ECLI:CZ:US:2006:1.US.537.02
sp. zn. I. ÚS 537/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 20. února 2006 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti V. Š., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 3 Tdo 79/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 4 To 25/02, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. 3 T 10/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 30. 8. 2002 napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu zpronevěry podle ust. §248 odst. 1, odst. 4 tr. zákona. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2002 rozsudek nalézacího soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že shledal stěžovatele vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zákona a odsoudil jej k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na sedm let s výkonem trestu ve věznici s dozorem a k trestu zákazu činnosti (zákazu soukromého podnikání s předmětem nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkování obchodu a služeb) na dobu sedmi let. O podaném dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením, kterým posoudil dovolání jako zjevně neopodstatněné.
Podle obecných soudů se měl stěžovatel trestného jednání dopustit jako provozovatel autobazaru, který přijal v napadených rozsudcích blíže specifikovaná vozidla s tím, že se zavázal zprostředkovat jejich prodej, kdy však v celkem 86 případech buď vůz prodal a jeho vlastníkovi nepředal kupní cenu, nebo vozidla mu svěřená prodával tzv. na protiúčet, tj. za svěřené vozidlo nepřevzal hotovost, ale další vozidlo určené k prodeji. Podle rozsudku soudu prvního stupně tak způsobil poškozeným škodu v celkové výši 18.861.300 Kč, podle soudu odvolacího, který právě z důvodu nesprávného zjištění výše škody rozsudek soudu prvního stupně zrušil, způsobil stěžovatel škodu v celkové výši 18.442.845 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil názor, že podle §248 tr. zákona je nutno vycházet z toho, že pachatel musí trvale odejmout věc z držení poškozeného. V daném případě není možno vycházet z toho, že stěžovatel měl automaticky úmysl si trvale předmětné věci přisvojit. Stěžovatel totiž mnoho automobilů, jejichž prodej jako majitel autobazaru zprostředkovával částečně vyplatil nebo je vyplatil zcela, a přesto i zpronevěra těchto vozů je mu kladena za vinu z pohledu trestního práva.
Oba soudy navíc podle stěžovatele nepovažovaly za nutné předložení a seznámení se z účetnictvím firmy jako celku, ze kterého by vyplynulo, že další velké množství automobilů bylo ve splátkách vyplaceno a byla to jak auta prodaná přímo, tak na protiúčet. Právě z pohledu na účetnictví by podle stěžovatele vyplynulo, že neměl přímý ani nepřímý úmysl si prostředky či celá auta ponechat pro svoji potřebu a poškozeným částky nevyplatit.
Dále podle názoru stěžovatele oba obecné soudy pominuly námitku týkající se působení vymahačů, kteří svým působením způsobili úpadek firmy a de facto výši škody, která je k tíži stěžovatele uváděna. Soudy považovaly tuto námitku za účelovou, ale vůbec se nezabývaly tím, že v závěru fungování firmy si vymahačská firma převedla na sebe tři vozy. Tento skutek byl předmětem občanskoprávního řízení, v rámci kterého bylo prokázáno, že vymahači na sebe převedli tři auta, ačkoliv poškozenému sdělili, že ve firmě není co realizovat a vztah s ním ukončili.
Tím oba soudy nesprávně posoudily jednání stěžovatele, a pokud již došly k názoru, že v některých případech se o trestný čin zpronevěry jednalo, měly v daných konkrétních souvislostech možnost použít ustanovení §88 a neposuzovat jeho jednání podle odstavce 4, ale podle odstavce třetího, neboť jeho jednání bylo zapříčiněno také podnikatelskou naivitou a snahou situaci jinak řešit místo zastavení činnosti.
Podle stěžovatele tak soudy nerespektovaly ustanovení zákona o trestném činu zpronevěry a nesprávně tak jednání stěžovatele právně kvalifikovaly.
Stěžovatel je proto toho názoru, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo obsažené v čl. 39 Listiny, podle něhož pouze zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit.
S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky obecných soudů zrušil.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal původně ústavní stížnost souběžně s dovoláním, Ústavní soud s ohledem na probíhající řízení o dovolání přerušil usnesením ze dne 16. 9. 2002 řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud poté vyčkával, zda stěžovatel, kterému muselo být rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání doručeno, o tom Ústavní soud zpraví a přizpůsobí tomu svou ústavní stížnost, která směřovala pouze proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu. Stěžovatel však toho i přes existenci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2003 neučinil, a proto Ústavní soud, bez toho že by byl o existenci usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání informován přímo stěžovatelem, pokračoval v řízení o ústavní stížnosti na základě usnesení ze dne 9. 12. 2005.
Ústavní soud však poté zjistil, že právnímu zástupci stěžovatele byl v mezidobí pozastaven výkon advokacie, a že tedy není způsobilým stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti dále zastupovat. Ústavní soud dotazem dále zjistil, že tento právní zástupce předal veškerou agendu podle §27 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů Mgr. Janě Maškové, advokátce se sídlem Lochotínská 18, 301 00 Plzeň. Vzhledem k tomu, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžaduje povinné zastoupení advokátem na základě zvláštní plné moci (§31 zákona o Ústavním soudu), obrátil se proto Ústavní soud dopisem ze dne 9. 12. 2005 na tuto advokátku s žádostí o zaslání zvláštní plné moci a sdělení, zda hodlá rozšířit původní ústavní stížnost vzhledem k existenci rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Vzhledem k tomu, že na tuto výzvu nebylo ze strany Mgr. Maškové v určené lhůtě reagováno, zaslal Ústavní soud druhou výzvu s poučením, že pokud ve lhůtě jednoho měsíce nebude Ústavnímu soudu plná moc předložena, nezbude, než podanou ústavní stížnost odmítnout pro neodstranění vad podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Dne 16. 2. 2006 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání Mgr. Maškové, v němž Ústavnímu sudu sdělila, že vzhledem k tomu, že pobyt stěžovatele není znám, kontaktovala otce stěžovatele za účelem obstarání písemné plné moci. Avšak s ohledem na to, že ani rodičům stěžovatele není známo, kde se v současné době jejich syn nachází, není schopna předložit plnou moc pro zastupování před Ústavním soudem.
Za dané situace soudce zpravodaj vážil další procesní postup v řízení. Přitom ze sdělení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2004 vyplývá, že v té době se stěžovatel nacházel mimo území ČR, pravděpodobně v Kostarice. Ze sdělení Mgr. Maškové ze dne 14. 2. 2006 pak lze dovodit, že se stěžovatel zřejmě nadále zdržuje mimo území ČR.
Za této situace trpí návrh vadou spočívající v absenci plné moci, kterou se Ústavnímu soudu přes vyvinuté úsilí nepodařilo odstranit, a proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl z důvodu, že v určené lhůtě nebyly odstraněny vady ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2006
Eliška Wagnerová, v.r.
soudce zpravodaj