ECLI:CZ:US:2006:1.US.57.06
sp. zn. I. ÚS 57/06
Usnesení
I. ÚS 57/06
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti H. T., zast. Mgr. Pavlem Slabým, advokátem, sídlem Lannova 63, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.11.2005, č.j. 7 Co 2732/2005-56, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a S. T., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), jímž bylo potvrzeno rozhodnutí prvostupňového soudu o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení ve sporu o vypořádání společného jmění. Tvrdila, že tímto usnesením, ve spojení s rozhodnutím soudu I. stupně, bylo porušeno její právo na řádný zákonný proces, zakotvené v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo na spravedlivý proces, deklarované v čl. 36 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož součástí je i právo na přiznání náhrady nákladů řízení, zejména nákladů právního zastoupení, obsažené v čl. 37 odst. 2 Listiny, dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod ve znění protokolů a dodatkových protokolů (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). V další části popsala průběh sporu o vypořádání hodnot spadajících do zaniklého společného jmění (konkrétně ohledně vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu), když jí nezbyla - s ohledem na postoj vedlejšího účastníka - jiná možnost, než domáhat se svých práv soudní cestou. Výrok rozsudku, s drobnými modifikacemi, v zásadních rysech téměř kopíruje žalobní návrh, přesto soudy obou stupňů rozhodly, že nemá nárok na náhradu nákladů, které byla nucena účelně vynaložit. Svoje rozhodnutí odůvodnily soudy s odkazem na §142 odst. 2 obč. soudního řádu, protože nelze hovořit o převážném úspěchu některého z účastníků. Za zavádějící považuje právní názor, že pokud jí byla přisouzena polovina hodnot zaniklého SJM, tak byla úspěšná pouze částečně. Byť jde o řízení, v němž jsou upravována práva a povinnosti obou účastníka, nese tak náklady tohoto řízení téměř výlučně sama, čímž je znevýhodněna. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby napadené usnesení bylo zrušeno.
Relevantní znění příslušných článků Ústavy, Listiny, Úmluvy a Paktu, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny:
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 37 odst. 2 Listiny:
Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 14 odst. 1 Paktu:
Všechny osoby jsou si před soudem rovny. Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu. Tisk a veřejnost mohou být vyloučeny z celého řízení nebo z jeho části z důvodů morálky, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti nebo tehdy, když si toho vyžaduje soukromý zájem stran, nebo mohou být vyloučeny v rozsahu, který je podle přísného mínění soudu nutný při zvláštních okolnostech, kdy by zveřejnění prejudikovalo zájmy spravedlnosti; avšak každý rozsudek vynesený v trestní nebo občanskoprávní věci bude zveřejněn s výjimkou případů, kdy zájem mladistvých osob vyžaduje jiný postup nebo kdy se řízení týká manželských sporů nebo opatrovnictví dětí.
Po seznámení s předloženými podklady Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelky nebylo zjištěno; když se sama navíc tvrdí porušení příslušných ustanovení Listiny, Úmluvy a Paktu, aniž by zásah konkretizovala. Samotná okolnost, že stěžovatelce nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, neznamená porušení práva na soudní ochranu. Nutno zdůraznit, že vypořádání společného jmění se domáhala stěžovatelka (čímž využila ústavního práva na soudní ochranu), vedlejší účastník souhlasil s vypořádáním, nesouhlasil s tržním ohodnocením hodnoty členských práv a povinností v bytovém družstvu. Soud I. stupně provedl vypořádání a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Výrok o nákladech odůvodnil poukazem na §142 obč. soudního řádu, neboť každému z účastníků se dostalo poloviny společného majetku, nelze tudíž hovořit o převážném úspěchu některého z nich. Proti výroku o náhradě nákladů řízení podala stěžovatelka odvolání, neboť ho považovala za diskriminační. Odvolací soud však dospěl k závěru, že její odvolání není důvodné, shodl se s prvoinstančním soudem na tom, že výsledky řízení neumožňují hovořit o převážném procesním úspěchu některého z jeho účastníků, že tedy bylo namístě rozhodnout o náhradě nákladů tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V další části odůvodnění napadeného usnesení se krajský soud argumentačně přesvědčivým způsobem vypořádal s tvrzeními stěžovatelky a uzavřel, že neshledal výjimečné okolnosti, které by odůvodnily přihlížet i k tomu, jak byla řešena otázka rozsahu a hodnoty SJM a odchýlit se tak od ustálené judikatury. Takovým postupem nemohlo dojít k tvrzeným zásahům do základních práv.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu