ECLI:CZ:US:2006:1.US.493.05
sp. zn. I. ÚS 493/05
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudkyň Vlasty Formánkové a Ivany Janů - ze dne 23. května 2006 sp. zn. I. ÚS 493/05 ve věci ústavní stížnosti Z. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2005 sp. zn. 9 To 223/2005, jímž bylo nařízeno pozorování stěžovatele ve zdravotnickém ústavu.
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. srpna 2005 sp. zn. 9 To 223/2005 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva plynoucí z čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením krajský soud zrušil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2005 č. j. 70 Nt 1801/2005-84, kterým byl zamítnut návrh státního zástupce na pozorování stěžovatele v psychiatrické léčebně P. B. a současně bylo nařízeno dle §116 odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. řád") pozorování stěžovatele ve zdravotnickém ústavu.
Stěžovatel je trestně stíhán pro dvojnásobný trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, odst. 4 trestního zákona (dále jen "tr. zákon"), pro sedminásobný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona za použití §143 tr. zákona, dále pro dvojnásobný trestný čin zkreslování údajů a obchodní evidence podle §125 odst. 1 tr. zákona a pro trojnásobný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona.
Udává, že v souvislosti s trestním stíháním, konkrétně s pobytem ve vazbě v roce 1998, se u něj rozvinula duševní porucha, která ovlivňuje jeho schopnost seznámit se s obsahem spisu a chápat účel trestního řízení. K této otázce bylo v průběhu trestního stíhání vypracováno několik znaleckých posudků znalci z oboru psychiatrie. Vzhledem k tomu, že všechny tyto posudku vznikly na základě ambulantního vyšetření, dospěla státní zástupkyně k závěru, že nejsou dostatečným podkladem pro jednoznačné rozhodnutí o stavu stěžovatele, zejména proto, že stěžovatel by mohl diagnostikovanou poruchu simulovat, a podala dne 4. 1. 2005 návrh na nařízení pozorování stěžovatele v Psychiatrické léčebně v B. Tomuto návrhu soud dne 18. 1. 2005 vyhověl. Proti rozhodnutí soudu si stěžovatel podal stížnost. Již v této stížnosti se odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 289/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, nález č. 177). a namítá, že nedostatečné odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevysvětluje tak zásadní zásah do stěžovatelova práva na osobní svobodu, jakým internace v psychiatrické léčebně bezesporu je. Uvádí, že dle jeho názoru je rozhodnutí soudu zcela v rozporu s podkladovými materiály, které měl soud před vydáním rozhodnutí k dispozici a že je postaveno pouze na úvahách a hypotézách.
Krajský soud v Brně ke stížnosti stěžovatele usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání. V odůvodnění uvedl, že stížnost shledal důvodnou, byť na základě jiných skutečností, než jsou namítány. Krajský soud především vytkl nalézacímu soudu, že v předloženém spisovém materiálu chybí podstatná část znaleckých posudků, které jsou pro rozhodnutí zásadní. Shledal tak, že soud prvního stupně rozhodl na základě neúplných skutečností, kdy evidentně hodnotil důkazy, které neprovedl. Námitkám uvedeným ve stížnosti však stížnostní soud nepřisvědčil s odůvodněním, že právě medicínské důvody jsou oprávněnými důvody pro nařízení pozorování ve zdravotnickém zařízení.
Městský soud v Brně vydal dne 3. 5. 2005 další rozhodnutí, jímž zamítl návrh státní zástupkyně na nařízení pozorování stěžovatele v Psychiatrické léčebně P. B. Soud doplnil dokazování, jehož výsledky v odůvodnění svého rozhodnutí přehledně a stručně rekapituluje. Na závěr soud uvádí, že k zamítavému rozhodnutí jej vedly souladné výsledky naposled provedených důkazů, kterými byly propouštěcí zpráva z hospitalizace stěžovatele na Psychiatrické klinice V. f. n. a I. l. f. U. K. a výslech znalce MUDr. J. P. Zejména tyto důkazy, provedené až po prvním vyhovujícím rozhodnutí soudu prvního stupně, v souvislosti s potřebou poskytnout ochranu právu stěžovatele na osobní svobodu, vedly nyní soud k zamítnutí návrhu státní zástupkyně. Soud dodává, že otázka charakteru a závažnosti duševního onemocnění stěžovatele zůstává otevřena, ale že není důvod, proč by nemohla být řešena v průběhu dalšího řízení.
Se závěry městského soudu se neztotožnila státní zástupkyně, která dne 13. 5. 2005 podala proti výše uvedenému rozhodnutí stížnost. Tuto pak dne 1. 6. 2005 dodatečně odůvodnila. Zdůraznila, že psychiatrická klinika V. f. n. není v řízení v postavení znalce - znaleckého ústavu a její zpráva tak může být hodnocena pouze jako listinný důkaz. Dále pak poukázala na rozpor v závěrech tohoto zařízení a znalce MUDr. P., týkajících se případného rizika zhoršení stěžovatelova stavu při v hospitalizaci. Znovu připomněla některé aktivity stěžovatele, které podle jejího názoru odporují shledané diagnóze, konkrétně cestu do zahraničí a vystoupení v televizní reportáži. Svou stížnost pak především staví na skutečnosti, že v dosud provedeném řízení nebyly odstraněny odůvodněné pochybnosti o povaze, charakteru a závažnosti duševní poruchy stěžovatele a že za tohoto stavu nebyly ani formulovány podmínky, za nichž lze seznámit stěžovatele se spisovým materiálem a konat další úkony trestního řízení. Připomíná, že policejní orgán i státní zastupitelství využily k odstranění pochybností o stavu stěžovatele všech možností, které jim poskytuje trestní řád, avšak přesto, jak uznává i městský soud, tyto pochybnosti dosud odstraněny nebyly.
Na základě této stížnosti státní zástupkyně bylo vydáno napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2005, kterým stížnostní soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a nařídil pozorování stěžovatele ve zdravotnickém ústavu. V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud konstatuje, že stěžovatel byl v průběhu trestního stíhání znalecky zkoumán znalci z oboru psychiatrie a tímto zkoumáním vyšlo najevo, že stěžovatel trpí depresivní poruchou středně těžkého stupně. Taktéž bylo konstatováno, že stěžovatel není schopen ani prostudovat spis, ani se účastnit dalších úkonů trestního řízení. Dále soud uvádí, že státní zástupkyně se odmítla s těmito závěry ztotožnit, když zjistila, že stěžovatel absolvoval dlouhodobou pracovní cestu a vystoupil v televizi, což odporuje závěru, že není schopen ani přečíst spis. O chorobě a zejména její hloubce chybí dle státní zástupkyně i odvolacího soudu objektivní důkaz, navíc je dle přibrané konzultantky možné chorobu při ambulantních vyšetřeních simulovat.
Krajský soud nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně. Podle jeho názoru tento pochybil, pokud naznal, že hospitalizace stěžovatele nahradí závěry znaleckého zkoumání v ústavu. Krajský soud zdůrazňuje, že stěžovatel svým jednáním nepřímo naznačuje, že trestní stíhání by mělo být pro neuspokojivý zdravotní stav obviněného (stěžovatele) přerušeno či dokonce zastaveno, což by mohlo definitivně zmařit trestní stíhání stěžovatele. Z této perspektivy je podle krajského soudu třeba věc nahlížet.
Dále si soud klade otázku, zda jsou zjištěné aktivity stěžovatele (odkazuje na spis) v souladu s tak jednoznačným závěrem, že stěžovatel nemůže ani číst. Soud dále argumentuje, že nic nad rámec schopnosti stěžovatele přečíst si spis ani přezkoumávat nemůže, protože pak by musel u každého obviněného hodnotit jeho individuální schopnost porozumět odborným otázkám. V této souvislosti soud odkazuje na institut obhájce, který má z hlediska své odbornosti bdít nad ochranou práv obviněného.
Krajský soud dále uvádí, že znalecké zkoumání opustilo otázku, kterou mělo původně primárně zodpovědět a to, zda je stěžovatel schopen seznámit se s obsahem spisu. Podle odvolacího soudu není relevantní, jakou chorobou stěžovatel trpí, ale pouze v jakém rozsahu ho tato v dané činnosti omezuje. Na tuto konkrétní otázku soud dosud postrádá odpověď, přičemž odmítá svůj závěr postavit pouze na lékařské zprávě ze stěžovatelovy hospitalizace. Zodpovězení této otázky označuje krajský soud za nezbytné, přičemž dodává, že z dostupných důkazů má důvodné pochybnosti o správnosti závěru, že stěžovatel nemůže ani číst. Soud dodává, že znalecký posudek je jenom jedním z důkazů, že není stoprocentně pravdivý a je předmětem volného hodnocení důkazů. Soud odmítá úvahy obhajoby, že zkoumání stěžovatele ve zdravotnickém ústavu je nezákonné nebo protiústavní. Soud zdůrazňuje, že tuto otázku je třeba jednoznačně vyjasnit, neboť dosud nebylo postaveno na jisto, zda dalším správným postupem je řízení přerušit, zastavit, nebo v něm pokračovat.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí porušení svých základních práv, neboť byl napadeným rozhodnutím zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Stěžovatel rozebírá dikci zákonného §116 odst. 2 tr. řádu, který stanovuje jako podmínku nařízení ústavního vyšetření skutečnost, že duševní stav nelze vyšetřit jinak. Znovu se odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 289/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, nález č. 177) a zdůrazňuje, že nařízení pozorování ve zdravotnickém ústavu je opatřením naprosto výjimečným právě proto, že je s ním spojeno omezení jednoho z nejvýznamnějších základních práv člověka. K tomu stěžovatel namítá, že v jeho případě jeho stav lze vyšetřit jinak. Je možné přibrat dalšího znalce, přičemž stěžovatel připomíná, že se znaleckému zkoumání doposud vždy bez problémů podrobil.
Dále stěžovatel namítá, že nejsou splněny ani další podmínky pro nařízení pozorování ve zdravotnickém ústavu. Cituje judikaturu k danému zákonnému ustanovení, ze které vyplývá, že podkladem pro nařízení tohoto opatření nemůže být jen úvaha soudu. Nezbytnost takového postupu by měla vyplývat především z vyjádření samotných znalců. V daném případě tomu ovšem tak není. Naopak, znalci trvali na neotřesitelnosti svých závěrů a MUDr. P. při výslechu potvrdil, že zpráva psychiatrické léčebny V. f. n. s maximální možnou pravděpodobností vylučuje simulaci duševní poruchy. Stěžovatel napadá podklady, na jejichž základě se státní zástupkyně snažila nezbytnost ústavního vyšetření dovodit, tj. přibrání odborné konzultantky. Zdůrazňuje, že konzultant nesmí ve věci vydat ani odborné vyjádření, nehledě na to, že konzultantka stěžovatele nikdy neviděla a jeho vyšetření neprováděla. Pouze vyslovila obecný závěr, že danou depresivní poruchu je možné simulovat, ale ani ona jednoznačně nedoporučila pozorování ve zdravotnickém zařízení jako jediný možný způsob stanovení spolehlivé diagnózy.
Stěžovatel se vyjadřuje k jednotlivým závěrům, na nichž je napadené rozhodnutí krajského soudu postaveno a vyvrací je za pomoci odkazů na důkazy založené ve spise. Neztotožňuje se ani s tvrzením soudu, že znalecký posudek není bez dalšího pravdivý. Uvádí, že za takové situace je podle jeho názoru namístě přibrat dalšího znalce. Popírá rovněž, že by byla opuštěna původní otázka, zda je stěžovatel schopen seznámit se se spisem, jak tvrdí soud. Znalecký posudek znaleckého ústavu z roku 2004 jednoznačně zodpovídá zadané otázky tak, že duševní porucha stěžovatele má charakter duševní choroby a stěžovatel není schopen chápat smysl trestního stíhání. Stěžovatel soudu vytýká, že se nevypořádal s námitkami obhajoby uvedenými ve vyjádření k odvolání. Rovněž upozorňuje, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypadla klíčová pasáž textu a rozhodnutí je jako takové nepřezkoumatelné.
II.
Po zvážení všech skutečností plynoucích především ze spisového materiálu dospěl Ústavní soud při posuzování stěžovatelových námitek k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ochrana osobní svobody zaujímá velice významné místo v katalogu základních lidských práv, neboť její omezení zasahuje do nejosobnější sféry jedince a tento zásah může mít trvalé následky. Listina základních práv a svobod v čl. 8 odst. 2 zakotvuje, že nikdo nesmí být zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Vzhledem k výše zmíněnému významu tohoto základního práva je extrémně důležité, aby splnění všech zákonem stanovených podmínek pro jeho omezení bylo pečlivě zkoumáno a tyto podmínky vykládány restriktivně. Tento přístup je ostatně v souladu s jednou ze zásad trestního řízení, totiž se zásadou přiměřenosti (zdrženlivosti), spočívající v takovém postupu orgánů činných v trestním řízení, který zasahuje do základních práv a svobod jen pokud je to nezbytně nutné (§2 odst. 4 tr. řádu, srov. nález sp. zn. IV. ÚS 289/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, nález č. 177).
V tomto případě je otázka splnění podmínek pro nařízení pozorování ve zdravotnickém ústavu úzce spjatá s výsledky znaleckého zkoumání, které dosud v řízení proběhlo. Na tomto místě je třeba říci, že účelem znaleckého posudku je objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném oboru. Pokud tedy soud se závěry znaleckého posudku nesouhlasí (a v této souvislosti nevyžádá znalecký posudek revizní), musí svůj odlišný názor ve vztahu k hodnocení skutkové okolnosti pečlivě a přesvědčivě zdůvodnit, a to i s ohledem na obor, ve kterém znalec svou odbornost uplatnil (srov. nález sp. zn. III. ÚS 77/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 104). S ohledem na význam základního práva, které je v tomto případě dotčeno, je požadavek na důkladné zdůvodnění opačného názoru, než který prezentují znalecké posudky, ještě důraznější.
Judikatura se ke klíčovému ustanovení §116 odst. 2 tr. řádu vyjadřuje tak, že postup dle něj je namístě, pokud z vyjádření znalce psychiatra je nepochybné, že nemůže bez pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu učinit spolehlivé diagnostické závěry o jeho duševním stavu. Soud nemůže závěr o potřebě takového pozorování učinit jen na základě vlastních úvah, neboť jde o otázku, k jejímuž zodpovězení je třeba odborných znalostí. Tato opatrnost a omezení volného uvážení soudu zohledňuje výše popsané dva kritické momenty tohoto problému a sice, že se jedná o jedno z nejcitlivějších základních lidských práv, a dále, že k posouzení splnění podmínek pro jeho omezení je třeba odbornosti, kterou soud sám nedisponuje. Musí tedy vycházet především ze znaleckých posudků a pokud rozhodne v rozporu s jejich závěry, je třeba, aby proti nim mohl postavit důkazy a argumenty srovnatelné vypovídací hodnoty. To je vzhledem k vysoké odbornosti, která je nezbytná k posouzení skutkových okolností, krajně obtížné.
Ze spisu, který si Ústavní soud k věci vyžádal, vyplývá, že dosavadní znalecké posudky vyznívají jednoznačně, tedy alespoň do té míry, že žádný ze znalců nezpochybnil stanovenou diagnózu, ani její spolehlivost. Znalecký posudek z roku 2000 ještě konstatoval stěžovatelovu schopnost chápat smysl trestního řízení a podílet se na něm. Na tento posudek navazující zpráva z roku 3. dubna 2003 ještě potvrzuje, že stěžovatel je schopen zúčastnit se trestního řízení a studia spisu. Další zpráva pochází z 30. dubna 2003. V této zprávě ošetřující lékař stěžovatele uvádí, že stav stěžovatele vyžaduje dlouhodobou pracovní neschopnost, schopnost účastnit se trestního řízení je potom označena za výrazně sníženou. S ohledem na tuto změnu byl zadán nový znalecký posudek s obdobnými otázkami jako v prvním případě. Znalec v srpnu 2003 dospěl k závěru, že stěžovatel trpí depresivní poruchou středně těžké intenzity. Schopnost účastnit se trestního řízení byla zhodnocena jako podstatně snížená. Na tento posudek navazuje výslech znalce z 15. října 2003.
Za účelem spolehlivého a definitivního zodpovězení otázky, zda je stěžovatel schopen účastnit se dále trestního řízení, byl k vypracování dalšího znaleckého posudku přibrán znalecký ústav Psychiatrická léčebna B. Č. Zde proběhlo vyšetření stěžovatele po stránce psychiatrické i psychologické. Závěry posudku uvádějí, že stěžovatel k 27. únoru 2004 trpí duševní poruchou, a to depresivní fází středně těžkého až těžkého stupně a v důsledku této poruchy není schopen absolvovat trestní řízení. Za této situace není schopen prostudovat spis, této schopnosti nabude po případném ústupu psychopatologie na lehký stupeň deprese. Znalci byli následně požádáni o rozšíření znaleckého posudku, přičemž měli zodpovědět otázky, zda má duševní porucha povahu duševní choroby a zda je stěžovatel v současné době schopen chápat smysl trestního stíhání. První otázka byla zodpovězena kladně, druhá pak záporně, tedy že stěžovatel není v současné době schopen chápat smysl trestního stíhání. Tato zpráva byla vypracována 29. července 2004. I k této zprávě byl znalec vyslechnut. V rámci tohoto výslechu reagoval i na pochybnosti státní zástupkyně, které jsou použity i v odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu. Týkají se stěžovatelových aktivit, zahraniční cesty a především vystoupení stěžovatele v televizní reportáži. Znalec uvedl, že v této době se stěžovatel patrně nacházel ve fázi remise, což je zcela v souladu se závěry znaleckých posudků, které duševní poruchu označily jako depresivní fázi s obdobími deprese a remise. Nelze tedy říci, že by tato výpověď zpochybňovala provedené znalecké posudky, nebo s nimi byla v rozporu.
Dále je ve spise založena komplexní psychiatrická zpráva ošetřujícího lékaře stěžovatele, MUDr. S. z 28. ledna 2005. Ta rekapituluje vývoj stavu stěžovatele od roku 2003, kdy byl přijat do ambulantní péče MUDr. S. Opakuje se zde diagnóza depresivní porucha. Lékař uvádí, že v současné době přetrvává zhoršení stavu, ke kterému došlo v září 2004. Dále podotýká, že stěžovatel trpí tzv. psychofarmakorezistencí, což výrazně zhoršuje průběh choroby i prognózu. Dodává, že tato porucha sama o sobě nepostihuje osobnost postiženého a nemá přímý vliv na degradaci jeho intelektu, avšak jelikož se u stěžovatele nedaří dosáhnout stavu plné remise, prakticky trvalé působení poruchy na psychiku přináší v konečném důsledku trvalé změny v psychice. V rámci této zprávy doporučil ošetřující lékař krátkodobou hospitalizaci stěžovatele za účelem odborné konzultace a vyjádření se k hloubce organického psychosyndromu, zjištěného v souvislosti s prodělanou cévní mozkovou příhodou. Závěrem MUDr. S. doporučuje zabezpečit pro stěžovatele pokojný bezstresový život, protože v opačném případě je riziko progrese choroby značné.
Následně byl stěžovatel hospitalizován na Psychiatrické klinice V. f. n. a I. l. f. U. K., kde došlo k psychiatrickému a podrobnému speciálnímu psychologickému vyšetření stěžovatele. Toto zařízení ve svém vyjádření výslovně popírá možnost simulace ze strany stěžovatele a uvádí, že další déle trvající hospitalizace by mohla negativně narušit dosažení potřebné stabilizace jeho stavu. Diagnóza - fázická depresivní porucha, současná fáze těžká - se shoduje se závěry dosavadních znaleckých posudků. Tento důkaz pochopitelně nelze postavit naroveň znaleckým posudkům provedeným v řízení, ale na druhou stranu nelze ani pominout, že jejich závěry bezvýhradně podporuje. A ačkoliv může být posuzován pouze jako listinný důkaz, může sloužit k podpoře znaleckých posudků a jejich správnosti.
Dalším důkazem provedeným k otázce stěžovatelova stavu je výslech MUDr. P., ke kterému došlo 5. dubna 2005. Znalec vypověděl, že závěry pražského ústavu jsou konzistentní s diagnostickými závěry znaleckého posudku ústavu v B. Č. Vyjádřil se i k prestiži tohoto pracoviště a použitým metodám, přičemž výsledky vyšetření v žádném směru nezpochybnil. Znovu pak zdůraznil neotřesitelnost závěrů dříve provedeného posudku. Uvedl, že další hospitalizace v psychiatrickém zařízení na dostatečně odborné úrovni by dle jeho názoru nemohla narušit duševní stav stěžovatele, ale že je třeba odpovědně posoudit, jestli je nezbytná. Rozhodně tedy nelze říci, že by pozorování stěžovatele v ústavu znalec doporučil.
Z uvedeného je zřejmé, že dosavadní dokazování vyznívá naprosto jednoznačně. Neustále se potvrzuje diagnóza depresivní poruchy v různě těžké fázi. V případě, že byla znalcům přímo položena otázka, zda je stěžovatel schopen chápat smysl trestního stíhání, byla tato zodpovězena negativně, aniž by odpověď byla podmínečná. Možnost simulace poruchy stěžovatelem je sice, jak uvedl i MUDr. P. při svém výslechu, vždy možná, avšak z provedených znaleckých posudků i listinného důkazu, propouštěcí zprávy, toto podezření nevyplývá a je tak čirou konstrukcí soudu. Takto koncipovaná pochybnost jistě nemůže být podkladem pro omezení jednoho z nejvýznamnějších základních práv. Naprosto bez významu zde jistě není ani obava, že nucená hospitalizace stěžovatele by mohla mít na jeho stav velice nepříznivý dopad. Aktivity stěžovatele, které jsou uvedeny pro zpochybnění závěrů znaleckých posudků, nejsou ve světle závěrů těchto posudků s nimi v rozporu. Diagnostikovaná choroba má fáze exacerbace a remise, přičemž ve fázích remise je postižený schopen vést prakticky normální život. Nelze rovněž říci, že by nebylo možné duševní stav stěžovatele vyšetřit jinak, jak požaduje trestní řád. Závěry o stěžovatelově duševním stavu je možné aktualizovat provedením dalších znaleckých posudků.
Krajskému soudu se nepodařilo v odůvodnění jeho rozhodnutí postavit proti závěrům opakovaných znaleckých posudků žádný argument, který by je dostatečně zpochybňoval nebo jejich závěry dokonce vyvracel. Pochybnosti soudu samotného nepodložené žádným kvalifikovaným odborným vyjádřením nemohou být za této situace rozhodujícím podkladem pro tak zásadní omezení základních práv stěžovatele, nehledě na to, že, jak stěžovatel upozorňuje, odůvodnění napadeného rozhodnutí je v klíčové části neúplné.
Proto Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.