ECLI:CZ:US:2006:1.US.523.05
sp. zn. I. ÚS 523/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudkyň Vlasty Formánkové a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti SARASIN INVESTMENTS spol. s r.o., se sídlem Trnová 71, 330 13, zastoupené JUDr. Václavem Rubášem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004 č.j. 9 Cmo 196/2004-114 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2003 č.j. 13 Cm 85/97-85, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že odvolací soud v odvolacím řízení nezajistil řádnou ochranu stěžovatelky jako účastníka řízení v rozsahu a ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Vrchní soud v Praze svým v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti vedlejšímu účastníku Kooperativě pojišťovně a.s. o zaplacení částky 11.363.237,80 Kč se 17% úrokem z prodlení od 20. 6. 1996 do zaplacení. Dále vrchní soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka v souladu s poučením odvolacího soudu dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) zák.č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."). Nejvyšší soud toto dovolání jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatelka se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala po vedlejším účastníkovi výplaty pojistného plnění ve výši 11.768.000,- Kč s příslušenstvím. V průběhu řízení vzala žalobkyně svou žalobu do části nároku na vyplacení částky 404.762,20 Kč zpět. V této části bylo řízení soudem zastaveno.
Nárok na výplatu pojistného plnění měl stěžovatelce vzniknout na základě pojistné smlouvy uzavřené mezi firmou GLEIT, s.r.o. a vedlejším účastníkem dne 1. 6. 1994, ve které bylo sjednáno pojištění věcí ve vlastnictví uvedené firmy pro případ živelné události, a skutečnosti, že pojištěné věci byly dne 29. 10. 1994 zničeny požárem. Vedlejší účastník odmítl poskytnout pojistné plnění s odůvodněním, že dle odborného vyjádření nebyly na zámku skladu, ve kterém byly zničené věci uloženy, zjištěny stopy zásahu cizím předmětem, ani tvarové poškození. Dále, že klíče od skladu měli pouze jednatelé firmy GLEIT, s.r.o. a že ke škodě mohlo dojít s vědomím nebo přímo za účasti poškozeného. Mimo to uváděl vedlejší účastník ještě další skutečnosti, které podle něj vylučovaly jeho povinnost poskytnout stěžovateli pojistné plnění.
Soud prvního stupně potom opřel své zamítavé rozhodnutí především o fakt, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že by měla v době pojistné události ke zničeným věcem vlastnické právo. Nebyly tak splněny všechny podmínky, za kterých mohlo stěžovateli vzniknout právo na pojistné plnění.
Vlastnické právo mělo být založeno listinou označenou jako kupní smlouva ze dne 7.8. 1994. Soud prvního stupně však konstatoval, že tato smlouva má zásadní nedostatky, které zakládají její neplatnost. Ve smlouvě nebyl dostatečně určitě vymezen předmět koupě, a to z hlediska množství. Přesné množství převáděného zboží mělo být uvedeno na jednotlivých dodacích listech. Celková cena pak měla být stanovena fakturou. Ve smlouvě je tak uvedena pouze jednotková cena zboží, ze které se však vzhledem k neurčitosti ujednání o množství nedá odvodit celková cena. Dále je ve smlouvě uvedeno, že zboží bylo dodáno na základě komisionářské smlouvy ze dne 21. 6. 1994. Ani tímto obecným odkazem na uvedenou komisionářskou smlouvu nebylo možné přesně určit druh a množství dodaného zboží, ani přesnou cenu. Soud na základě těchto zjištění konstatoval neplatnost kupní smlouvy.
Odvolací soud se se závěrem i argumentací soudu prvního stupně zcela ztotožnil. Nejvyšší soud, který dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost, se v odůvodnění svého rozhodnutí k námitkám stěžovatelky vyjadřuje shodně se závěry soudu prvoinstančního i odvolacího.
V podané stížnosti vytýká stěžovatelka soudu prvního stupně, že neprovedl všechny jí navrhované důkazy a nezjistil správně skutkový stav věci. Následně z takto nedostatečně zjištěného skutkového stavu dovodil nesprávný právní závěr. Odvolací soud pak podle stěžovatelky přehlédl tato pochybení, kterých se podle ní soud prvního stupně dopustil, a pouze zopakoval jeho úvahu a závěr. Tímto postupem mělo být porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, když rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s ústavní zásadou, že obecné soudy jsou povinny poskytnout právům řádnou ochranu.
Městský soud v Praze se ani na opakovanou žádost Ústavního soudu ke stížnosti nevyjádřil. Vrchní soud se pak ve svém vyjádření zcela odvolal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že podle jeho názoru nedošlo k porušení čl. 36 Listiny.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nevystupuje jako další instance v soustavě obecných soudů, je orgánem ochrany ústavnosti. Do rozhodování obecných soudů zasahuje jen v případě, že v tomto shledá porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých základních práv. K tomu může typicky dojít především v případě, že se obecný soud dopustí svévole nerespektováním kogentního ustanovení zákona, nebo jsou jeho závěry v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
V ústavní stížnosti uplatňuje stěžovatelka námitky, které již uplatnila v rámci přezkumu rozhodnutí odvolacím soudem. Neuvádí zde nic, co by posouvalo nesouhlas s rozhodnutím obecného soudu do ústavněprávní roviny. Jedná se zejména o neprovedení některých důkazů, které stěžovatelka navrhovala. Obecný soud však postupoval v souladu s ust. §120 o.s.ř., který stanoví, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Neprovedení některého důkazu tedy není samo o sobě porušením základního práva zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny. Odvolací soud potvrdil správnost postupu soudu prvoinstančního a ani stěžovatelka neuvedla žádnou konkrétní okolnost, která by zakládala podezření, že postup obou soudů byl protiústavní.
Jak už bylo výše uvedeno, Ústavní soud není orgánem přezkumu aplikace jednoduchého práva. Nemůže tedy posuzovat správnost postupu obecného soudu, který jednal v rámci možností daných mu o.s.ř., když ani stěžovatelka neuvedla nic, z čeho by vyplývala protiústavnost tohoto postupu. Za takové situace a vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, nevyzýval Ústavní soud stěžovatele k rozšíření petitu i na zrušení usnesení Nejvyššího soudu.
S ohledem na výše uvedené shledal Ústavní soud stížnost zjevně neopodstatněnou a v souladu s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2006
Vojen Güttler
předseda senátu