ECLI:CZ:US:2006:1.US.536.05
sp. zn. I. ÚS 536/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti K. R., zastoupeného JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se sídlem Moskevská 66, Karlovy Vary, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1.2.2005, sp. zn. 7 To 1/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecného soudu citované v záhlaví. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, na soudní ochranu a na rovnost účastníků řízení, a právo zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 16 T 19/2004, uznán vinným, že se dne 14. 2. 2004 v prostoru svého bytu zapojil do konfliktu probíhajícího mezi M. C. a osobou poškozenou (B. P.), a společně s C., jehož trestní stíhání bylo pro nepříčetnost zastaveno, poškozeného fyzicky napadli a tomuto způsobili otřes mozku, tržnou ránu na bradě, krevní výrony na levé tváři a otok levého očního víčka, a poté, co zraněný zůstal bezvládně ležet na zemi, využil stěžovatel podrobivosti C., osoby zjevně trpící duševní poruchou, který k jeho výzvě a za jeho součinnosti odtáhl poškozeného z bytu a posléze z domu na silnici I. třídy, kde jej zanechal ležet napříč jízdního pruhu, a takto stěžovatel činil se záměrem, aby zde byl zraněný usmrcen projíždějícím vozidlem, přičemž toliko zásluhou včasné reakce řidiče, který svůj řízený automobil zastavil v těsné blízkosti poškozeného, k takovému následku nedošlo. Takto zjištěné jednání stěžovatele soud prvního stupně právně posoudil jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 trestního zákona. Za uvedené jednání a dále za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) trestního zákona, jímž byl obviněný uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 4 T 123/2003, jej soud podle §219 odst. 1 trestního zákona za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §40 odst. 2 trestního zákona odsoudil k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře šesti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §35 odst. 2 věty druhé trestního zákona zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 4 T 123/2003, a to v části, jíž byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců; část citovaného rozsudku, v níž bylo rozhodnuto o upuštění od uložení souhrnného trestu, zůstala tímto rozhodnutím nedotčena. Dále soud prvního stupně stěžovateli uložil ve smyslu §228 odst. 1 trestního řádu povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému částku 400,- Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu odkázal poškozeného se zbytkem uplatněného a nepřiznaného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podobně soud ve smyslu §229 odst. 1 trestního řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních s uplatněným a nepřiznaným nárokem na náhradu škody Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR, Okresní pojišťovnu.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali stěžovatel a v jeho neprospěch též státní zástupce odvolání, která projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 1. 2. 2005, a rozsudkem sp. zn. 7 To 1/2005 rozhodl tak, že podle §259 odst. 2 trestního řádu z podnětu obou podaných odvolání doplnil neúplný výrok o uložení souhrnného trestu v části "podle §35 odst. 2 věty druhé trestního zákona se ruší výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 4 T 123/2003, a to v části, jíž byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců" o větu "jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu". Současně soud druhého stupně ve smyslu §258 odst. 1 písm. f) trestního řádu z podnětu odvolání stěžovatele napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody, jímž byla podle §229 odst. 1 trestního řádu poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Okresní pojišťovna, odkázána s uplatněným a nepřiznaným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti posledně citovanému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud však toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, aniž by byl postupoval podle §265i odst. 3 trestního řádu a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející, neboť stěžovatel fakticky uplatnil námitky skutkové. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu není ústavní stížností napadeno.
II.
1) Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. ust. §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení otázky, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V souzené věci však lze usuzovat, že pod ústavní stížností (sepsanou advokátem) lze v podstatě vidět spíše jen nesouhlasnou polemiku s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy - svědčící o přesvědčení stěžovatele o věcné nesprávnosti napadených rozhodnutích - s cílem zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch; to samo o sobě staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší (neboť z něj činí další instanci v rámci obecných soudů). V tomto duchu stěžovatel kupříkladu argumentuje toliko obecně tím, že "Vrchní soud ... nesprávně zhodnotil tvrzené skutečnosti... Důkazy tak důsledně neposuzoval samostatně, ani v jejich vzájemné souvislosti. Nevzal v úvahu to, co stěžovatel tvrdil. Vrchní soud v důsledku tohoto svého chybného zjištění dospěl k chybnému právnímu závěru, když jeho odvolání v plněné rozsahu nevyhověl." Tyto povšechné nesouhlasné závěry stěžovatel následně konkretizuje námitkami směřujícími zejména do hodnocení důkazu svědecké výpovědi C., přičemž též namítá, že soud ve věci nevycházel z výpovědi svědka C. a že nebyla věnována náležitá pozornost výpovědím svědků P. a Š.
Co do ústavní stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavní zásady nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (pozn.: v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
2) V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Z hlediska ústavněprávního je na místě uvést, že krajský soud i vrchní soud (zejména z povahy věci krajský soud jako soud první instance) opřely svá rozhodnutí ohledně spáchání pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 trestního zákona o adekvátní důkazy (zejména o výpovědi stěžovatele, poškozeného, svědků, znalců, znalecké posudky a další), které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku - tedy zejména, že stěžovatel zneužil "podrobivosti" C., osoby zjevně trpící duševní poruchou, s jehož mentálním postižením byl srozuměn, přiměl ho k odtažení těla poškozeného, jsoucího v bezvědomí, na vozovku - prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby přitom napadené skutkové závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nedoložil. Obecným soudům nelze vytýkat ani nedostatek přiléhavého odůvodnění rozhodnutí, která ve stěžovatelově věci vydaly.
Za tohoto stavu nelze soudům prvního a druhého stupně - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout; ani v tomto směru úvah soudů nejsou přítomny prvky svévole ani nejde o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů ve smyslu ustálené judikatury. Pokud tedy soudy jednání stěžovatele posoudily jako nepřímé pachatelství a uznaly jej vinným pokusem trestného činu vraždy, lze takovou právní kvalifikaci soudů považovat za přiléhavou.
3) Jestliže stěžovatel namítal, že byl odsouzen na základě výpovědi svědka C., který je vzhledem k vážné duševní chorobě zcela nevěrohodný, a že svědek C. je osobou nezpůsobilou podat jakékoliv v trestním řízení použitelné svědectví, Ústavní soud k tomu uvádí následující.
V prvé řadě je třeba konstatovat, že závěr soudů o vině stěžovatele se neopíral pouze o výpověď svědka C., nýbrž i o důkazy jiné. Nicméně skutečností je, že C. výpověď měla v dané věci stěžejní význam, neboť se v podstatě jednalo o jediný důkaz, který stěžovatele z uvedené trestné činnosti usvědčoval přímo. Z takového významu svědecké výpovědi C. za současného zjištění, že týž v době spáchání inkriminovaného činu trpěl a stále trpí duševní poruchou (pozn.: jeho trestní stíhání bylo pro nepříčetnost zastaveno), vyplynula nutnost pečlivě vážit a hodnotit, zda a v jaké míře je jeho svědecká výpověď použitelná. Jak správně uvedl vrchní soud (str. 4 odůvodnění rozsudku), šlo o důkaz, který nelze paušálně odmítat, ale který bylo třeba pečlivě vážit a hodnotit. V této souvislosti i Ústavní soud usuzuje, že sám fakt, že určitá osoba trpí duševní poruchou, nemůže mít za následek paušální odmítnutí její svědecké výpovědi. Pokud jde o význam zjištění, že osoba podezřelá ze spáchání trestné činnosti trpěla v době spáchání činu duševní chorobou, je třeba uvést, že duševní choroba může znamenat podstatné snížení schopnosti dotyčné osoby rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání a vyloučit schopnost v době činu své jednání ovládat, což může mít za následek závěr orgánů činných v trestním řízení o její nepříčetnosti. (To, jak bylo uváděno výše, byl i případ dané věci, srov. např. str. 8 odůvodnění rozsudku krajského soudu, který se opřel o znalecký posudek znalce z oboru klinické psychologie PhDr. A. P..) Nicméně, to ještě samo o sobě neznamená, že dotyčná osoba není schopna zpětně popsat objektivní skutečnosti, tedy to, co se skutečně událo (neexistenci takové schopnosti je nutné vždy prokázat, nelze ji prezumovat); jedná se totiž o odlišné lidské "schopnosti". Jak přitom vyplynulo ze znaleckých posudků, svědecká výpověď C. nebyla pro trestní řízení z důvodu jeho duševní choroby nepoužitelná, neboť orgány činné v trestním řízení zjistily, že byl schopen události před činem, při páchání trestného činu a po jeho dokončení si v hlavních rysech pamatovat; v tomto směru lze odkázat např. na zmíněný znalecký posudek z oboru klinické psychologie, ve kterém znalec mj. uvedl, že ...Vnímání posuzovaného je schopno odrážet v hlavních rysech objektivní skutečnost...posuzovaný vnímal hlavní fakta v době spáchání trest. činu... obviněný byl schopen události před činem, při páchání trestného činu a po jeho dokončení si v hlavních rysech si pamatovat." (Str. 166 spisu, sv. I.) ...(pozn.: obviněným byl zde míněn C., který byl původně též obviněn); obecná věrohodnost je snížena, ale její kognitivní komponenty ještě postačují k tomu, že svědek je schopen o podstatných momentech inkriminovaného činu vypovídat pravdivě...V podstatě je svědek v hlavních rysech schopen vyšetřované události si zapamatovat i s časovým odstupem tak, jak reálně probíhaly." (Str. 178-9 spisu, sv. I.).
Za tohoto stavu tedy nelze soudům vytýkat, že nevyloučily ze svého dokazování výpověď svědka C., o což evidentně stěžovatel ve své ústavní stížnosti usiluje. Naopak, jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí a z obsahu vyžádaného spisu, obecné soudy pečlivě vážily a hodnotily - i v součinnosti se znalcem psychologem - C. osobu a jeho svědeckou výpověď a učinily si dostatečný úsudek o nositeli tohoto důkazu a o kvalitě jeho výpovědi; nelze tedy dát za pravdu stěžovateli, že se soudy o nositele důkazů nezajímaly. Soudy potom dostačujícím způsobem rozvedly, na základě jakých konkrétních skutečností shledaly pravdivými ta která tvrzení svědka C. o tom, jak se stěžovatel podílel na odtažení poškozeného na silnici (zejména krajský soud). I když sice z jednotlivých výpovědí svědka C. vyplývají určité rozpory - a to i ohledně skutečností relevantních pro závěr o účasti stěžovatele aktivním jednáním na pokusu usmrtit poškozeného - je namístě z obecného pohledu uvést, že určité rozpory ve výpovědi svědka samy o sobě nediskvalifikují takovou výpověď jako celek. Existence rozporných důkazů, např. změny ve výpovědích svědků a obviněných, rozpory ve výpovědích jednoho svědka či mezi jednotlivými svědky navzájem apod., je naopak velmi častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává. Orgány činné v trestním řízení proto musí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 trestního řádu). Sám rozpor ve výpovědích jednoho svědka nemusí tedy nutně vést k uvedeným pochybnostem, pokud soudy dostatečným způsobem odůvodní, jakým způsobem se s rozpory vypořádaly a jak takový důkaz hodnotily.
V posuzovaném případě přitom soudy obou stupňů určité rozpory ve svědecké výpovědi svědka C. registrovaly, pečlivě je zhodnotily a přesvědčivým způsobem odůvodnily, proč uvěřily tvrzením potvrzujícím účast stěžovatele aktivním jednáním na pokusu usmrcení poškozeného. Takový jejich skutkový závěr nepovažuje Ústavní soud za výraz zjevného faktického omylu či excesu logického, který by vybočoval ze zásad spravedlivého procesu. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým soudy hodnotily výpovědi některých svědků, není porušení jím namítaných ústavních práv, neboť - jak plyne z ustálené judikatury - není zásadně věcí Ústavního soudu, aby přehodnocoval hodnocení důkazů provedené soudy obecnými.
Obecné soudy především uvedly, že znaleckým posudkem byla zjištěna "absence záměrného lhaní C.", který nebyl k popisu účasti stěžovatele na činu veden mstivým motivem, a navíc nebyl s ohledem na svojí retardaci schopen vytvářet tak složité konstrukce, pomocí nichž by stěžovatele účelově a nepravdivě obviňoval. Naopak, jak konstatoval znalec, C. měl vůči stěžovateli pozitivní a silný vztah, který přetrvával až do současnosti, jehož důsledkem jsou i projevované tendence vztahovat některé z popisovaných okolností činu toliko na svou osobu. Zejména proto soudy dovodily - i s ohledem na vyjádření znalce - že z projevů C. je patrné, že se stěžovateli snažil pomoci, a právě z tohoto důvodu jeho výpovědi vykazují v některých bodech rozpory. To se projevilo i v těch částí výpovědí, kdy popisoval, že nápad odtáhnout poškozeného na silnici byl pouze jeho nápad. K tomu krajský soud přiléhavě uvedl, že za původce záměru, jakým došlo ke zbavení se těla poškozeného (tj. odtáhnutí na silnici), označil C. při konfrontaci se stěžovatelem nejprve oba jmenované, posléze stěžovatele. Takto jej ale označil i opakovaně dříve (pozn. Ústavního soudu - zejména při svém výslechu v přípravném řízení dne 19.2.2004 - str. 90 a 91 spisu, sv. I.; dále při svém dalším výslechu v přípravném řízení ze dne 30.4.2004 - s. 120, 121 a 125 spisu, sv. I.; při hlavním líčení dne 2.12.2004 - s. 411 spisu, sv. II.). "Pakliže toto své vyjádření mění a hovoří toliko o vlastním podílu, lze opodstatněně v souladu se znalcovými poznatky usuzovat, že tak činí ve snaze snížit míru zavinění obž. K. R., a to vzhledem k jeho vztahu ke jmenovanému (viz dříve)." (srov. str. 14 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Ústavní soud k tomu nad rámec těchto úvah obecného soudu dodává, že uvedenému skutkovému závěru soudů v jistém smyslu svědčí i porovnání frekvence použití obou C. verzí ohledně nápadu odtáhnout poškozeného na silnici; jednoznačně totiž převažují ta tvrzení, ve kterých C. uvádí, že to byl nápad stěžovatele. K tomu je navíc nutno brát v úvahu i kontext vyjádření, kdy C. tvrdil opak (srov. např. výslech v přípravném řízení ze dne 30.4.2004, kdy se nejdříve ve více větách zmínil, že se jednalo nápad stěžovatele, pak toliko v jedné jednoduché větě uprostřed výslechu řekl opak, nicméně na reagující doplňující otázku se opět vrátil jednoznačně k tomu, že to byl nápad stěžovatelův).
4) Jestliže stěžovatel namítá, že soud nevycházel z výpovědi svědka C., Ústavní soud konstatuje, že opak je skutečností. Jak totiž krajský soud uvedl na str. 14 svého rozsudku, připomíná tam svědectví svědka C., o jehož o věrohodnosti neměl žádných pochybností; proto k němu ve svých závěrech přihlížel a vzal za prokázanou skutečnost, že poškozeného táhla toliko jedna osoba, což bylo podstatou tohoto svědectví. Stejně tak nelze dát za pravdu stěžovateli v tom směru, že nebyla věnována náležitá pozornost výpovědím svědků P. a Š., neboť jak plyne z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, ten z nich při svých závěrech vycházel (srov. str. 10-12 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Pokud stěžovatel namítá, že mu bylo upřeno provedení důkazu rekonstrukcí, Ústavní soud k tomu jen stručně poznamenává, že takový důkaz provedou orgány činné v trestním řízení, jen pokud shledají podmínky pro její provedení dle ust. §104d odst. 1 trestního řádu za naplněné, což v souzené věci, jak je zřejmé, nedovodily. Nelze pak nijak konstruovat nárok obžalovaného (zde stěžovatele) na provedení rekonstrukce v každé trestní věci. Navíc je namístě uvést, že v ust. §104d odst. 1 trestního řádu je vyjádřena subsidiarita rekonstrukce jako procesního úkonu a důkazního prostředku, který má být používán jen tehdy, "jestliže jiné důkazy provedené v trestním řízení nepostačují k objasnění věci". Z toho vyplývá, že smyslem a účelem institutu rekonstrukce v trestním řádu nebylo zajistit, aby provádění rekonstrukce v trestním řízení bylo pravidlem. Další námitka stěžovatele, že o skutečném zdravotním stavu svědka C. nic nevěděl, je vyvrácena již jen tím, že podle jeho opakovaných vyjádření mu byl duševní stav svědka C. znám (srov. str. 5 odůvodnění rozsudku vrchního soudu; dále např. str. 81 spisu, sv. I., kdy stěžovatel při výslechu ze dne 18.2.2004 uvedl mj., že "On je C. dement..."; nebo str. 350 spisu. Sv. II., kdy stěžovatel v hlavním líčení před krajským soudem ze dne 16.8.2004 uvádí, že "...každý, kdo M. vidí, jasně pozná, že je pozadu, že je zaostalý."). Konečně, jestliže stěžovatel namítal, že vrchní soud jím navrhované důkazy neprovedl, je třeba konstatovat - jak Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného spisu - že stěžovatel v řízení před vrchním soudem (tedy ani v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně) žádné provedení důkazů nenavrhoval, takže tato námitka nemá oporu ve spisu a je tedy zjevně neopodstatněná.
5) K ručně psanému přípisu stěžovatele adresovanému Ústavnímu soudu (po sepsání ústavní stížnosti advokátem a konstruovanému evidentně bez svého právního zástupce) Ústavní soud uvádí, že smyslem povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem mimo jiné je, aby tento specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy (povinné právní zastoupení se vztahuje již na podání návrhu) a celkově nekvalifikovaným přístupem účastníků řízení. Stěžovatel byl sice zastoupen advokátem, který sepsal též ústavní stížnost, leč sám pak Ústavnímu soudu adresoval další vlastní přípis s uváděním námitek proti napadeným rozhodnutím orgánů veřejné moci, je tedy zřejmé, že v podstatě tak usiluje o obcházení smyslu institutu povinného advokátního zastoupení v řízení před Ústavním soudem; pokud by se Ústavní soud uvedeným přípisem zabýval, nepřímo by tím stěžovateli přiznával možnost být zastoupen jen v části řízení před Ústavním soudem (jen ve vztahu k některým úkonům) a požadavek povinného advokátního zastoupení by tak nebyla naplňována v plné míře. Z těchto důvodů nebyl proto Ústavní soud ani oprávněn ani povinen zabývat se obsahem tohoto stěžovatelova dopisu. Nicméně, pokud Ústavní soud - nad rámec dané věci - jeho obsah v určité míře přesto reflektoval, nemohl než konstatovat, že v něm lze shledávat toliko nesouhlasnou polemiku s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy - svědčící o přesvědčení stěžovatele o věcné nesprávnosti napadených rozhodnutích - s cílem zvrátit tato rozhodnutí ve svůj prospěch, což samo o sobě staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší.
6) Ze všech těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu