ECLI:CZ:US:2006:1.US.540.04
sp. zn. I. ÚS 540/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L.F., zastoupeného advokátem Mgr. L.V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 7 To 210/04, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 2 T 126/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se L.F. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným trestným činem zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"), trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 TrZ a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 TrZ, spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců se zkušební dobou v trvání tří let. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání v ozbrojených sborech v trvání tří let a povinnost nahradit, společně a nerozdílně s odsouzeným R.F., poškozenému M.M. (dále jen "poškozený") škodu ve výši 13 800,-- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Označené trestné činy spáchali stěžovatel s R.F. společně, jako strážníci MP. V rámci své služby byli osloveni poškozeným, který venčil svého psa a upozornil je na nesprávně parkující vozidla v J. Poškozeného vyzvali, údajně jako "oznamovatele", k předložení průkazu totožnosti. Poškozený průkaz neměl a chtěl si pro něj dojít domů, neboť bydlel ve stejné ulici, kde kontrolovali zaparkovaná vozidla. Poté, co poškozený poodešel, stěžovatel a spoluobžalovaný R.F. se za ním rozběhli, snažili se ho strhnout na zem, bili ho rukama a stěžovatel i tomfou. Srazili ho na chodník, kde se ho snažili spoutat. Smýkali s ním po zemi, o dům, o auto. Poškozený se snažil přivolat Policii ČR. Mezitím přijela posila MP. Stěžovatel opětovně strhl poškozeného na zem a skočil mu koleny na záda. Tímto jednáním stěžovatel a spoluobžalovaný R.F. způsobili poškozenému pohmoždění levé strany hrudníku se zlomeninami pátého a sedmého žebra vlevo a mnohočetná pohmoždění. V důsledku zranění byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života po dobu nejméně jednoho týdne.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy nezjistily správně, úplně a nezpochybnitelně skutkový stav a nezjistily, nade vší pochybnost, ani jeho zavinění. Neodstranily rozpory vzniklé v důkazním řízení, týkající se v podstatě nepravdivých výpovědí svědků, kteří nemohli skutkový děj za žádných okolností přímo pozorovat. Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřoval také v tom, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví služební zákroky.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje své námitky, které uplatňoval již v průběhu řízení před obecnými soudy, zejména v odvolání, a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu jako orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo soustavu obecných soudů, nepřísluší. Právě obecný soud je tím soudem, který rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud nemůže zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů a hodnotit hodnocení důkazů jimi provedené. Hodnocení důkazů je plně věcí soudů obecných. Je zcela na jejich úvaze, zda vyhoví důkazním návrhům stran, jakou "váhu" tomu kterému důkazu přisoudí, resp. jak budou rozpor mezi jednotlivými důkazy hodnotit. O zásahu Ústavního soudu je možné uvažovat teprve za situace, kdy soudy, při zjišťování skutkového stavu, zatíží svá rozhodnutí vadami ve smyslu tzv. opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze použitých v rozporu s procesními předpisy nebo v případě svévolného hodnocení provedených důkazů.
V daném případě Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů pochybení, která by byla podřaditelná pod shora uvedené vady, mající za následek porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Návrh stěžovatele na doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví služební zákroky, obecné soudy zamítly jako nadbytečný. Soud prvního stupně uvedl, že otázku, zda služební zákrok byl nebo nebyl v mezích zákona, si vyřešil jako otázku předběžnou. Nejednalo se o věc, ke které by bylo třeba odborných znalostí. Odvolací soud navíc doplnil, že zjištěný skutkový stav nebylo třeba doplňovat navrhovaným znaleckým posudkem, neboť bylo na soudu prvního stupně, aby posoudil, co je a co není excesem ze zákonných oprávnění. Překročení zákonných oprávnění stěžovatelem a spoluobžalovaným R.F. jednoznačně vyplynulo z prokázaného skutkového děje v konfrontaci se zněním zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obecní policii").
K námitce stěžovatele, týkající se nepravdivosti svědeckých výpovědí, lze odkázat na podrobné a pečlivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Pravdivost, resp. věrohodnost každé provedené svědecké výpovědi hodnotil soud prvního stupně samostatně a v souhrnu s již provedenými důkazy, přičemž své závěry o věrohodnosti nebo nevěrohodnosti zdůvodnil. Závěr o vině stěžovatele opřel nejen o věrohodné výpovědí svědků, kteří konflikt pozorovali od počátku, ale také o lékařské zprávy a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Odvolací soud ke zjištění skutkového stavu věci a provádění dokazování uvedl, že z provedených důkazů, vztahujících se k počátku konfliktu, je možno jednoznačně usoudit, že stěžovatel a spoluobžalovaný R.F., jako strážníci MP, jednali v rozporu se zákonem o obecní policii. Neměli důvod legitimovat poškozeného, který se navíc jejich postupu nebránil, když skutečně, jak bylo zjištěno provedeným dokazováním, odcházel do svého bydliště pro průkaz totožnosti. Obecné soudy dospěly k odůvodněnému závěru, že útok stěžovatele a spoluobžalovaného R.F. byl excesem z oprávnění, která měli jako městští strážníci. Kauzální nexus mezi jejich jednáním a újmou na zdraví poškozeného byl zcela nesporný. Provedeným dokazováním byly opatřeny důkazy o způsobu nakládání s poškozeným a není důvod je žádným způsobem zpochybňovat.
Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že postupem podle §2 odst. 5 trestního řádu (dále jen "TrŘ") byly zajištěny dostatečné důkazní podklady, jimiž byl zjištěn skutkový stav, o němž nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Provedené důkazy byly hodnoceny v souladu s §2 odst. 6 TrŘ jednotlivě i v jejich souhrnu. Na základě takto řádně zjištěného skutkového stavu věci dospěly obecné soudy, v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR), k závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkové podstaty stíhaných trestných činů. I zavinění stěžovatele bylo zjištěno nade vší pochybnost. Tento závěr je odůvodněn v souladu s pravidly logiky a zákonem (§125 odst. 1, §134 odst. 2 TrŘ) a nevykazuje znaky libovůle.
Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí a postup obecných soudů porušil stěžovatelem namítaný čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2006
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu