ECLI:CZ:US:2006:1.US.507.05
sp. zn. I. ÚS 507/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. M. S., zastoupeného Mgr. Ivanem Nezvalem, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova 6/8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.6.2005, sp. zn. 5 To 36/2005, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a M. Ř., zast. advokátkou JUDr. Blankou Bláhovou, se sídlem v Praze, Hybernská 9 a I. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 9. 2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Svou ústavní stížnost opírá stěžovatel o následující skutečnosti. Stěžovatel je advokát, který byl rozhodnutím Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 11/2001 ze dne 31. 5. 2002, 4. 6. 2002 a 5. 6. 2002 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 17.6.2002 dle §51a trestního řádu ustanoven zmocněncem poškozených. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 2T 11/2001, byla stěžovateli přiznána odměna a náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 trestního řádu, a to v celkové výši 2.772.125,- Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel a taktéž vedlejší účastníci stížnost, o které rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že stížností napadené rozhodnutí zrušil a přiznal stěžovateli odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 157.966,50 Kč.
Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, neboť mezi stěžovatelem - advokátem - jakožto ustanoveným zmocněncem a státem vznikl veřejnoprávní vztah, z něhož vyplývají stěžovateli povinnosti v oblasti poskytování právních služeb, za něž mu náleží odměna. Stěžovatel ohledně stanovení výše této odměny odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 4. 2000 sp. zn. 7 Tz 74/99, podle kterého nelze při výpočtu odměny a náhrady výdajů advokáta - zmocněnce s ohledem na ustanovení §§1 odst. 1, 2 odst. 5, 43 a 50 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudní (dále jen "trestní řád") vycházet z tarifní hodnoty podle §8 odst. 1 advokátního tarifu, nýbrž je třeba vycházet z ustanovení §10 odst. 2, 3 zák. č. 176/1996 sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif") a aplikovat na výpočet tarifní hodnoty ustanovení tarifu vztahující se k obhajobě v trestním řízení. Vrchní soud v Praze však v napadeném rozhodnutí dle stěžovatele kombinoval obě výše uvedené varianty způsobu výpočtu tarifní hodnoty, přičemž současně odmítl aplikovat ustanovení §12 odst. 4 advokátního tarifu, čímž minimalizoval částku odměny příslušející za úkon právní služby. Dle stěžovatele došlo takovým postupem Vrchního soudu v Praze k porušení ústavního práva na zachování principu proporcionality mezi objemem pracovní zátěže dané charakterem případu (rozsáhlost i časová náročnost) i počtem zastupovaných osob (také s přihlédnutím k jejich věku a bydlišti) a výší přiznané odměny. Stěžovatel uvádí, že Vrchní soud v Praze v tomto směru pouze konstatoval, že obhájci obviněných v téže věci měli podstatně vyšší pracovní zátěž než stěžovatel, a není tedy důvodu aplikovat §12 odst. 4 advokátního tarifu. Takovou úvahu považuje stěžovatel za zcela subjektivní, která není doložena ani minimální právní argumentací, a pomíjí také skutečnost, že obhájci nevykonávali obhajobu stejného počtu obviněných jaký byl počet poškozených, které zastupoval stěžovatel. Stěžovatel má za to, že Vrchní soud v Praze postupoval v rozporu s ustanovením §151 odst. 2 trestního řádu ve spojení s §12 odst. 4 advokátního tarifu s následkem prolamujícím ústavněprávní kautely. Stěžovatel se domnívá, že jsou-li si lidé ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 Ústavy České republiky rovni ve svých právech, jsou si rovni také v právu na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a jsou si tedy rovny osoby poskytující právní pomoc (advokáti) při výkonu své činnosti i činnosti posouditelné dle čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které spatřuje v tom, že Vrchní soud v Praze o stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl tak, že stížností napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl, přičemž proti takovému rozhodnutí nemá stěžovatel žádného opravného prostředku. Stěžovatel má za to, že mu takovým postupem soudu byla odňata možnost domáhat se přezkoumání jeho věci, dle názoru stěžovatele měl Vrchní soud v Praze, dospěl-li k závěru, že věc je nutné posoudit jinak, napadené usnesení zrušil a vrátit mu věc novému projednání. Stěžovatel dále uvádí, že se dle jeho názoru jedná o právní otázku, k níž dosud neexistuje konstantní judikatura, a věc, která je předmětem ústavní stížnosti, tak přesahuje v tomto smyslu osobní zájem stěžovatele.
Stěžovatel tvrdí, že postupem Vrchního soudu v Praze byl porušen princip rovnosti a proporcionality způsobem odporujícím čl. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky ve spojení s čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod a dále jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod
Relevantní znění dotčených článků je následující.
Čl. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Čl. 96 odst. 1 Ústavy zní: Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.
Čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod zní: Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu Praze k ústavní stížnosti. Vzhledem k předmětu věci Ústavní soud nepovažoval za nutné s zjišťovat stanovisko vedlejších účastníků.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že je toho názoru, že jeho postupem nedošlo k porušení práv stěžovatele a ústavní stížnost tedy není důvodná, v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vrchní soud v Praze současně poukazuje na skutečnost, že výše odměny a náhrady hotových výdajů požadovaná stěžovatelem vysoko převyšuje částku, která byla jeho klientům přiznána na náhradě škody odsuzujícím rozsudkem. Vrchní soud v Praze se ztotožňuje s názorem stěžovatele, že rozhodnutí ve věci, která je předmětem ústavní stížnosti, přesahuje osobní zájem stěžovatele, neboť jím bude řešena právní otázka, k níž dosud neexistuje judikatura Nejvyššího soudu ČR, přičemž trestní řád ani jiný právní předpis neupravuje výslovně způsob určení odměny a náhrady hotových výdajů společnému zmocněnci poškozených.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelem namítanému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
V dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že do ústavně zaručených práv stěžovatele zasaženo nebylo.
Ústavní soud přitom vycházel ze znění ustanovení §151 odst. 6 trestního řádu, podle něhož se ustanovení §151 odst. 2 až 5 přiměřeně použijí na rozhodování o výši odměny a náhradě hotových výdajů ustanoveného zmocněnce poškozeného. Ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu přitom odkazuje na zvláštní předpis - advokátní tarif. Z napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že odměna a náhrada hotových výdajů byla stěžovateli přiznána za přípravu a převzetí zastoupení včetně studia spisu [§11 odst. 1 písm. b), §10 odst. 3 písm. b), §7 advokátního tarifu], za účast při hlavních líčeních před Městským soudem v Praze [§11 odst. 1 písm. g), odst. 2 písm. f), §10 odst. 3 písm. c), §7 advokátního tarifu], za sepsání odvolání poškozené [§11 odst. 1 písm. k), §10 odst. 1 písm. b), §7 advokátního tarifu], za účast při veřejném zasedání před Vrchním soudem v Praze [§11 odst. 1 písm. g), §10 odst. 3 písm. c), §7 advokátního tarifu], za náhradu cestovních výdajů [§13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, §7 odst. 2, 5, §8 odst. 1 zák. č. 119/1992 Sb., §2 písm. b), §3 písm. e) vyhl. č. 449/2003] a paušálních částek na úhradu hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Vrchní soud tedy při přiznání odměny a náhrady hotových výdajů stěžovatele postupoval dle advokátního tarifu, přičemž, jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že pro určení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby stěžovatele je rozhodující právní kvalifikace skutku, kterým byla škoda způsobena, Vrchní soud v Praze však nepovažoval za správný postup soudu prvního stupně, který při určení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby vycházel (v souladu s návrhem stěžovatele) z horní hranice trestní sazby trestného činu, kterým byly uznáni vinnými odsouzení v dané trestní věci, přitom použil pravidla §12 odst. 4 advokátního tarifu stanovená pro společné úkony při zastupování více osob, což vedlo k určení odměny stěžovatele výrazně převyšující odměnu obhájců odsouzených. Vrchní soud v Praze naproti tomu dospěl k závěru, že pro určení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby stěžovatele je rozhodná konkrétní výše škody způsobená trestným činem poškozeným, kterých se konkrétní úkon právní pomoci týká. Od celkové výše škody způsobené poškozeným, které stěžovatel zastupoval, pak Vrchní soud v Praze dovodil odpovídající trestný čin podvodu podle §250 odst. 1. odst. 3 písm. b) trestního zákona a příslušnou sazbu mimosmluvní odměny stanovenou advokátním tarifem. Vrchní soud v Praze přitom nezohlednil počet stěžovatelem zastupovaných poškozených, když dospěl k závěru, že právní důvod jednotlivých nároků poškozených na náhradu škody je vzhledem k charakteru trestné činnosti zcela obdobný a právní pomoc i při vyšším počtu poškozených zůstává na stejné úrovni. Vrchní soud má současně za to, že zvýšení náročnosti práce společného zmocněnce je zohledněna v nárůstu sumy škody způsobené trestným činem, která je pro určení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby rozhodná.
Stěžovatel se s takovým způsobem výpočtu výše odměny a náhrady hotových výdajů neztotožňuje, zejména spatřuje porušení zákona v tom, že Vrchní soud v Praze odmítl aplikovat ustanovení §12 odst. 4 advokátního tarifu, které zohledňuje počet společně zastupovaných osob.
Především je tedy nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace §151 odst. 6 trestního řádu a následné aplikace advokátního tarifu, tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecný soud aplikoval nesprávným způsobem advokátní tarif, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo, když se Ústavní soud přesvědčil, jak bylo výše uvedeno, že Vrchní soud v Praze aplikoval příslušný právní předpis - advokátní tarif. Pokud stěžovatel namítá, že advokátní tarif měl být v jeho případě aplikován shodně jako na ustanoveného obhájce, zde Ústavní soud zdůrazňuje, že trestní řád hovoří o přiměřeném použití ustanovení §151 odst. 2 až 5 trestního řádu, a tedy i advokátního tarifu, při rozhodování o výši odměny a náhradě hotových výdajů ustanoveného zmocněnce poškozeného, požadavek stěžovatele na de facto totožnou aplikaci advokátního tarifu jako při stanovení odměny ustanoveného obhájce tedy nelze akceptovat. Pokud jde o výklad, zda použití advokátního tarifu v konkrétní právní věci je či není přiměřené, takové posouzení nespadá do pravomoci Ústavního soudu, který není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo, a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Povinností Ústavního soudu je neztratit ze zřetele jeho skutečné poslání a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech, a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem.
Ústavní soud se otázkou povahy odměny ustanoveného advokáta zabýval ve stanovisku Pl. ÚS-st.-1/96. Na odůvodnění tohoto stanoviska (přestože bylo přijato ještě za platnosti předchozího předpisu upravujícího odměny advokátů - vyhl. č. 270/1990 Sb. ve znění vyhl. č. 573/1990 Sb.) je možno odkázat s ohledem na znění §151 odst. 6 trestního řádu, podle něhož se ustanovení §151 odst. 2 až 5, které hovoří o odměně a hotových výdajích ustanoveného obhájce, přiměřeně použijí také na rozhodování o výši odměny a náhradě hotových výdajů ustanoveného zmocněnce poškozeného. Ve stanovisku Ústavní soud mimo jiné uvedl, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními tehdy platného advokátního tarifu je z hlediska ústavního rozhodné, zdali se tento rozpor dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. V dané věci dle stěžovatele k takovému porušení ústavního práva na zachování principu proporcionality mezi objemem pracovní zátěže dané charakterem případu (rozsáhlost i časová náročnost) i počtem zastupovaných osob (také s přihlédnutím k jejich věku a bydlišti) a výší přiznané odměny postupem Vrchního soudu v Praze došlo. Ústavní soud se však s tímto tvrzením stěžovatele neztotožnil. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být intenzita, s níž bylo případně zasaženo do ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález I. ÚS 60/97, publ. in: Sb.n.u.ÚS, sv. 11, str. 9 a násl.), ve věci stěžovatele však Ústavní soud rozpor dotýkající se čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod intenzitou narušující výše uvedený princip proporcionality neshledal. Z těchto důvodů nelze dovodit porušení stěžovatelem tvrzených základních práv.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele, která směřovala proti procesnímu postupu Vrchního soudu v Praze, když neshledal, že by v řízení před Vrchním soudem v Praze bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak uvádí stěžovatel. Stěžovateli nebylo bráněno, aby se domáhal stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. O právní věci stěžovatele bylo rozhodováno soudem prvního i druhého stupně, přičemž soud druhého stupně, který na základě podané stížnosti usnesení Městského soudu v Praze zrušil a stěžovateli přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 157.966,50 Kč, postupoval zcela v intenci ustanovení §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu, podle něhož nezamítne-li nadřízený orgán stížnost, zruší napadené usnesení, a je-li podle povahy věci potřeba nového rozhodnutí, buď rozhodne sám ve věci, nebo uloží orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Zákon přitom stížnostnímu orgánu neukládá, který způsob rozhodnutí o stížnosti má zvolit, mělo by však být dbáno požadavku rychlosti nejen řízení o stížnosti, ale i trestního řízení jako celku, a v tomto směru zvažovat, který z možných postupů přicházejících v úvahu bude nejúčelnější a nejúčinnější. Volba postupu stížnostního orgánu by však neměla být věcí náhody, naopak pravidlem by mělo být, aby tento orgán sám rozhodl, aniž by vracel věc orgánu, o jehož rozhodnutí jde, má-li k tomu skutkový stav dostatečně zjištěn (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář I. díl, 5. vydání, Praha: C.H.Beck 2005, 1054 s.). V namítaném procesním postupu Vrchního soudu v Praze tedy Ústavní soud neshledal pochybení. Ústavní soud v této souvislosti dodává, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení - právo na odvolání - (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), ohledně přezkoumání výroku o vině nebo trestu, avšak ani Listina základních práv a svobod ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání, popř. stížnosti cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené důvody tedy dospěl k závěru, že způsobem, jakým Vrchní soud projednal stížnost stěžovatele, bylo naplněno jeho ústavně zaručené právo domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2006
František Duchoň, v.r.