ECLI:CZ:US:2006:1.US.5.06
sp. zn. I. ÚS 5/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem Havlíčkova 584, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2005, sp. zn. 21 Cdo 1036/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a domáhá se jeho zrušení.
Citovaným usnesením rozhodl Nejvyšší soud tak, že dovolání stěžovatele podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl. Vymezení dovolacího důvodu Nejvyšší soud posoudil podle jeho obsahu a dospěl k přesvědčení, že stěžovatelem uplatněné námitky nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (jak byl formálně uplatněný dovolací důvod označen), ale toliko naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud k tomu mj. uvedl, že kritika usnesení odvolacího soudu z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení po právní stránce, jehož se stěžovatel dovolal (pozn.: dovolatel napadl usnesení Krajského soudu v Praze ve věci žaloby pro zmatečnost).
II.
Ústavní soud konstatuje, že podstatu stěžovatelova návrhu tvoří námitky, že dovolací soud nebyl oprávněn přistoupit k aplikaci ust. §41 odst. 2 o.s.ř., které prý použije pouze v těch případech, kdy je úkon účastníka formálně nějak označen, avšak toto jeho formální označení není v souladu s jeho obsahem. V daném případě však byl úkon stěžovatele označen jako dovolání a jako dovolání byl také posuzován. Jestliže byl v dovolání obsažen dovolací důvod vymezený příslušnými zákonnými ustanoveními, pak prý mohl dovolací soud rozhodnout pouze o tom, zda dovolací důvod dán je či není. V žádném případě však občanský soudní řád nedovoluje soudu, aby konkrétní dovolací důvod, uplatněný podle zákonného ustanovení o.s.ř., posoudil podle jiného zákonného ustanovení.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není soudem jim nadřízeným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí či dokonce jejich věcnou správnost. Neposuzuje stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by z mezí ústavnosti vybočoval.
V projednávané věci však Ústavní soud důvod k zásahu neshledal.
Především je nutno poukázat na to, že stěžovatel příliš úzce a tudíž nesprávně interpretuje ust.§41 odst. 2 o.s.ř. (dále jen jako "dané ustanovení"). Dle daného ustanovení "Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen." Za procesní úkon účastníka je přitom namístě považovat projev vůle adresovaný soudu, který směřuje k uplatnění procesních práv, ke splnění procesních povinností nebo k jiným procesním následkům, které s takovým projevem právní předpisy spojují (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, s. 138). Jedním z úkonů dle daného ustanovení je i dovolání; přitom je nutno zdůraznit, že ust. §41 odst. 2 o.s.ř. se nevztahuje pouze na samotné označení dovolání - jak dovozuje úzce stěžovatel - nýbrž i na jeho jednotlivé komponenty, tj. i na jeho náležitosti. "Úkonem" ve smyslu daného ustanovení je nutno rozumět veškeré komponenty projevu vůle účastníka adresovaného soudu ve výše citovaném smyslu; označení podaného dovolání tvoří právě jen dílčí komponent takového projevu vůle. Podle obsahu je tak nutné posuzovat i náležitosti dovolání, tedy - ve vztahu k posuzované věci - i vymezení dovolacího důvodu. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že takový právní názor odpovídá i názorům vyjádřeným v odborné literatuře (srov. např. výše citovaný Komentář k občanskému soudnímu řádu na str. 140: "Obdobně se podle obsahu a nikoliv jen podle označení posuzují náležitosti procesního úkonu, zejména vymezení odvolacího nebo dovolacího důvodu a důvodu obnovy řízení nebo zmatečnosti.").
Pokud tedy dovolací soud dovodil, že námitky stěžovatele je namístě obsahově podřadit pod důvod dovolání dle ust. §241a odst. 3 o.s.ř. a nikoli pod stěžovatelem formálně uplatněný dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a došel k závěru, že důvod dle ust. §241a odst. 3 os.s.ř. nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce, a na základě toho odmítl dovolání jako nepřípustné, nelze mu z ústavněprávního pohledu nic vytknout. Jak totiž zjistil Ústavní soud z vyžádaného spisu, námitky uplatněné v dovolání skutečně materiálně naplňovaly pouze dovolací důvod dle ust. §241a odst. 3 o.s.ř. Přitom rozhodnutí soudu, proti němuž má být založena přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. [ve vztahu k dané věci přípustnost dovolání dle ust. §238a odst. 1 písm. b), 238a odst. 2 a 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], nelze z důvodu nesprávnosti skutkových zjištění napadnout (argumentace a contrario v rámci dikce ust. §241a odst. 3 o.s.ř. "Je-li dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a), b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování."). Nejvyšší soud je přitom při svém rozhodování vázán obsahovým vymezením dovolacího důvodu; tedy tak, jak jej dovolatel vylíčil v dovolání. Je zřejmé, že se stěžovatel snažil jím uplatněné dovolací námitky formálně podřadit pod ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., aby tak dosáhl meritorního přezkoumání svého dovolání, a to bez ohledu na to, co vlastně proti rozhodnutí odvolacího soudu namítá. Pokud Nejvyšší soud považoval skutečnost, že došlo k materiálnímu uplatnění dovolacího důvodu pouze dle ust. §241a odst. 3 o.s.ř., za nutnou překážku možného posuzování přípustnosti dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (reflexe toho, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam), Ústavní soud takový právní názor shledává ústavně konformním. V této souvislosti odkazuje na svou vlastní judikaturu, dle které absence způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 o. s. ř. v podaném dovolání vylučuje možnost dovolacího soudu rozhodnout o přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., z důvodů závisejících na jeho uvážení. Podání dovolání, u něhož má být jeho přípustnost založena ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z jiného, než způsobilého důvodu, má za následek jeho odmítnutí dle §243b odst. 5 o. s. ř. (srov. např. III. ÚS 566/05).
Ústavní soud proto uzavírá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je srozumitelné, přesvědčivé a logické a z ústavněprávního hlediska je plně akceptovatelné.
Za tohoto stavu Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal a nezbylo mu tedy, než ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2006
František Duchoň
předseda senátu