ECLI:CZ:US:2006:1.US.570.05
sp. zn. I. ÚS 570/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti společnosti SAMOHÝL LEASING, spol. s r.o., v likvidaci, sídlem Poděbradova 1300, Lomnice nad Popelkou, zast. JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem, sídlem Nádražní 24, Semily, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2005, č.j. 29 Odo 947/2004, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14 Cmo 222/2002-15, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4.4.2002, č.j. 49 Cm 9/97-8, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se v návrhu na zahájení řízení ze dne 26.9.2005 domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2005, č.j. 29 Odo 947/2004, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14 Cmo 222/2002-15, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4.4.2002, č.j. 49 Cm 9/97-8, jež byla vydána ve věci jmenování nového likvidátora. Ve svém podání namítala nesprávnost právního názoru obecných soudů ve věci aplikace §71 obchodního zákoníku. Uvedla, že likvidátor JUDr. J. Š. se vzdal funkce a Krajský soud v Hradci Králové jmenoval nového likvidátora, aniž by aplikoval ustanovení §71 až 4 obchodního zákoníku, Vrchní soud v Praze jeho názoru přisvědčil. Stěžovatelka formulovala jiný názor a zdůraznila, že má jediného společníka, který je ochoten a připraven stát se likvidátorem. Stěžovatelka má za to, že soudní rozhodnutí jsou v rozporu s Ústavou, zejména Listinou základních práv a svobod v čl. 11, a že došlo k odepření soudní ochrany. Z těchto důvodů navrhla zrušení všech napadených usnesení.
Z předložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové jmenoval likvidátora stěžovatelky, Vrchní soud v Praze prvostupňové usnesení potvrdil. Proti druhostupňovému usnesení podala stěžovatelka dovolání, které nebylo přípustné (vzhledem k tomu, že ho bylo třeba posoudit podle obč. soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 a odvolací soud dovolání nepřipustil a stěžovatelka návrh na připuštění dovolání nepodala).
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s §75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4).
Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky nezbytné k projednání ústavní stížnosti. Je zřejmé, že posledním opravným prostředkem stěžovatele bylo odvolání proti usnesení soudu I. stupně, dovolání nebylo podle §236 a násl. obč. soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 přípustné (viz výše), a proto ho nelze považovat za poslední procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z tohoto důvodu bylo možné podat ústavní stížnost ve lhůtě, která počala již doručením usnesení soudu II. stupně. Ke dni podání ústavní stížnosti k poštovní přepravě (tj. k 13.10.2005) tato lhůta evidentně uplynula, aniž Ústavní soud musel zjišťoval přesné datum jejího počátku a konce.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh opožděný podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2006
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj