ECLI:CZ:US:2006:1.US.51.05
sp. zn. I. ÚS 51/05
Usnesení
I. ÚS 51/05
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. V. B., zastoupeného Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou, Krakovská 25, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1252/2004, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2004, sp. zn. 9 To 244/2004, a proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 8 T 20/2004, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti v záhlaví tohoto usnesení označeným rozhodnutím obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení.
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 8 T 20/2004, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen podle §197a odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce jednoho roku. Zároveň byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci - revolver zn. Alfa - Holek 22 long Rifle, výr. č. 0361017237, včetně náhradního zásobníku a příslušné munice. Trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že v měsíci červnu 2002 a v období duben - září 2003 v místě svého bydliště opakovaně vyhrožoval usmrcením své manželce MVDr. V. B.a synovi R. B. zejm. tak, že je zastřelí legálně drženým revolverem zn. Alfa - Holek 22 long Rifle, výr. č. 0361017237, což u nich vzbudilo důvodnou obavu o jejich život.
Odvolání stěžovatele Krajský soudu v Praze svým usnesením ze dne 25. 6. 2004, sp. zn. 9 To 244/2004, podle §256 trestního řádu zamítl.
Dovolání stěžovatele odmítl svým usnesením ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1252/2004, Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem soudů byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále čl. 1 a čl. 90 Ústavy, a dále čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, zejména ve vztahu k zásadě spravedlivého procesu a dodržení zásady in dubio pro reo. Současně stěžovatel odkazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu.
Znění relevantních ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:
Článek 6
Právo na spravedlivý proces
(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
(2) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Článek 39
Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.
Znění relevantních ustanovení Ústavy je následující:
Článek 1
(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
(2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.
Článek 90
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
V odůvodnění Ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že trvá na své nevině a nesouhlasí se závěry obecných soudů, zejména co do zjištěného skutkového stavu. Zároveň stěžovatel poukazuje na významné rozpory a nelogičnosti ve výpovědích svědků, kteří měli svědčit o vině stěžovatele. V ústavní stížnosti pak cituje části svědeckých výpovědí, které považuje za rozporné. Dále stěžovatel uvádí, že soud nebral v úvahu obhajobu stěžovatele, ve které namítal výhružky a výpady ze strany svého syna R. B. Zároveň stěžovatel namítá, že soud neprověřoval věrohodnost svědků ani nezjišťoval motivaci svědků ke křivému obvinění stěžovatele. Touto motivací měla být podle stěžovatele skutečnost, že současně s podáním trestního oznámení na stěžovatele podala poškozená MVDr. V. B. i návrh na rozvod, se kterým souvisí i majetkové vypořádání. Provedené důkazy, podle názoru stěžovatele, soud hodnotil neobjektivně a jednostranně, a zároveň se dostatečně nevypořádal s uplatněnými námitkami. Zároveň stěžovatel zdůrazňuje, že vytýkané jednání není trestným činem, resp. že skutkový stav zjištěný obecnými soudy naplňuje znaky trestného činu. Podle názoru stěžovatele nelze z pouhého přemisťování zbraní a vyhrožování usmrcením při hádkách dovodit závěr, že tato situace mohla u členů rodiny vzbudit důvodnou obavu, že výhružky budou naplněny.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Okresního soudu v Berouně jako účastníka řízení. Ten s odkazem na odůvodnění napadeného rozsudku a obsah spisu pouze uvedl, že je zřejmé, že při řízení nebyla porušena ústavní práva stěžovatele a soud se dostatečně důkazy zabýval. Krajský soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti po rekapitulaci řízení odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení a vyjádřil názor, že ústavní stížnost je nedůvodná. Nejvyšší soud jako účastník řízení ve svém vyjádření označil ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť jednání stěžovatele nespočívalo jen v nějakém bezvýznamném přenášení zbraně, ale především v pronášení výhružek. Odkázal na odůvodnění svého usnesení. Protože účastníci řízení ve svých vyjádřeních neuvedli žádné nové skutečnosti a plně odkázali na odůvodnění svých ústavní stížností napadených rozhodnutí, která jsou stěžovateli známa, nezasílal Ústavní soud tato vyjádření stěžovatelovi k replice.
Po prostudování vyžádaného spisu Okresního soudu v Berouně, sp. zn. 8 T 20/2004, obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh, dochází Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě Ústavní soud zdůrazňuje, že není orgánem ochrany "běžné" zákonnosti, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti, což vyplývá i z jeho konstantní judikatury (přístupné např. na http://www.judikatura.cz) opírající se v tomto smyslu zejména o čl. 83 Ústavy vymezující úlohu Ústavního soudu.
Ústavní soud není ani součástí soustavy obecných soudů, a proto je nemůže v žádné fázi řízení nahrazovat či vystupovat jako jejich další stupeň. Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe Ústavní soud přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, jak se v nyní posuzované věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu revidovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a dále, že za rozpor s principy spravedlivého procesu lze považovat toliko stav, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. III. ÚS 23/1993, všechny přístupné na http://www.judikatura.cz). Takový stav však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
Z napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění, ve kterých obecné soudy vyjádřily své hodnotící úvahy, nevyplývají známky libovůle při jejich rozhodování. Obecné soudy proto dle názoru Ústavního soudu rozhodovaly v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) a zásadou volného hodnocení důkazů precizované v ustanovené §2 odst. 6 trestního řádu.
Ústavní soud má za to, že z hlediska celkového zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nelze obecným soudům vytknout pochybení, které by znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Soud I. stupně ke svému rozsudku připojil podrobné odůvodnění logicky provázané a vnitřně konzistentní, přičemž dostatečně vysvětlil na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním a na základě jakých důkazů rozhodl o vině stěžovatele. Soud odvolací i soud dovolací pak adekvátně reagovaly na námitky stěžovatele a dostatečně se s nimi vypořádaly.
Je zřejmé, že Okresní soud v Berouně ve svém rozsudku na str. 2 výslovně uvádí, že výpovědi svědků nepovažuje za významně rozporné, jejich popis situace v rodině při vyhrožování stěžovatele je shodný a věrohodný. Soud dále nezjistil ani motiv, pro který by svědci měli stěžovatele obviňovat křivě, když se nepotvrdila obhajoba stěžovatele, že obvinění zinscenovala jeho manželka ze žárlivosti. Z toho je patrno, že soud obhajobu stěžovatele neopomenul, nýbrž ji ve svém rozhodnutí zhodnotil jinak, než požadoval stěžovatel. Snížení věrohodnosti výpovědí svědků nezjistil ani Krajský soud v Praze. Ani ve vztahu k námitce nesprávného právní hodnocení zjištěného skutkového jednání Ústavní soudu nezjistil v rozhodnutí obecných soudů jejich hodnotící libovůli, a proto i v této části je možno na konzistentní odůvodnění napadených usnesení, zejména usnesení Nejvyššího soudu s ohledem na uplatněné dovolání, odkázat.
Podstatu ústavní stížnosti tedy Ústavní soud spatřuje v pouhé polemice stěžovatele s názory a závěry obecných soudů. S uplatněnými námitkami se již obecné soudy dostatečně ve svých rozhodnutím vyrovnaly. Za této situace Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2006
František Duchoň
předseda senátu