ECLI:CZ:US:2006:1.US.496.05
sp. zn. I. ÚS 496/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudkyň Vlasty Formánkové a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti Interbusiness a.s., se sídlem Praha 6, Podbabská 20, zastoupené Mgr. Petrem Pleštilem, advokátem se sídlem Praha 5, Ovčí hájek 2172/42, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2005, č.j. 26 Co 270/2005-110 a usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. 3. 2005, č.j. 26 C 104/2005-54, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeným rozhodnutí. Domnívá se, že soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Krajský soud v Hradci Králové svým v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení Okresního soudu v Trutnově, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření. Stěžovatelka se domáhala, aby soud uložil druhému vedlejšímu účastníku (FPD - GSM SERVICES s.r.o.) povinnost zdržet se jakýchkoliv forem převodů vlastnického práva ke zde uvedeným nemovitostem v katastrální území Horní Albeřice, zejména aby nezatěžoval předmětné nemovitosti zástavním právem, neručil jimi ve prospěch třetích osob, nepřenechával předmětné nemovitosti k užívání třetím osobám a neuzavíral ohledně nich smlouvu ve prospěch třetích osob a zdržel se zásahů, které by snižovaly tržní cenu nemovitostí.
Návrh na vydání předběžného opatření podala stěžovatelka současně se žalobou, kterou se domáhala vydání rozhodnutí soudu, jímž by tento určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je první vedlejší účastník (Český národní investiční majetkový fond a.s. v likvidaci). Zájem na tomto rozhodnutí má stěžovatelka z toho důvodu, že prvý vedlejší účastník je dlužníkem společnosti Český národní investiční obchodně - podnikatelský fond a.s. v likvidaci, za kterou má stěžovatelka pohledávku. Toto podání obsahuje především skutečnosti, které zakládají její naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, a dále okolnosti, které podle stěžovatelky svědčí pro to, že by mělo být její žalobě o určení vlastnického práva vyhověno. Článek XVI., který obsahuje samotný návrh na vydání předběžného opatření, argumentuje především naléhavostí zájmu stěžovatelky na tom, aby bylo určeno, že vlastnické právo náleží prvému vedlejšímu účastníku a výší své pohledávky za ním. Přitom zde stěžovatelka výslovně uvádí, že jí není známo, že by se druhý vedlejší účastník pokusil učinit nějaké úkony, kterými by mohlo být napadané vlastnické právo dotčeno. Stěžovatelka pouze dovozuje, že vzhledem k tomu, že první vedlejší účastník by v případě přiznání vlastnického práva nebyl schopen zaplatit pohledávku, která by druhému vedlejšímu účastníku vznikla z titulu bezdůvodného obohacení, je postaveno na jisto, že druhý vedlejší účastník se pokusí předmětné nemovitosti nějakým způsobem zatížit a snížit tak tržní cenu předmětných nemovitostí.
Okresní soud návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Vycházel přitom z toho, že skutečnosti odůvodňující nařízení předběžného opatření, zejména potřeba zatímní úpravy poměrů, musí být v řízení prokázány. Nestačí, jsou-li pouze osvědčeny, či jeví-li se pravděpodobnými. Své odůvodnění postavil především na nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatelky na vydání předběžného opatření i určení vlastnického práva. Z předložených listin soud prvního stupně dovodil, že aby stěžovatelka mohla vést exekuci přímo proti prvému vedlejšímu účastníku, musela by nejdřív podat žalobu na plnění podle části třetí zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."). Toto stěžovatelka dosud neučinila a proto nemá naléhavý právní zájem na určení, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví prvého vedlejšího účastníka. Vzhledem k těmto okolnostem neshledal soud prvního stupně žádný zákonný důvod pro vyhovění návrhu na vydání předběžného opatření, když toto opatření by znamenalo značně rozsáhlé omezení vlastnických práv druhého vedlejšího účastníka a bylo by tak zásahem nezákonným a nepřiměřeným.
Stěžovatelka se proti zamítavému rozhodnutí odvolala. V odvolání uvádí, že závěr soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého zájmu na vydání předběžného opatření je důsledkem nesprávného právního posouzení věci a je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Uvádí, že její naléhavý právní zájem je dán, vzhledem k tomu, že o pohledávce společnosti Český národní investiční obchodně - podnikatelský fond a.s. v likvidaci vůči prvému vedlejšímu účastníku bylo již pravomocně rozhodnuto a stěžovatelka se tak nemůže domáhat zaplacení pohledávky svým jménem žalobou na plnění. Stěžovatelka má zároveň přisouzenou pohledávku za Českým národním investičním obchodně - podnikatelským fondem a.s. v likvidaci. Za takové situace může stěžovatelka vymáhat pohledávku po vedlejším účastníku na základě exekučního titulu znějícího ve prospěch Českého národního investičního obchodně - podnikatelského fondu a.s. v likvidaci přímo cestou výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Vzhledem k tomu má stěžovatelka naléhavý právní zájem na určení, zda předmětné nemovitosti patří do vlastnictví prvého vedlejšího účastníka. Tento naléhavý zájem zároveň odůvodňuje její návrh na vydání předběžného opatření. Odvolává se na judikát Nejvyššího soudu a tvrdí, že rozhodné skutečnosti nemusejí být spolehlivě prokázány, stačí, jsou-li osvědčeny, tj. jeví-li se alespoň pravděpodobnými.
V závěru odvolání dále uvádí, že za prvého vedlejšího účastníka nemá v řízení před obecným soudem kdo jednat a řízení je tak dle jejího názoru stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť s účinky doručení rozhodnutí soudu prvního stupně nemohou být spojeny žádné právní účinky.
Odvolací soud ve svém usnesení dal za pravdu stěžovatelce v tom směru, že závěr okresního soudu, dle kterého nemůže stěžovatelka úspěšně vést výkon rozhodnutí event. exekuci proti prvému vedlejšímu účastníku, aniž by se nejprve vlastním jménem v řízení podle části třetí o.s.ř. domohla vyplacení pohledávky, není při tvrzeném a osvědčovaném skutkovém stavu správný. Stěžovatelka by se skutečně mohla domáhat vyplacení pohledávky přímo po prvém vedlejším účastníku. Bez ohledu na toto pochybení soudu prvního stupně však odvolací soud shledal jeho rozhodnutí věcně správným a potvrdil je.
Především uvedl, že má-li být návrhu na vydání předběžného opatření vyhověno, musí být potřeba zatímní úpravy právních poměrů prokázána a ostatní rozhodné skutečnosti musejí být osvědčeny. Stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že by zde existovala potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků. Ani v jednom ze svých podání neuvedla nic, co by nasvědčovalo tomu, že druhý vedlejší účastník se snaží se spornými nemovitostmi jakkoli disponovat, nebo je zatěžovat právy ve prospěch třetích osob.
Nárok prvého vedlejšího účastníka pak nemusel být prokázán nepochybně, bylo však třeba, aby se jevil alespoň pravděpodobným. Odvolací soud jej vzhledem k tvrzeným skutečnostem pravděpodobným neshledal. Upozornil na to, že nabytí vlastnictví v dražbě se řídí ustanoveními zákona o veřejných dražbách, který je vůči občanskému zákoníku zákonem speciálním, a má tak před ním přednost. Stěžovatelka se však snaží napadnout platnost dražby s pomocí argumentace vycházející z podmínek platnosti právních úkonů jak jsou stanoveny v občanském zákoníku. Podle odvolacího soudu nelze občanský zákoník v této situaci použít a neplatnost přechodu vlastnického práva na druhého vedlejšího účastníka není tedy ani osvědčena. Soud uzavřel, že není-li tato rozhodná skutečnost alespoň osvědčena, není možno návrhu na vydání předběžného opatření vyhovět.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že obecné soudy svými rozhodnutími zkrátily stěžovatelčina základní ústavně zaručená práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Toto porušení namítá ze dvou důvodů. Předně k němu mělo dojít tím, že soudy neustanovily prvnímu vedlejšímu účastníku v řízení opatrovníka, ačkoliv stěžovatelka již ve svém návrhu na určení vlastnického práva poukazovala na skutečnosti, které podle jejího názoru zakládaly potřebu takto postupovat. Konkrétně stěžovatelka dovozovala, že funkce likvidátora, který za prvního vedlejšího účastníka měl jednat podle výpisu z obchodního rejstříku, zanikla ze zákona a za prvního vedlejšího účastníka tak nemá kdo před soudem jednat. Stěžovatelka navíc oběma soudům vytýká, že se s touto její námitkou nijak nevypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Druhá námitka je opřená o nesouhlas stěžovatelky se závěrem soudů o tom, že nejsou splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření. Stěžovatelka má za to, že soudy se z hlediska splnění zákonných důvodů dostatečně nezabývaly jejím návrhem na nařízení předběžného opatření. Tato polemika je ovšem vedena velmi obecně, stěžovatelka mnohokrát opakuje, že soudy postupovaly v rozporu s platnou právní úpravou, ale přináší minimum konkrétní argumentace. Především kritizuje způsob, jakým odvolací soud aplikoval zákon o veřejných dražbách.
Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Podotýká, že údajný nedostatek zastoupení prvního vedlejšího účastníka opatrovníkem by byl eventuálně porušením základních práv tohoto účastníka, nikoli stěžovatelky. Okresní soud uvedl, že neshledal splnění předpokladů pro aplikaci ust. §29 odst. 2 o.s.ř.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).
Námitky stěžovatelky uplatněné v ústavní stížnosti se týkají údajné nespravedlivosti řízení. Ústavní soud předesílá, že spravedlivost řízení z hlediska základních procesních práv zakotvených mimo jiné v čl. 36 Listiny, zásadně posuzuje v jeho celku. Jen výjimečně jsou předmětem jeho přezkumné činnosti dílčí rozhodnutí obecných soudů, resp. postup k jejich vydání směřující, která pravomocnému skončení řízení předcházejí. Pokud jde o přípustnost ústavní stížnosti proti předběžnému opatření, Ústavní soud je toho názoru, že s ohledem na způsobilost předběžného opatření zasáhnout ústavně zaručená základních práva nebo svobody, lze tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto, a to i v případě, že návrhu na vydání předběžného opatření vyhověno nebylo (srov. nález IV. ÚS 189/01). Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces ve svém celku), tj. posouzení, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) (srov. nález II. ÚS 221/98). Dle přesvědčení Ústavního soudu uvedeným požadavkům napadená rozhodnutí obecného soudu zcela vyhovují s tím, že dílčí pochybení, kterého se ve svém odůvodnění dopustil nalézací soud, bylo odvolacím soudem odstraněno. Pochybnosti ohledně osoby jednající za prvního vedlejšího účastníka bude možné řešit v průběhu dalšího řízení, když tyto nemají přímý vliv na splnění podmínek pro nařízení předběžného opatření.
Ústavní soud rovněž ve své ustálené judikatuře (srov. např. nálezy uvedené shora) vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je zpravidla věcí obecného soudu. Ústavní soud je oprávněn jen k přezkumu toho, zda tyto podmínky byly splněny. Přitom uvádí, že nárok nemusí být prokázán nepochybně, ale musí být alespoň osvědčen, což se v daném případě stěžovatelce nepodařilo. V tomto případě tedy podmínky pro nařízení předběžného opatření splněny nebyly, soudy rozhodovaly ústavně konformně a svoje rozhodnutí řádně odůvodnily. V této souvislosti je možno odkázat především na odůvodnění odvolacího soudu.
S ohledem na výše uvedené shledal Ústavní soud stížnost zjevně neopodstatněnou a v souladu s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2006
Vojen Güttler
předseda senátu