ECLI:CZ:US:2006:1.US.488.05
sp. zn. I. ÚS 488/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Ptáčkem, advokátem se sídlem Ovocná 3, Cheb 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.7.2005, sp. zn. 7 Tdo 652/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu citované v záhlaví. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jako "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále též jako "Úmluva"), čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 a 1 Ústavy a navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného spisu, že rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 21. 11. 2003, sp. zn. 3 T 87/2003, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. b) odst. 4 trestního zákona (bod 1 výroku o vině) a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona (bod 2 výroku o vině). Za tyto trestné činy mu byl uložen podle §180 odst. 4 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 8 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. a) trestního zákona zařazen do věznice s dohledem, a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 trestního zákona trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, a to na dobu 10 let.
K odvolání stěžovatele a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českém Krumlově byl uvedený rozsudek rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. 4 To 141/2004, podle §258 odst. 1 písm. b) odst. 2 trestního řádu částečně zrušen ve výroku o vině trestným činem obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 4 trestního zákona a v důsledku toho i ve výroku o trestu. Odvolací soud poté - za podmínek uvedených v ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu - svým rozhodnutím upřesnil skutkovou větu bodu 1 výroku o vině, opětovně uznal stěžovatele vinným trestným činem obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 4 trestního zákona. a za tento trestný čin a trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona, ohledně něhož zůstal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině nedotčen, uložil obviněnému stěžovateli podle §180 odst. 4 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 8 let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 trestního zákona zařadil do věznice s dohledem, a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 trestního zákona mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů, a to na dobu 10 let.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodu uvedeného v ust. §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání nenaplňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a nelze je podřadit ani pod jiné dovolací důvody uvedené v §265b trestního řádu. Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, aniž na jeho podkladě přezkoumal napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení podle §265i odst. 3 trestního řádu, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti - kromě námitek směřujících proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu - též reprodukuje obsah svého odvolání (a v něm uvedených argumentů) proti výše citovanému rozhodnutí okresního soudu; pokud jde o rozhodnutí krajského soudu, konstatuje, že odvolací soud k specifikovaným námitkám obhajoby nepřihlédl. Ústavní soud nicméně usuzuje, že ústavní stížnost směřuje toliko proti výslovně v ní napadenému usnesení Nejvyššího soudu (srov. str. 1, 4, 5 stížnosti), nikoli proti rozhodnutím nižších soudů, byť se o jejich údajných nedostatcích v odůvodnění ústavní stížnosti zmiňuje. Tomu svědčí zejména fakt, že za účastníka řízení před Ústavním soudem sám stěžovatel výslovně označil pouze Nejvyšší soud a že v plné moci k zastupování před Ústavním soudem uvedl, že zmocňuje advokáta k zastupování před Ústavním soudem ve věci ústavní stížnosti jen proti v záhlaví označenému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto dovozuje, že stěžovatel svou ústavní stížností napadá toliko zmiňované usnesení Nejvyššího soudu.
III.
1) Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, stěžovatel v podstatě namítal, že se ve svém dovolání nedomáhal změny skutkových zjištění, neboť jeho námitky směřovaly pouze k tomu, že v důsledku popsaného jednání došly soudy ke skutkovým zjištěním, které neměly oporu v prováděných důkazech. Domnívá se, že otázka technického stavu autobusu (pozn.: s nímž havaroval) byla bezpochyby zvlášť důležitá pro posouzení celé věci. Nejvyšší soud tak prý zkrátil stěžovatele na ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces, jehož součástí je právo na soudní ochranu, spočívající též v korektní aplikaci příslušných právních norem a v respektování principu rovnosti stran před soudem. Postup Nejvyššího soudu tak je dle stěžovatele v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny.
K tomu Ústavní soud uvádí, že byť stěžovatel argumentuje porušením svých ústavně zaručených práv, jedná se v podstatě o argumentaci formální, tj. bez obsahového naplnění. Stěžovatel sice uvádí konkrétní ustanovení ústavního pořádku, která měla být napadeným rozhodnutím porušena, jeho stížnost však postrádá argumentaci, která by materiálně zasahovala do roviny ústavně právní.
Z obsahu ústavní stížnost lze totiž vyvodit, že její podstatou je zjevně nesouhlas stěžovatele s tím, že se dovolací soud odmítl věcí zabývat meritorně. V této souvislosti je namístě z obecného hlediska uvést, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Zákonodárce tak mohl - z hlediska požadavků ústavnosti - omezit věcné projednání dovolání v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje ani zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 651/02).
2) I když lze do jisté míry souhlasit s tím, že výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Nejvyšším soudem bývá v jeho dosavadní rozhodovací praxi mnohdy nepřiměřeně restriktivní, v daném případě byla situace jiná.
Jak totiž zjistil Ústavní soud z obsahu dovolání, stěžovatel v něm v podstatě pouze namítal, že navrhované a provedené důkazy soudy nesprávně jednostranně zhodnotily, což obsahově konkretizoval námitkami, že se soudy nedostatečně věnovaly těm svědeckým výpovědím, které jeho jízdu hodnotí jako zcela standardní, že se dostatečně nevyrovnaly jak s otázkou vlivu dezolátního stavu komunikace, tak i se zjištěnou rychlostí, a že neprovedly žádný důkaz, který by potvrdil, že v profesním osvědčení prováděl změny. Podle dovolacího soudu - poněvadž stěžovatel uplatnil ve svém dovolání pouze námitky skutkové povahy směřující proti porušení procesního ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu - je zřejmé, že takové námitky dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu neodpovídají, neboť taková činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůraznil, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem, sloužícím k nápravě závažných procesních a hmotněprávních vad rozhodnutí uvedených v ust. §265b trestního řádu. Omezení dovolání na konkrétní důvody zabraňuje tomu, aby se dovolací soud stal další, v pořadí již třetí instancí a aby přezkoumával skutkový stav věci, protože to přísluší soudu prvního stupně, případně soudu odvolacímu. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat (za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti), zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů.
Je tedy zřejmé, že stěžovatel se podaným dovoláním de facto domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci. V tomto směru lze poukázat na závěr Nejvyššího soudu v napadeném usnesení, že obviněný (stěžovatel) se v podstatě domáhá změny těch skutkových zjištění soudu, že k dopravní nehodě došlo v důsledku nepovolené rychlosti a nevěnování se řízení autobusu a jejich nahrazení zjištěním, že autobus řídil povolenou rychlostí, řádně a havárii způsobil dezolátní stav komunikace. Ohledně skutku ad 2) rozsudku soudu prvního stupně pak popírá skutkové zjištění soudu, že dopsáním údajů provedl změnu obsahu osvědčení o profesní způsobilosti řidiče. Ústavní soud tedy dovozuje, že v této konkrétní souzené věci - vzhledem k okolnostem zkoumaného případu - obstojí uvedený závěr Nejvyššího soudu, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ust. §265b trestního řádu, rovněž z hlediska ústavněprávního.
3) Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možné rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Jestliže informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
4) Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím ústavně zaručená práva nebo svobody, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu