ECLI:CZ:US:2006:1.US.577.06
sp. zn. I. ÚS 577/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 27. září 2006 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Z. M., zastoupenou Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, P.O.BOX 2, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2006, č. j. 47 Nc 4555/2005 - 41, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení obecného soudu, neboť má za to, že postupem soudu bylo porušeno její právo na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále dle stěžovatelky došlo k porušení rovnosti účastníků v řízení před soudem ve smyslu ustanovení čl. 37 Listiny, k porušení ústavních předpisů o výkonu soudní moci, o soudní ochraně práv dle čl. 90 Ústavy ČR a o způsobu rozhodování soudu, zejména ustanovení o vázanosti soudu zákonem při rozhodování dle čl. 95 odst.1 Ústavy ČR.
V záhlaví citovaným usnesením byly okresním soudem zamítnuty námitky stěžovatelky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 13.6.2006, č.j. 122 EX 89/05 - 64.
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti tvrdí, že okresní soud porušil její základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny tím, že se nijak nezabýval jejími výhradami proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, který jí byl doručen 13.6.2005 a jež byly vyčísleny částkou 7.899,-Kč, a navíc svoje rozhodnutí ponechal bez jakéhokoliv odůvodnění. V takovém postupu dále stěžovatelka spatřuje i porušení ústavních předpisů o výkonu soudní moci, o soudní ochraně práv, jakož i ustanovení o vázanosti soudu zákonem při rozhodování. Proto navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citované usnesení svým nálezem zrušil.
Ústavní soud si dále vyžádal od Nejvyššího soudu ČR kopii dovolání podaného stěžovatelem dne 24.8. 2006.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti tedy, že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to ovšem neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Z věty za středníkem tedy vyplývá, že v tomto případě, pokud jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Uplatnil-li však stěžovatel mimořádný opravný prostředek a tento byl odmítnut na základě úvahy Nejvyššího soudu ČR, že nebyl přípustný, je podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, a to 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, pokud stěžovatel napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž o přípustnosti tohoto dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu nalézacího odmítnout z důvodu její opožděnosti. Přitom však platí, že v této fázi není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat přípustnost stěžovatelkou podaného dovolání, neboť by tím nepřípustně zasahoval do pravomocí Nejvyššího soudu ČR posoudit podané dovolání jak z hlediska přípustnosti, tak eventuálně z hlediska důvodnosti.
Bylo by zásahem do pravomoci Nejvyššího soudu ČR a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti není v praxi důvod, protože i za situace, že dovolací soud posoudí dovolání jako nepřípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí o dovolání předcházela, odmítnout pro opožděnost. To vše platí ovšem za předpokladu, že dovolání bylo podáno formálně řádně a nebyla-li jeho přípustnost dle příslušných ustanovení o. s. ř. (§236 a násl.) výslovně vyloučena.
Jak Ústavní soud zjistil z výše citované vyžádané kopie podání, stěžovatel k datu podání ústavní stížnosti, tj. dne 24. 8. 2006, podal proti ústavní stížností napadenému usnesení okresního soudu dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Je tedy zřejmé, že sám stěžovatel svým postupem dal najevo, že se domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by jeho stížnost byla Ústavním soudem věcně posouzena před tím, než o podaném dovolání rozhodne Nejvyšší soud ČR, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodování obecných soudů.
Byť je ústavní stížnost nepřípustná, možno jako obiter dictum konstatovat, že stěžovatelkou tvrzené porušení čl. 36 a 37 Listiny, ani čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy v postupu okresního soudu shledat nelze.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
Eliška Wagnerová soudce zpravodaj