ECLI:CZ:US:2006:1.US.525.06
sp. zn. I. ÚS 525/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem Žitná 45, 110 00 Praha 1, proti jinému zásahu veřejné moci spočívajícím v odložení opakované žádosti o odstranění tvrdosti Ministerstvem práce a sociálních věcí dne 31. 5. 2006 pod č. j. 2006/31802/32, spojené s návrhem na zrušení §106 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Ministerstva práce a sociálních věcí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá postup Ministerstva práce a sociálních věcí, které stěžovatelce dopisem ze dne 31. 5. 2006, č. j. 2006/31802/32, oznámilo, že její opakovanou žádost o odstranění tvrdosti předpisů o sociálním zabezpečení podle §106 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, odkládá.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud uložil Ministerstvu práce a sociálních věcí (dále jen "MPSV") nepokračovat v porušování jejich základních práv, zajistit vydání rozhodnutí Českou správou sociálního zabezpečení a přiznat jí vyrovnávací přídavek k důchodu stejně, jako učinilo ve třetině všech důchodů vyplácených ze Slovenské republiky do České republiky, a to ať již cestou tzv. převzaté výplaty nebo přiznáním rozdílu mezi důchodem podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení a důchodem podle českých předpisů. K ústavní stížnosti připojila návrh na zrušení §106 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.
Postupem Ministerstva práce a sociálních věcí měla být podle stěžovatelky porušena její základní práva a svobody zaručené čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 30 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 2 Ústavy.
Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv svobod je následující:
Článek 1
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Článek 2
(2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Článek 30
(1) Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.
Článek 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
(4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se v roce 1967 provdala za československého občana slovenské národnosti a přestěhovala se s ním na Slovensko, kde byla též zaměstnána. V roce 2002 se přestěhovala za rodinou do Teplic. Důchod jí byl přiznán v roce 1995. Z důvodu svého zaměstnání na Slovensku v důsledku rozdělení federace pobírá nižší důchod ve srovnání s ostatními českými občany. Dne 9. 9. 2002 požádala prostřednictvím Okresní správy sociálního zabezpečení v Teplicích o odstranění tvrdosti zákona s odvoláním na čl. 26 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, vyhlášené pod č. 228/1993 Sb. Rozhodnutím ministra práce a sociálních věcí ze dne 23. 5. 2003 byla její žádost zamítnuta. V dubnu tohoto roku se na základě televizní reportáže a vyjádření ministra Škromacha v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky rozhodla podat přímo ministrovi novou žádost o odstranění tvrdosti. Poukazuje na skutečnost, že během čtyř uplynulých let se její sociální situace velmi zhoršila z důvodu zdravotního stavu a zdražení energií, léků apod. Ve skutečnosti, že tato její druhá žádost byla odložena stěžovatelka spatřuje jiný zásah veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatelka si v ústavní stížnosti klade otázku, co je to tvrdost zákona, a uvádí příklady z praxe. Zdůrazňuje, že státní orgán je i při své volné úvaze omezován obecnými principy práva a veřejné správy, zajišťováním spravedlnosti a ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Státní orgány tak jsou povinny respektovat i zásadu rovnosti občanů bez ohledu na národnost či státní občanství.
Za odporující právnímu státu považuje stěžovatelka především skutečnost, že rozhodnutí správního orgánu o žádostech o odstranění tvrdosti nejsou přezkoumatelná ve správním ani v soudním řízení. Pro rozhodování ČSSZ o přiznání vyrovnávacího přídavku konkrétnímu žadateli stěžovatelka dovozuje charakter rozhodování o přiznání či nepřiznání práva s nutným zajištěním soudní ochrany. Poukazuje dále na jedno z rozhodnutí NS ČSR, kde měl být vysloven názor, že i taková rozhodnutí ministra podléhají soudnímu přezkumu. Dále stěžovatelka vyslovuje řadu námitek vůči praxi MPSV při vyřizování agendy důchodců, jejichž situace byla dotčena rozdělením Československa, a polemizuje s odůvodněním prvního zamítavého rozhodnutí ze dne 23. 5. 2003. V závěru stížnosti znovu poukazuje na nemožnost soudního přezkumu přípisu, který obdržela, když zároveň dovozuje, že ve věci se jedná o právní spor o existenci či neexistenci nároku, nikoliv o existenci nahodilé tvrdosti. Od roku 2002 se cítí diskriminována ve srovnání se s ostatními občany a dovozuje, že ustanovení §106 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, je v rozporu s ústavním pořádkem.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh dochází Ústavní soud k závěru, že se jedná částečně o návrh zjevně neopodstatněný a částečně o návrh, k jehož projednání není Ústavní soudu příslušný.
Dle odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka předkládá námitky dílem proti rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne 23. 5. 2003, č. j. 2003/17769-32, kterým nebylo vyhověno její žádosti o odstranění tvrdosti, dílem proti postupu MPSV spočívajícím v odložení její opakované žádosti, o čemž byla stěžovatelka vyrozuměna přípisem ze dne 31. května 2006, a dílem proti zákonné úpravě, která vylučuje rozhodnutí ministra podle §106 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, ze soudního přezkumu.
Především je nutno se nejdříve zabývat otázkou, zda je rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí o žádosti o odstranění tvrdosti zákona vůbec způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivce, zaručených ústavními zákony.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu na odstranění tvrdosti zákona není právní nárok, a je tedy na zvážení ministra, zda s přihlédnutím k okolnostem každého individuálního případu v konkrétní věci vyhoví či nikoliv. Protože zde neexistuje veřejné subjektivní právo stěžovatelky na odstranění tvrdosti zákona, není zde ani nic, na čem by mohla být stěžovatelka krácena, v důsledku tak není založena ani kompetence soudů k přezkumu takových rozhodnutí. Ve vztahu k námitkám, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila, je však hlavně nutno uvést, že byla-li stěžovatelka přesvědčena o protiústavnosti stavu, jež v její důchodové záležitosti nastal, měla své námitky uplatnit v konečné fázi prostřednictvím ústavní stížnosti ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva ve smyslu §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž přezkoumáno mělo být především vlastní rozhodnutí, kterým byl důchod vyměřen. Pokud stěžovatelka přes ustálený názor Ústavního soudu i následné rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne 23. 5. 2003, č. j. 2003/17769-32, kterým nebylo vyhověno stěžovatelčině žádosti o odstranění tvrdosti, považovala za rozhodnutí způsobilé porušit základní práva a svobody, zjevně nevyužila ani v tomto případě zákonné šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti.
Ve vztahu k jinému zásahu veřejné moci, který má spočívat v odložení opakované žádosti, je nutno rovněž poukázat na výše uvedené, neboť není-li ústavně chráněný nárok na straně stěžovatelky v případě prvního rozhodování o žádosti o odstranění tvrdosti, kdy se navíc tvrzenému protiústavnímu stavu nebránila podáním ústavní stížnosti, tím spíše nelze dovodit ústavně chráněný zájem při opakovaném podání žádosti. Dle názoru Ústavního soudu vyrozumění o odložení, které bylo ministerstvem stěžovatelce zasláno nevykazuje znaky svévolného zneužití rozhodovací pravomoci státního orgánu, který by např. sledoval jiný, než zákonem předpokládaný účel. Jinými slovy Ústavní soud není přesvědčen, že by postup MPSV v nyní posuzovaném případě byl nepředvídatelným excesem státní moci vůči stěžovatelce, který by dosahoval intenzity ústavněprávní. Závěr o zjevné neopodstatněnosti návrhu se vztahuje k části námitek a k části petitu stěžovatelky, kde brojí proti jinému zásahu veřejné moci (postupu MPSV při odložení opakované žádosti) a požaduje po Ústavním soudu, aby uložil MPSV nepokračovat v porušování základních práv stěžovatelky. Zároveň Ústavní soud nikterak nezpochybňuje své dřívější závěry plynoucí z rozhodnutí ve věcech tzv. slovenských důchodů, jež jsou stěžovatelce, soudě dle obsahu ústavní stížnosti, blíže známa, avšak zdůrazňuje, že uvedená rozhodnutí byla vydána ve věcech stěžovatelů, kteří byli ve zcela odlišném procesním postavení.
Pokud stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti rovněž po Ústavním soudu požaduje, aby uložil MPSV "zajistit vydání rozhodnutí Českou správou sociálního zabezpečení a přiznat stěžovatelce vyrovnávací přídavek k důchodu stejně, jako učinilo ve třetině všech důchodů vyplácených ze SR do ČR, a to ať již cestou tzv. převzaté výplaty nebo přiznáním rozdílu mezi důchodem podle Smlouvy a důchodem podle českých předpisů", Ústavní soud konstatuje, že k projednání takového návrhu není ve smyslu §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný. Podle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu je totiž Ústavní soud, pokud ústavní stížnosti vyhoví, oprávněn rozhodnout tak, že zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Jiným výrokem by tak Ústavní soud vykročil z mezí stanovených Ústavou a zákonem o Ústavním soudu a zasáhl tak nepřípustným způsobem do rozhodovací činnosti moci výkonné.
Pokud je ústavní stížnost odmítnuta dílem jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a dílem jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, jako návrh akcesorický sdílí podle ustálené judikatury Ústavního soudu osud ústavní stížnost i připojený návrh na zrušení ustanovení §106 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu