ECLI:CZ:US:2006:1.US.513.06
sp. zn. I. ÚS 513/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. P. a E. P., oba zast. JUDr. Jaroslavem Karlem, advokátem, sídlem Bendova 8, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 25.4.2006, č.j. 35 Co 732/2005-80, a proti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 28.6.2005, č.j. 6 C 98/2005-65, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé napadli podanou ústavní stížností v záhlaví uvedená usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud"). Z obsahu návrhu na zahájení řízení lze dovodit, že stěžovatelé se neúspěšně domáhají náhrady škody vůči České republice za jim zabavený movitý majetek (mimo tzv. rozhodné období) a vyjadřují nespokojenost s přístupem soudů k jejich požadavku. Namítají, že mají nepředstavitelné výlohy nejen s řádným uplatněním práva, ale i dojížděním k celkem 28 soudním jednáním, a to jako důchodci, že soudy nepřihlížely, že nemají právnické vzdělání a neposkytly jim žádnou poučovací povinnost a domnívají se, že nesvoláním žádného jednání byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že celé dosavadní i předcházející řízení svědčí o tom, že nebyl zájem poskytnout jim spravedlivé odškodnění, čímž došlo k porušení čl. 36 Listiny. Z těchto důvodů navrhují, aby Ústavní soud jejich ústavní stížnosti vyhověl, napadená usnesení zrušil a výrokem určil, že dotčené soudy aplikovaly nesprávný zákon.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 38 odst. 2:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
II.
Z předložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením okresního soudu bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatelů vůči České republice, kterou se domáhali náhrady škody, protože okresní soud dospěl k závěru, že mezi týmiž účastníky již řízení o náhradu škody probíhalo pod sp.zn. 7 C 305/92, ve věci bylo pravomocně rozhodnuto, jde tudíž o překážku věci pravomocně rozhodnuté. Toto usnesení napadli stěžovatelé odvoláním, v němž poukazovali na fakt, že původní rozsudky soudů byly zrušeny Nejvyšším soudem, po dalším zamítnutí jejich žaloby na zaplacení náhrady škody 200 000,- Kč ve svém rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že otázka nároku na náhradu škody za majetek, který stát převzal mimo rozhodné období, nebyla řešena; z toho usuzují, že nejde o jejich nároku bylo již pravomocně rozhodnuto. V odvolání ještě uplatnili nárok na náhradu škody způsobené mimořádnými výlohami na cestovné k soudním jednáním a za ubytování. Krajský soud shledal usnesení soudu I. stupně věcně správným. Zdůraznil, že je nepochybné, že jde o spor mezi týmiž účastníky, jako tomu bylo v řízení sp.zn. 7 C 305/92, a podrobně vysvětlil podstatu překážky věci rozsouzené - totožnost předmětu, který je třeba posuzovat z hlediska vymezení skutkového děje a jehož podstata byla v tomto řízení vymezena stěžovateli jednak jednáním Finančního odboru ONV Jablonec nad Nisou v září 1989 (příkazem k soupisu a zajištění bytového zařízení, provedením příkazu a realizací majetku) a následkem, tj. škodou na movitých věcech. Krajský soud dále v odůvodnění podrobně popsal dosavadní průběh sporu ve věci sp.zn. 7 C 305/92, v němž stěžovatelé požadovali náhradu škody ve výši 200 000,- Kč a připomenul, že okresní soud jim nejprve přiznal částku 150 000,- Kč a v části 50 000,- Kč žalobu zamítl s tím, že neprokázali svá tvrzení, pokud jde o náhradu škody za věci nezahrnuté do soupisu. Protože zamítavý výrok nabyl právní moci, zůstala předmětem sporu částku 150 000,- Kč, krajský soud tento výrok (vyjma části příslušenství) potvrdil. Nejvyšší soud oba rozsudky v části týkající se této částky zrušil a věc vrátil soudu I. stupně. Byť předmětem řízení byla částka 150 000,- Kč, žaloba byla okresním i krajským soudem zamítnuta v původním rozsahu (tj. ve částce 200 000,- Kč). Výsledkem dalšího dovolacího řízení bylo zamítnutí dovolání stěžovatelů, pouze výrok týkající se částky 50 000,- Kč byl Nejvyšším soudem zrušen, protože o něm již bylo pravomocně rozhodnuto prvním rozsudkem okresního soudu. Krajský soud stěžovatelům vysvětlil jejich nesprávný výklad argumentace Nejvyššího soudu týkající se náhrady škody za věci, které nebyly do soupisu ONV v září 1989 pojaty, protože právě o této části skutku bylo pravomocně rozhodnuto. Krajský soud shledal, že v tomto řízení (sc. v řízení sp.zn. 6 C 98/2005) vymezili stěžovatelé škodu, která jim měla vzniknout protiprávním zabavením jejich majetku tak, že jde o škodu na věcech z některých položek v soupisu ONV a dále na věcech, které soupis nezahrnoval a které uvedli v původním řízení v upřesnění žaloby sepsané jejich právním zástupcem, a hodnotou mezi přiznanou náhradou a hodnotou státem protiprávně získanou za zabavený majetek, jde tudíž o stejný skutek jak v jednání (vydání příkazu Finančním odborem ONV v Jablonci nad Nisou), tak v následku (škoda na stejných movitých věcech, u nichž náhradu uplatnil v původním řízení), a doplnil, že pro totožnost skutku není rozhodná právní kvalifikace. Rozšíření žaloby krajský soud - s odkazem na §216 odst. 2 obč. soudního řádu - nepřipustil, protože jde o nově uplatněný nárok až v odvolacím řízení.
III.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud shledává, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelů uplatnit svoje nároky na náhradu údajné škody u soudu. Stěžovatelé však musí respektovat, že procesní předpisy vyžadují splnění tzv. podmínek řízení, mezi něž patří i absence překážky věci pravomocně rozhodnuté. Pokud obecné soudy zjistily, že o tomtéž skutku již bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, je jejich povinností další řízení právě pro tuto překážku zastavit. V takovém řízení se však neposuzuje nárok v meritu, tudíž se neuplatní požadavky zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud shledal, že interpretace a aplikace příslušných ustanovení byla provedena obecnými soudy ústavně konformním způsobem, tudíž v průběhu řízení nedošlo k porušení žádného z ustanovení Listiny, jež stěžovatelé namítají, přitom k tomuto zjištění plně postačovaly předložené písemné podklady, aniž bylo nutné zatěžovat účastníky řízení žádostmi o vyjádření nebo provádět důkaz obsahem spisu.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu