ECLI:CZ:US:2006:1.US.518.06
sp. zn. I. ÚS 518/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti MUDr. B. B., zastoupené Mgr. Václavem Kotkem, advokátem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.4.2006, čj. 20 Co 117/2006-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody.
Žalobou ze dne 12.10.2005, doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 17.10.2005, se stěžovatelka domáhala vůči Kooperativě, pojišťovně a.s., zaplacení částky 240.000,- Kč z titulu jednorázového odškodnění podle §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. (dále jen "předmětná částka"). Dopisem ze dne 31.10.2005, doručeným dne 3.11.2005, bylo právnímu zástupci stěžovatelky oznámeno, že předmětná částka byla poukázána na účet stěžovatelky. Z výpisu z bankovního účtu je zřejmé, že byla na účet připsána dne 3.11.2005. Protože žalovaná pojišťovna Kooperativa žalovanou částku po podání žaloby uhradila, vzala stěžovatelka žalobu zpět a žádala, aby jí soud přiznal náhradu nákladů řízení.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9.2.2006, čj. 11 C 26/2006-17, bylo řízení zastaveno a o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. tak, že žalovanému bylo uloženo uhradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 35.325,- Kč.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 28.4.2006, čj. 20 Co 117/2006-26, změnil usnesení soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že se náhrada nákladů stěžovatelce nepřiznává, neboť žaloba byla podána předčasně a soud proto při rozhodování o nákladech řízení použil ustanovení §150 o.s.ř.
Podle názoru stěžovatelky bylo tímto usnesením zasaženo do jejího základního práva daného čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Do uvedených základních práv mělo být zasaženo tím, že odvolací soud posuzoval nárok stěžovatelky na náhradu nákladů nikoliv pouze z procesního hlediska, jak měl. Postupoval nesprávně, neboť provedl dokazování ohledně včasnosti či předčasnosti podané žaloby. Nedal možnost se stěžovatelce žádným způsobem vyjádřit k odvolání žalovaného, a to jí ani nedoručil. Zcela uvěřil jeho tvrzení o předčasnosti žaloby a aniž by nařídil jednání ve věci, rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení změnil.
Stěžovatelka se domnívá, že žalobu podala řádně a včas. Žalovaný ukončil šetření ještě před uplatněním nároku dne 15.8.2005, neboť již dříve vyplatil odškodnění dalším oprávněným. Odškodnění obdržela stěžovatelka až dne 3.11.2005, tedy opožděně. Podle stěžovatelky odvolací soud nesprávně aplikoval ust. §150 o.s.ř., které prý není možné na její případ vztáhnout, neboť žaloba byla podána důvodně.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 11 C 26/2006, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Zjistil, že dne 17.10.2005 byla tomuto soudu doručena žaloba stěžovatelky proti Kooperativě, pojišťovně a.s. (žalovaný) o zaplacení předmětné částky. Tato částka jí měla být zaplacena v důsledku pojistné události, kterou byla smrt S. J., otce stěžovatelky, při dopravní nehodě, a to z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Dne 11.8.2005 vyzvala stěžovatelka žalovaného k vyplacení předmětné částky. Podle obsahu žaloby žalovaný na výzvu ke dni podání žaloby nereagoval, ačkoliv mu stěžovatelka poskytla příslušné doklady, ze kterých vyplývalo, že je oprávněnou osobou a přestože žalovaný již jednorázové odškodnění z téže pojistky sourozencům stěžovatelky poskytl.
Podáním doručeným soudu dne 19.12.2005 vzala stěžovatelka žalobu zpět s odůvodněním, že žalovaný oznámil dopisem ze dne 31.10.2005, doručeným právnímu zástupci stěžovatelky 3.11.2005, že předmětná částka byla poukázána na její účet. K připsání této částky na účet pak došlo dne 3.11.2005.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 9.2.2006, čj. 11 C 122/2005-17, řízení zastavil a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 35.325,- Kč. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesení soudu I. stupně napadeným usnesením ze dne 28.4.2006, čj. 20 Co 117/2006-26, změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal. Usnesení odůvodnil tím, že stěžovatelka sice z procesního hlediska zavinila zastavení řízení, protože vzala žalobu zpět, avšak učinila tak proto, že žalovaný žalovanou pohledávku uspokojil po podání žaloby. Stěžovatelce by tak příslušelo právo na náhradu nákladů řízení. Se zřetelem k tomu, že stěžovatelka uplatnila svůj nárok na pojistné plnění dopisem ze dne 11.8.2005 (jak sama tvrdí v žalobě) a žalovaný ji odškodnil v době tří měsíců od uplatnění tohoto nároku, pak na straně žalovaného nedošlo k průtahům s plněním a podanou žalobu lze považovat za předčasnou. Okolnosti, za nichž byla žaloba podána a následně vzata zpět považuje soud za důvody hodné zvláštního zřetele pro odepření náhrady nákladů řízení úspěšné žalobkyni.
III.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu Městský soud v Praze, ve kterém uvedl zejména následující.
Pokud jde o tvrzení, že odvolání žalovaného nebylo stěžovatelce nikdy doručeno, nelze nevidět, že odvolání směřovalo proti výroku, který nemá povahu výroku o věci samé; proto zákon neukládá soudu, aby je doručoval ostatním účastníkům řízení. V takovém případě není soud vázán ani odvolacím návrhem.
Pokud stěžovatelka namítá, že soud postupoval nesprávně, jestliže prováděl dokazování ohledně důvodnosti či předčasnosti žaloby (pro které platí §120 až 136 o.s.ř.), jde o omyl; odvolací soud totiž žádné dokazování neprováděl, neboť vycházel ze skutečností, které byly objektivně seznatelné již z obsahu spisu. Odvolací soud pouze posoudil tyto skutečnosti z hlediska vlastní právní povinnosti žalovaného plnit, tj. právně posoudil důvodnost žaloby v okamžiku jejího podání. Nebylo proto třeba k projednání věci nařizovat jednání.
Co se týče námitky nesprávné aplikace ustanovení §150 o.s.ř., jde o nesouhlas stěžovatelky s tím jak obecný soud aplikoval normy obyčejného práva, což nemůže zakládat způsobilý důvod k ústavní stížnosti.
Konečně k námitce stěžovatelky, že odvolací soud nesprávně určil okamžik vzniku povinnosti žalovaného plnit a že vyvodil nesprávný závěr o předčasnosti žaloby, městský soud uvedl, že opět jde o její nesouhlas s aplikací tzv. jednoduchého práva. Důvodnost žaloby v případě jejího zpětvzetí se z procesního hlediska formálně posuzuje ve vztahu k žalobnímu petitu, avšak závěr soudu o předčasnosti žaloby je založen na hmotněprávním posouzení nároku k okamžiku zahájení řízení a zakládá v posuzované věci důvod hodný zvláštního zřetele pro aplikaci §150 o.s.ř. V toto směru soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Vyjádření městského soudu bylo zasláno stěžovatelce (právnímu zástupci) k případné replice. Ta se k němu ve stanovené lhůtě nevyjádřila.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souzené věci je třeba především zdůraznit, že se ústavní stížnost týká problematiky náhrady nákladů řízení, konkrétně aplikace ustanovení §150 o.s.ř., která podle ustálené judikatury Ústavního soudu může dosáhnout ústavní roviny jen v případech zcela výjimečných. O takový případ se však - podle přesvědčení Ústavního soudu - v souzené věci nejedná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že svým podáním směřuje především proti tomu, jak odvolací soud posoudil včasnost podané žaloby.
K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí.
Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména tehdy, jestliže ji lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Jde zejména o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolná, argumentačně vybudovaná bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, takže ji objektivně není možné akceptovat (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 686/02, III. ÚS 258/03 a další). O takový případ aplikace práva se však v projednávané věci nejedná. Z rekapitulace spisu vyplývá, že k pojistné události došlo dne 25.11.2004 a ta byla pojišťovně oznámena dne 7.12.2004. Dne 16.2.2005 vyzvala pojišťovna stěžovatelku k uplatnění nároku, leč ta svůj nárok uplatnila až 15.8.2005 dopisem (spolu s pěti dalšími oprávněnými osobami). Dne 17.10.2005 podala stěžovatelka předmětnou žalobu. Lhůta k plnění pojišťovny měla uplynout dnem 15.11.2005. Předmětná částka (plnění pojišťovny) byla odeslána z účtu pojišťovny na účet stěžovatelky dne 2.11.2005, tedy před uplynutím tříměsíční lhůty k plnění, stanovené §9 odst. 2 a 3 zákona č. 168/1999 Sb. Žaloba nebyla před uvedeným plněním pojišťovně doručena a ta se o ni dověděla až doručením usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení. Pojišťovna tedy plnila před tím, než byla seznámena s tím, že na ni byla podána žaloba. Dne 19.12. 2005 vzala stěžovatelka žalobu zpět. Krajský soud tedy právem dovodil, že stěžovatelka žalobu podala před uplynutím lhůty stanovené pojišťovně pro plnění, tedy předčasně. Časová posloupnost jednotlivých úkonů vyplývá z odvolání žalovaného (č.l. 22), jež stěžovatelka nezpochybnila, a v ústavní stížnosti pouze polemizuje s výkladem §9 zákona č. 168/1999 Sb.).
K ostatním námitkám, obsaženým v návrhu pak Ústavní soud odkazuje na vyjádření Městského soudu v Praze, jehož závěry považuje za relevantní a ztotožňuje se s nimi.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že odvolací soud postupoval v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho obecný soud vyvodil, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto je napadené rozhodnutí i z hlediska ústavněprávního plně přijatelné.
Ústavní soud tedy uzavřel, že napadenými rozhodnutími k porušení základního práva stěžovatelky ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2006
František Duchoň
předseda senátu