodinného života podle zmíněného ustanovení Listiny.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud stěžovatel tvrdil, že byl zkrácen na svém právu na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru než zastává on, protože předložené důkazy zhodnotily způsobem, se kterým nesouhlasí, pak taková tvrzení lze hodnotit pouze jako polemiku s právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2006
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu