ECLI:CZ:US:2006:1.US.501.05
sp. zn. I. ÚS 501/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. W., zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem, se sídlem Husova 16, 602 00 Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 4 To 29/2005, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 9. 2005, stěžovatel napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "Vrchní soud") ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 4 To 29/2005 (dále jen rozsudek "Vrchního soudu"), jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci (dále jen "Krajský soud") ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 28 T 18/2000 (dále jen "rozsudek Krajského soudu"), kterým byl uznán vinným jednak trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") formou spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona, jednak trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona a trestným činem neoprávněného podnikání dle §118 odst. 1 trestního zákona, přičemž byl odsouzen za použití §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let nepodmíněně a dle §49 odst. 1, §50 odst. 1 trestního zákona mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání jako fyzické osoby v předmětu podnikání koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, zprostředkovatelská činnost, leasing a zastavárenská činnost, a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci v předmětu podnikání koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, zprostředkovatelská činnost, leasing a zastavárenská činnost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v trestním řízení docházelo k průtahům a poukazuje na jeho celkovou délku, která přesáhla sedm let. Uvádí, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno dne 8. 4. 1998, dne 26. 6. 2000 byl učiněn poslední úkon přípravného řízení - prostudování spisu, na den 14. 10. 2002 bylo nařízeno hlavní líčení, které "běželo až do 19. 3. 2003", následující hlavní líčení se konalo po téměř roce a to 16. 3. 2004, přičemž na něm byl vyhlášen rozsudek, který byl doručen až 21. 12. 2004. Stěžovatel má za to, že došlo k neodůvodněným průtahům pokud jde o dobu mezi prostudováním spisu a nařízením hlavního líčení (28 měsíců), mezi hlavním líčením dne 16. 3. 2003 a hlavním líčením dne 16. 3. 2004 (12 měsíců) a rovněž pokud jde o doručení rozsudku Krajského soudu (9 měsíců), kdy celkem se jedná o 49 měsíců nečinnosti.
Stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a nerespektováním principů obsažených v čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") bylo porušeno jeho základní právo podle §8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 s tím, že v něm jsou "podrobně zdůvodněny úvahy ohledně tří rovin, které musejí být strukturovány v úvaze obecného soudu o trestu. Je to rovina trestněprávní, dále rovina proporcionality a nakonec rovina promítnutí délky trestního řízení do případného ukládání trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti)." Stěžovatel uvádí, že v tomto rozhodnutí Ústavní soud dospěl k tomu, že aby byl princip proporcionality respektován, tak po takové době již nelze uvažovat o nepodmíněném trestu odnětí svobody, ale jsou zde i jiné instituty trestního práva jako např. upuštění od potrestání, nebo mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici nebo i zastavení trestního stíhání.
Stěžovatel navrhnul, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost není přípustná.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, kdy již nelze k ochraně práva využít jiné prostředky. Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), včetně podmínek podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kdy je vyžadováno, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní je nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva. Podle právní úpravy obsažené v §265a a následujících zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), je proti rozhodnutí, které stěžovatel ústavní stížností napadl, přípustné dovolání, přičemž je zřejmé, že stěžovatelovy námitky spadají pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud v této souvislosti také poznamenává, že Nejvyšší soud dovolání podanému z obdobných důvodů již v minulosti vyhověl (viz jeho rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 596/2005 in http://www.nsoud.cz/).
Ústavní soud rovněž konstatuje, že i kdyby ústavní stížnost nepovažoval za nepřípustnou z důvodu nevyčerpání dovolání, musel by ji považovat za nepřípustnou pro materiální nevyčerpání odvolání.
Ústavní soud upozorňuje na zásadu subsidiarity, uplatňovanou v řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře interpretuje podmínku subsidiarity pro podání ústavní stížnosti v materiálním smyslu, tj. pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytnost namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá.
Uvádí-li stěžovatel, že výše trestu uloženého Krajským soudem je nepřiměřená vzhledem k předchozím průtahům v trestním řízení, pak Ústavní soud shledává, že bylo na stěžovateli, aby tuto námitku uplatnil v řízení před Vrchním soudem. To stěžovatel neučinil. Jak Ústavní soud zjistil z předmětného spisu soudu prvé instance sp. zn. 28 T 18/2000 (dále jen "spis Krajského soudu"), stěžovatel své odvolání proti rozsudku Krajského soudu odůvodnil sice podrobně, avšak otázce výše trestu se nevěnoval s výjimkou stručné poznámky, že je nepřiměřený s odkazem na to, že jinak žil spořádaným životem (viz spis Krajského soudu, zejména str. 4770 a následující). Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozebírá v jakých obdobích trestního řízení mělo k dojít k průtahům, v řízení před Vrchním soudem však uplatnění takovýchto námitek pominul. V podaném odvolání stěžovatel, na rozdíl od ústavní stížnosti, nepoukázal na porušení žádného ústavního ani obecného práva ve vztahu výši trestu na straně jedné a jím tvrzeným průtahům a délce trestního řízení na straně druhé. Takováto situace nemůže než vést Ústavní soud k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti.
Byť je ústavní stížnosti odmítána jako nepřípustná a Ústavní soud se tedy nemůže věcně zabývat námitkami stěžovatele, považuje za nutné poznamenat, že ze spisu Krajského soudu je zřejmé, že řada tvrzení uvedených v ústavní stížnosti je nepravdivá. Např. pokud stěžovatel tvrdí, že po hlavním líčení ze dne 19. 3. 2003 se konalo další hlavní líčení až 16. 3. 2004 pak ze spisu Krajského soudu naopak vyplývá (viz str. 4158 a násl.), že hlavních líčení se v uvedeném období konala celá řada (12. - 14. 5. 2003, 23. - 24. 6. 2003, 1. 9. 2003, 1. 10. 2003, 27. 11. 2003, 16. 2. 2004), rozsudek Krajského soudu nebyl vyhlášen na hlavním líčení proběhlém 16. 3. 2004, ale až na dalším hlavním líčení 27. 5. 2004, apod.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel vzhledem k výše uvedenému a také vzhledem k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2006
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj