ECLI:CZ:US:2006:1.US.564.05
sp. zn. I. ÚS 564/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. R., zastoupené JUDr. Jaroslavem Hoškem, advokátem, sídlem Hnězdenská 735/6, 181 00 Praha 8 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. 6 To 370/2005, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. 37 T 92/2005, ve výrocích týkajících se stěžovatelky, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá v záhlaví usnesení specifikovaná usnesení (výroky) obecných soudů navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. 37 T 92/2005, výrokem III., byla stěžovatelka podle §72 odst. 1, §75 odst. 1, §192 trestního řádu ponechána ve vazbě. Podaná stížnost byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. 6 To 370/2005, podle §148 odst. 1 trestního řádu zamítnuta.
Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva zaručená v čl. 8 odst. 5 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 8
(5) Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.
Článek 38
(2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Odůvodnění ústavní stížnosti obsahuje řadu výtek směřujících jednak proti samotným důvodům vazby, jak je obecné soudy shledaly, a jednak proti délce vazebního řízení. Především stěžovatelka uvádí, že její trestní minulost dle údajů v rejstříku trestů nemůže být skutečností odůvodňující vazbu, neboť takový důvod není uveden §67 trestního řádu. Dále stěžovatelka nesouhlasí s názorem, že důvodem pro její další držení ve vazbě je po téměř 12 měsících závažnost trestného činu či hrozba vysokým trestem. Na druhou stranu stěžovatelka poukazuje na tzv. silné důvody, které obavu z následků §67 písm. a) trestního řádu eliminují, tedy na své dva nezletilé syny.
Trestní řízení se z důvodu vrácení věci státnímu zástupci podle §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu prodlužuje, přičemž tyto "průtahy" stěžovatelka přičítá plně státu a vytýká orgánům činným v trestním řízení, že nevedly řízení se zvláštní pečlivostí. Celkově tak z napadených rozhodnutí nevyplývá přesvědčivý závěr o převaze zájmu na objasnění trestného činu nad zájmem na svobodě člověka. Závěrem stěžovatelka poukazuje na psychické dopady vazby, jež v tomto ohledu mohou mít závažnější následky než samotný výkon trestu. O tyto důvody stěžovatelka opírá svůj návrh, jak je uvedeno výše.
K posouzení uvedených námitek a tvrzených skutečností si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 6 T 184/2005 (dříve 37 T 92/2005), po jehož prostudování shledává, že ústavní stížnost je z ústavněprávního hlediska zjevně neopodstatněná.
V první řadě je nutné připomenout, že Ústavní soud není povolán k ochraně jakýchkoliv práv a zájmů stěžovatelů, nýbrž je povolán zabývat se porušeními toliko ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod. Takto vymezená úloha Ústavního soudu vyplývá z čl. 83 Ústavy.
Stěžovatelka své podrobně formulované námitky směřuje především proti odůvodnění vazby s ohledem na podmínky vyžadované ustanovením §67 trestního řádu a s ohledem na dosavadní délku trvání vazby.
Zajištění osoby prostřednictvím vazby je bezpochyby výrazným omezením ústavně zaručených práv jednotlivce a vazební důvody tedy musí vždy odpovídat požadavkům zákona, neboť jen na jeho základě lze svobodu jednotlivce omezit. Posouzení zjištěných skutečností jako kvalifikovaných důvodů pro vzetí do vazby je tedy vždy otázkou velice citlivou. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je zřejmé, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí příslušných orgánů činných v trestním řízení, zejm. soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v dané věci, musí svědomitě posoudit v kterémkoliv stadiu řízení, zda je vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního stíhání. Pro posuzování vazebního důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu nemohou být dána objektivní a neměnná kriteria, nýbrž je nutno tato vždy vyvodit z povahy konkrétní a individualizované věci, včetně osoby obviněného, jeho dosavadních aktivit, charakteru trestné činnosti apod. Do úvah orgánů rozhodujících o vazbě a jejich rozhodnutí proto Ústavní soud zasahuje ve výjimečných situacích, kdy zjistí , že rozhodnutí buď není podloženo vazebním důvodem vůbec, nebo jestliže tvrzené či nedostatečné důvody vazby jsou v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku.
Ústavní soud se již ve své rozhodovací praxi zabýval podmínkami vzetí do tzv. útěkové vazby ve smyslu ustanovení §67 písm. a) trestního řádu a předložil ústavněkonformní interpretaci tohoto ustanovení. Dle §67 písm. a) trestního řádu smí obviněný být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Z jazykového a logického výkladu uvedeného zákonného ustanovení plyne, že jím zakotvený důvod vyhýbání se trestnímu stíhání spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný uprchne, nebo v důvodné obavě, že se bude skrývat, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, jejichž demonstrativní či alternativní výčet zahrnuje skutkové podstaty; nemožnosti zjištění jeho totožnosti, neexistenci jeho stálého bydliště anebo hrozbu vysokého trestu. Jinými slovy řečeno, každá z těchto skutkových podstat, jelikož jejich uspořádání je alternativní a nikoli kumulativní, je tím jednáním, příp. konkrétní skutečností, jež zakládá sama o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání. Výklad zákonné podmínky "hrozby" vysokým trestem Ústavní soud interpretuje ve smyslu konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému, a to na základě zjištění konkrétních skutečností, opodstatňujících důvodnost trestního stíhání. (srov. nález III. ÚS 566/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 33, č. 48, s. 3).
V napadených rozhodnutích obecné soudy uvedly, že stěžovatelka byla již dříve trestána, za což vykonala nepodmíněné tresty odnětí svobody, trestný čin z něhož je stíhána je kvalifikován jako zvlášť závažný, přičemž se tohoto jednání měla dopouštět po delší dobu množstvím útoků. Dále soudy dovodily, že stěžovatelka je "reálně" ohrožena vysokým nepodmíněným trestem odnětí svobody [s ohledem na kvalifikaci dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona - nedovolená výroba a držení psychotronních látek a jedů]. Doba, po kterou se obviněná měla dopouštět trestné činnosti, počet stíhaných úkonů, způsob provedení i to, že trestná činnost měla směřovat k dosahování vysokého zisku a opatřování si zdroje příjmů nasvědčují důvodné obavě z opakování trestné činnosti. Zároveň je v napadeném usnesení soudu I. stupně uvedeno s ohledem na výpověď stěžovatelky, že se nezdržovala na hlášené adrese pobytu a že bydlela v penzionu, ze kterého se dle vlastního vyjádření musela vystěhovat. Stěžovatelka je dále dlouhodobě nezaměstnaná a nemá zajištěn žádný legální zdroj příjmů. Z výpovědi stěžovatelky vyplývá, že nezaměstnaná je pět let, předtím se jednalo o mateřskou dovolenou. Soud odvolací nadto poukázal na možnost ještě přísnější kvalifikace stíhaného jednání podle §187 odst. 3 trestního zákona.
Ústavní soud po prostudování spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 6 T 184/2005 shledává, že mezi výše naznačenými skutečnostmi s ohledem na osobu stěžovatelky a s přihlédnutím k právním závěrům obecných soudů stran vazby [67 písm. a), písm. c) trestního řádu] neexistuje extrémní rozpor, který by odůvodňoval jeho zásah. Všechny skutečnosti objektivní povahy, tj. skutečnosti nasvědčující spáchání skutků, pro něž bylo zahájeno trestní stíhání, počet útoků, opakování trestné činnosti, sociální poměry stěžovatelky atd., obecné soudy v rozhodnutích vyhodnotily a právní závěry, k nimiž dospěly, se Ústavnímu soudu jeví jako přesvědčivé a ústavním mezím omezení osobní svobody neodporující.
Ve vztahu k odůvodnění vazby stěžovatelky Ústavní soud nemohl odhlédnout od skutečnosti, že po vydání prvního z napadených usnesení, tedy ještě před podáním ústavní stížnosti, bylo o vazbě a její důvodnosti rozhodováno Obvodním soudem pro Prahu 4 na základě žádostí o propuštění z vazby ještě usnesením ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 37 T 92/2005, a usnesením ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 37 T 92/2005. Zvláště ve druhém z uvedených usnesení jsou zdůrazněny rozporné a nevěrohodné výpovědi stěžovatelky a spoluobviněného V. ohledně zdrojů jejich finančních příjmů.
Porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky tak Ústavní soud neshledává ani s ohledem na skutečnost, že věc byla prvním z napadených usnesení podle §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu vrácena státnímu zástupci k došetření. Vzhledem k faktu, že Obvodní soud pro Prahu 4 tímto postupem přesně vyložil, které úkony trestního řízení musí být ve věci ještě učiněny, nepřisvědčuje Ústavní soud závěru, že by tento postup mohl automaticky znamenat neodůvodněný průtah s neústavními dopady na omezení osobní svobody stěžovatelky. Ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředkládá konkrétní argumenty, které by osvědčily, zda uvedeným postupem soudu bude omezení osobní svobody, resp. trestní řízení (jako celek) nepřiměřeně prodlouženo. Nicméně stěžovatelce lze v obecné rovině přisvědčit v tom, že orgány činné v trestním řízení mají v této souvislosti povinnost pečlivě zvažovat, které úkony a v jakém pořadí je nutno provést, aby řízení postupovalo efektivně, a to zvláště jedná-li se o řízení spojené s vazbou obviněného.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (zákon o Ústavním soudu). Ústavní soud neshledal důvod pro navrhovaný postup podle §39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2006
František Duchoň
předseda senátu