ECLI:CZ:US:2006:1.US.573.05
sp. zn. I. ÚS 573/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy, Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.K., zastoupeného Mgr. Zuzanou Kotrbancovou, advokátkou, se sídlem Štěpánská 14, 110 00 Praha 1, proti usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha I, ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. ORI-1660/4OOK-6-2005, a proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 3. 8. 2005, č. j. 1 Zt 483/2005-5, za účasti Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha I a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 10. 2005 napadl stěžovatel usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha I (dále jen "Policie"), ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. ORI-1660/4OOK-6-2005 (dále jen "usnesení Policie"), kterým proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 (dále jen "Státní zastupitelství") ze dne 3. 8. 2005, č. j. 1 Zt 483/2005-5 (dále jen "usnesení Státního zastupitelství"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Policie.
Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutími, která napadá ústavní stížností, došlo k porušení jeho základních práv a svobod, konkrétně čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon a čl. 39 Listiny, dle kterého jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.
Stěžovatel uvádí, že popis skutku, který je mu přičítán k tíži, i kdyby jej spáchal, což popírá, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Dle stěžovatele proto bylo trestní stíhání, v rozporu se zákonem, zahájeno pro skutek, který není trestným činem. Stěžovateli je usnesením Policie kladeno za vinu, stručně shrnuto, předložení zfalšovaného příjmového dokladu exekutorovi v úmyslu zastavit exekuci proti svému majetku. Stěžovatel však namítá, že takovýmto jednáním nemohla být způsobena škoda na cizím majetku, neboť o zastavení exekuce je oprávněn svým usnesením rozhodnout pouze soud a nadto, i kdyby exekuce byla zastavena, nemohla by vzniknout škoda, neboť zastavením exekuce nedochází k zániku pohledávky vymáhané v exekuci, ani k zániku její vymahatelnosti.
S odkazem na výše uvedené stěžovatel navrhnul, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
K posouzení argumentů stěžovatele konstatuje Ústavní soud především, že právní názor na povahu zahájení trestního stíhání z ústavněprávního pohledu opakovaně vyjádřil ve své judikatuře. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavní soud připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména se vzetím do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání, podle §160 odst. 7 trestního řádu, připuštěna stížnost.
Tento postup byl korigován nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález 105, str. 471), s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného všechny části výroků a odůvodnění napadaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout.
Ústavní soud se, vzhledem k tomu, že mu z hlediska jemu vytyčených pravomocí nepřísluší, až na uvedenou výjimku, jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, zaměřil na posouzení, zda napadená usnesení nesvědčí o libovůli orgánů činných v trestním řízení, tedy zda nejde o situaci obdobnou případu, který řešil Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 511/02.
K nálezu sp. zn. III. ÚS 511/02, Ústavní soud považuje za nutné uvést následující: V tomto nálezu Ústavní soud ohledně požadavků kladených §134 trestního řádu na odůvodnění rozhodnutí státního zastupitelství o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání dospěl k závěru, že jim "nelze podle přesvědčení Ústavního soudu rozumět jinak, než že státní zastupitelství v odůvodnění svého rozhodnutí rozhodovací důvody natolik vyloží, že z nich bude patrný rozsah provedeného přezkumu a zejména - alespoň podstatným způsobem - vysvětleno, proč materie stížnosti zůstala rozhodnutím o ní nedotčena, příp. z jakých důvodů bylo změněno napadené rozhodnutí či nahrazeno rozhodnutím vlastním." V dané věci státní zastupitelství na konkretizované a nikoliv zcela bezvýznamné námitky ve svém usnesení reagovalo pouze konstatováním, že napadené usnesení přezkoumalo a neshledalo pochybení policie, když spisový materiál její postup odůvodňuje. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud v dané věci shledal "odepření spravedlnosti", spočívající v naprosté neseznatelnosti rozhodovacích důvodů. Takto zatížené rozhodnutí proto nálezem zrušil.
Ústavní soud nicméně nemá za to, že právě o takovouto mimořádnou situaci se v projednávaném případě jedná. Napadená usnesení obsahují popis skutku, ze kterého je stěžovatel obviněn, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a jsou v nich uvedeny skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Z usnesení Státního zastupitelství je patrno, v jakém rozsahu bylo usnesení Policie přezkoumáno, jaké konkrétní skutečnosti mělo Státní zastupitelství při svém rozhodování za podstatné, a je z něj zřejmé, proč materie stížnosti zůstala jeho rozhodnutím nedotčena. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutí pochybení, která by svědčila o libovůli orgánů činných v trestním řízení v dané věci.
Pokud jde o námitky stěžovatele ohledně trestní postižitelnosti jednání, které je mu kladeno za vinu, ty budou jistě řešeny během dalšího řízení před obecnými soudy, do čehož se Ústavní soud necítí oprávněn zasahovat.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu