ECLI:CZ:US:2006:1.US.483.04
sp. zn. I. ÚS 483/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. M.V., zastoupené advokátem JUDr. J.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2004, čj. 1 Co 26/2004 - 40, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2003, čj. 34 C 150/2002 - 26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, která po doplnění ze dne 24. 9. 2004 splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
Stěžovatelka uvedla, že proti ní bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin křivého obvinění, stíhání trvalo 18 dní a poté bylo, jako nezákonné, zrušeno státní zástupkyní. Toto stíhání bylo podle tvrzení stěžovatelky účelové a naopak jejím trestním oznámením, kterým napadla tento postup, se Inspekce ministra vnitra i příslušné státní zastupitelství odmítly zabývat. Protože se stěžovatelka nedomohla ochrany svých práv u těchto orgánů, podala u městského soudu žalobu na ochranu osobnosti.
Podle stěžovatelky byla porušena její ústavní práva daná čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ačkoli obecné soudy připustily, že došlo k zásahu do jejích osobnostních práv, vyhodnotily jej jako oprávněný a náhradu nemajetkové újmy jí nepřiznaly. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 596/02.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že proti stěžovatelce bylo usnesením Služby kriminální policie a vyšetřování PČR OŘ, ze dne 27. 2. 2002, ČTS: OR3-5/SKPV-2002, zahájeno trestní stíhání pro trestný čin křivého obvinění. Ke stížnosti stěžovatelky bylo toto usnesení zrušeno usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství ze dne 18. 3. 2002, sp. zn. 1 Zt 138/2002, a policejnímu orgánu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Stěžovatelka se cítila postupem policejních orgánů poškozena, a proto podala žalobu na ochranu osobnosti s požadavkem přiznání nemajetkové újmy ve výši 100 000,-- Kč. Její žaloba byla zamítnuta rozsudkem městského soudu ze dne 30. 10. 2003, čj. 34 C 150/2002 - 26. K odvolání stěžovatelky vrchní soud rozsudkem ze dne 22. 6. 2004, čj. 1 Co 26/2004 - 40, rozsudek městského soudu potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku vrchní soud mj. uvedl, že obvinění z trestného činu je sice zásahem do práva na ochranu osobnosti, nelze jej ale hodnotit jako neoprávněný. Jedná se o zásah, který umožňuje trestní řád. Vznesení obvinění pro trestný čin, učiněné k tomu kompetentním orgánem, za podmínek stanovených trestním řádem, je nutno považovat za výkon práva, a to i za situace, kdy bylo následně zrušeno státním zástupcem jako nezákonné.
Ústavní soud po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatelka spatřuje zásah do svých práv v tom, že proti ní bylo vedeno trestní stíhání, které bylo později označeno za nezákonné a zrušeno. Stěžovatelka se u obecných soudů domáhala žalobou o ochranu osobnosti náhrady nemajetkové újmy v penězích. V řízení neuspěla a z toho dovozuje, že jí bylo upřeno právo na odškodnění ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. Odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 596/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, nález č. 64, str. 141].
Právní úprava ochrany osobnosti spolu s institutem náhrady nemajetkové újmy v penězích, která vyžaduje splnění určitých specifických podmínek, je obsažena v §11 - §16 občanského zákoníku. Vedle toho upravuje občanský zákoník (v části šesté), i některé speciální právní předpisy, institut náhrady škody. Jedním z těchto předpisů je i zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatelky spočívá v tvrzení, že obecné soudy porušily čl. 36 odst. 3 Listiny, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebo nesprávným úředním postupem.
Jak bylo výše uvedeno, možnost domáhat se náhrady škody za nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí upravuje zákon č. 82/1998 Sb. Stěžovatelka náhradu škody podle tohoto zákona nepožadovala. Tvrdí-li tedy, aniž se pokusila o získání náhrady škody na základě relevantního právního předpisu, že jí bylo upřeno právo na odškodnění ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, je nutno její námitku považovat za zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatelkou tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. porušení zásad spravedlivého procesu, rovněž nebylo v přezkoumávané věci zjištěno.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2006
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu