ECLI:CZ:US:2006:1.US.510.04
sp. zn. I. ÚS 510/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J.G., zastoupeného advokátem JUDr. J.B., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 8 Tdo 76/2004, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 7 To 604/2002, a proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 16. 9. 2002, sp. zn. 2 T 77/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se Ing. J.G. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, rozsudku Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu Brno - venkov (dále též "soud prvního stupně") pro porušení práva na soudní ochranu.
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu. Tímto rozsudkem odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu tak, že stěžovatele odsoudil k peněžitému trestu ve výši 30 000,-- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání tří měsíců, pro případ, že nebude peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán. Výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 trestního zákona (dále jen "TrZ"), zůstal nezměněn.
Trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že jako jednatel společnosti B., bez vědomí druhého společníka, uzavřel se ZK kupní smlouvu o zpětném prodeji stáda a dalších předmětů, se značně posunutou dobou splatnosti. Ve stejný den, jako pracovník firmy B., uzavřel mezi ZK a B., smlouvu o ekonomickém pronájmu střediska chovu prasat v O., jejíž součástí se stal mj. i prodej předmětného stáda zvířat. Tím se stěžovatel podílel na podnikání dvou organizací se stejným předmětem činnosti a svým úmyslným jednáním, při prodeji a následném ekonomickém pronájmu střediska chovu prasat, opatřil výhodu společnosti B., na úkor společnosti B., která tak byla zbavena majetku s nesplacenou částí bankovního úvěru.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy porušily čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nepřihlédly k zániku trestnosti stíhaného činu z důvodu jeho promlčení a uznaly ho vinným a odsoudily za promlčený trestný čin. V délce trestního řízení, které od spáchání skutku do vydání pravomocného rozsudku trvalo bezmála deset let, spatřoval porušení práva na soudní ochranu. Dodatkem ze dne 11. 11. 2004 doplnil ústavní stížnost v tom směru, že námitku zániku trestnosti stíhaného činu z důvodu promlčení považoval nadále za nedůvodnou, ale trval na porušení práva na soudní ochranu z hlediska délky trvání trestního řízení, a také proto, že obecné soudy v daném případě neaplikovaly ustanovení §14 TrZ.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K namítaným průtahům v řízení se Ústavní soud vyjadřoval v množství nálezů a v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva judikoval, že přiměřenost doby řízení je třeba posuzovat nejen podle okolností konkrétního případu, ale také s přihlédnutím ke složitosti věci, k jednání stěžovatele a k jednání příslušných státních orgánů, stejně jako k tomu, co bylo při sporu pro stěžovatele v sázce (rozh. ze dne 27. 6. 2000; F. vs. F., 30979/96 26. 9. 2002; B. vs. N., 45448/99 7. 1. 2003, B. vs. ČR, 41486/98, §53). Jak plyne z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, nepřiměřená délka trestního řízení by měla být primárně zohledněna při ukládání trestu.
V daném případě se jednalo o složitou věc, což je patrno ze sedmi rozhodnutí obecných soudů vydaných ve věci od prvního podání obžaloby v roce 1998 do pravomocného ukončení věci v roce 2004, včetně jednoho rozsudku Nejvyššího soudu ČR, vydaného po projednání stížnosti pro porušení zákona v roce 2000. Z rozsudků odvolacího soudu a soudu prvního stupně, napadených ústavní stížností, vyplývá, že obecné soudy se zabývaly délkou trestního řízení. Ta se nakonec promítla do uloženého trestu, takže stěžovateli byl uložen peněžitý trest ve výši 30 000,-- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání tří měsíců. Jedná se o trest uložený výrazně v dolní hranici trestní sazby, neboť peněžitý trest lze uložit v rozmezí od 2 000,-- Kč do 5 000 000,-- Kč a trest odnětí svobody za stíhaný trestný čin je stanoven až na tři roky. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy dodržely intence citovaného nálezu Ústavního soudu a do úvahy o trestu promítly délku řízení.
Současně je třeba poukázat na skutečnost, že Ústavní soud řadí průtahy v řízení, resp. délku řízení, pod jiný zásah orgánu veřejné moci, který chápe zpravidla jako převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní, aktuální a trvající zásah orgánu veřejné moci a důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností. Jinými slovy, aby zásah Ústavního soudu splnil sledovaný účel, je namístě ústavní stížnost podat v době, kdy jsou průtahy v řízení aktuální. V projednávané věci stěžovatel namítl průtahy (nepřiměřenost délky řízení) až v pravomocně skončené věci. Z tohoto pohledu je zřejmé, že zrušení pravomocných rozhodnutí by k nápravě průtahů, které již odezněly, nepomohlo.
Pro úplnost je namístě dodat, že pokud se stěžovatel domníval, že v jeho věci docházelo k průtahům, byl oprávněn domáhat se v jeho průběhu nápravy jiným procesním způsobem [§157a TrŘ, §170 písm. a), §174a (s účinností od 10. 6. 2003) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů].
Rovněž tvrzení stěžovatele, že jeho jednání mělo být posuzováno podle ustanovení §14 TrZ, tj. že jednal v krajní nouzi, nelze s odkazem na ustanovení §14 TrZ akceptovat. K této námitce se vyjádřilo již Nejvyšší státní zastupitelství v rámci dovolání, které uvedlo, že podmínky krajní nouze nebyly v žádném případě naplněny. Nebezpečí úhynu stáda vepřů nehrozilo přímo, bezprostředně a případné hrozící nebezpečí bylo možné odvrátit i jinak, např. přímým prodejem prasat na porážku a ukončením podnikatelské činnosti. Navíc předmětem uvedených smluv nebyla jen zvířata, ale také krmivo, stelivo, léčiva apod.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu