ECLI:CZ:US:2006:1.US.523.06
sp. zn. I. ÚS 523/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: FARELA, s. r. o., se sídlem Velké Opatovice, Sokolská 27, zastoupené JUDr. Kateřinou Krejčiříkovou, advokátkou se sídlem Brno, Květinová 3, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2006, čj. 29 Co 26/2006 - 78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2006, čj. 29 Co 26/2006 - 78, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 31. 8. 2005, čj. 3 C 64/2005 - 57, tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalobci, ČSOB Leasing, a. s., částku 24 905,22 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že v březnu 1999 uzavřela s ČSOB Leasing, a. s. (dále též "žalobce"), leasingovou smlouvu na návěs. Součástí smlouvy byly i Všeobecné smluvní podmínky finančního leasingu pro dopravní techniku FDTNK 12/98 (dále také "VSP"). Dne 28. 6. 2000 byl stěžovatelce návěs ukraden a dne 13. 9. 2000 oznámil žalobce stěžovatelce ukončení leasingové smlouvy k datu 28. 6. 2000 s tím, že v souladu s VSP bude provedeno konečné finanční vyrovnání. Přípisem, doručeným stěžovatelce dne 26. 10. 2000, žalobce požadoval na konečné vyrovnání zaplacení částky 24 905,22 Kč.
Podle stěžovatelky z leasingové smlouvy žádný nárok na zaplacení uvedené částky neplyne. Veškeré nároky uplatněné žalobcem mají povahu náhrady škody, případně ušlého zisku ve smyslu §379 ObchZ. Vzhledem k tomu, že smlouva mezi stěžovatelkou a žalobcem neobsahuje žádná zvláštní ustanovení o režimu odpovědnosti za škodu, ze kterého by bylo možno dovozovat jiný právní závěr, má stěžovatelka za to, že se použije dispozitivní úprava obsažená v obchodním zákoníku. Proto považuje uvedený nárok za promlčený. Zároveň poukázala na některá rozhodnutí Ústavního soudu, která se týkala provádění a hodnocení důkazů a náležitostí odůvodnění, zejména na nálezy sp. zn. IV. ÚS 582/01, sp. zn. I. ÚS 403/03 a sp. zn. I. ÚS 494/03.
Podle stěžovatelky odvolací soud pochybil zejména tím, že dostatečně neodůvodnil, proč se odchýlil od právního hodnocení soudu prvního stupně. Ke změně ve skutkových zjištěních nedošlo a odvolací soud nedal stěžovatelce možnost se ke změně právního hodnocení vyjádřit. Jedná se tedy o překvapivé rozhodnutí, které opravňuje kasační rozhodnutí Ústavním soudem. Podle stěžovatelky soud postupoval svévolně při aplikaci hmotného práva, neboť se v dané věci jedná o nárok na náhradu škody, která žalobci vznikla tím, že smlouva nebyla realizována předpokládaným způsobem. Podle stěžovatelky odvolací soud postupoval v rozporu s právem garantovaným v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení. Ten zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že odvolacím důvodem bylo nesprávné právní posouzení námitky promlčení vznesené stěžovatelkou, na základě které okresní soud žalobu zamítl. Odvolací soud uzavřel, že počátek běhu promlčecí doby je třeba počítat ode dne splatnosti konečného vyrovnání. Nejednalo se o rozhodnutí překvapivé, neboť odvolacím důvodem bylo právní posouzení počátku běhu promlčecí doby, takže nedošlo k porušení práva stěžovatelky domáhat se soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud poznamenal, že rozhodl v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2299/98, z něhož vyplývá, že v případě leasingových smluv, jejichž předmětem je finanční leasing motorového vozidla, se jedná o smlouvu nepojmenovanou, takže práva a povinnosti účastníků se tak řídí především ustanoveními této smlouvy.
Vyjádření krajského soudu bylo zasláno stěžovatelce, která ve své replice uvedla, že odvolací soud pouze zarputile tvrdí, že počátek běhu promlčecí doby stanoví inominátní leasingová smlouva a vůbec nereaguje na fakt, že počátek této lhůty stanoví kogentní ustanovení obchodního zákoníku.
Z rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 31. 8. 2005, čj. 3 C 64/2005 -57, vyplývá, že zamítl žalobu, kterou žalobce požadoval od stěžovatelky zaplacení částky 24 905,22 Kč. Shledal důvodnou námitku promlčení uplatněnou stěžovatelkou. Počátek běhu promlčecí lhůty posuzoval podle ustanovení §398 ObchZ, podle něhož promlčecí lhůta počíná běžet dnem, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Uzavřel, že žalobce již ke dni ukončení leasingové smlouvy věděl o vzniklé škodě a o tom, kdo je za ni odpovědný. Den doručení konečného vyrovnání stěžovateli 26. 10. 2000 nelze považovat za počátek běhu promlčecí lhůty.
Odvolací soud posoudil požadavek žalobce jako právo na zaplacení pohledávky podle konečného vyrovnání předčasně ukončené leasingové smlouvy ze dne 12. 10. 2000, splatného do 14 dnů od doručení. Konečné vyrovnání bylo stěžovatelce doručeno dne 26. 10. 2000, splatnost nastala dne 10. 11. 2000. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a nejdůležitější důkazy zopakoval. Běh promlčecí lhůty posoudil podle VSP - Všeobecných smluvních podmínek, kterými účastníci upravili svá vzájemná práva a povinnosti. Stěžovatelka s těmito podmínkami vyslovila souhlas podpisem leasingové smlouvy. Všeobecnými smluvními podmínkami si účastníci sjednali institut konečného vyrovnání v souvislosti s předčasným ukončením leasingové smlouvy. Splatnost konečného vyrovnání nastala dne 10. 11. 2000, žaloba byla podána faxem 9. 11. 2004, soudu doručena v originále dne 10. 11. 2004, tedy v obecné čtyřleté promlčecí době podle §397 ObchZ. Pokud se účastníci na všeobecných smluvních podmínkách dohodli, je nutno z nich vycházet. Proto nedošlo k promlčení žalované pohledávky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka navrhla zrušení označeného rozsudku Krajského soudu v Praze s tvrzením, že jeho postupem byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry krajského soudu, jako soudu odvolacího. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle uvedeného článku je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Výklad relevantních ustanovení obecného - neústavního práva je výlučnou doménou obecných soudů a na právním hodnocení věci odvolacím soudem neshledal Ústavní soud nic protiústavního. Skutečnost, že soud ve svém rozhodnutí vyslovil právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud se zabýval ústavností řízení před odvolacím soudem a nezjistil porušení žádného základního práva stěžovatelky.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné
V Brně dne 6. prosince 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu