ECLI:CZ:US:2006:1.US.581.03
sp. zn. I. ÚS 581/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem se sídlem v Praze, Lublaňská 40, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 5. 1998, sp. zn. 12 C 166/97, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 1 E 1020/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 95 a čl. 96 Ústavy domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 5. 1998, sp. zn. 12 C 166/97, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 1 E 1020/2002. Citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 byla v právní věci navrhovatelky PROFITAXI, s.r.o., proti stěžovateli připuštěna změna žaloby a bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit navrhovatelce částku 48.600,- Kč, smluvní pokutu 3.000,- Kč a náklady včetně příslušenství. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 1 E 1020/2002, pak byl na základě uvedeného rozsudku nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se o existenci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 5. 1998, sp. zn. 12 C 166/97, dozvěděl až dne 8. 9. 2003, kdy byl předvolán k výslechu k tomuto soudu ve věci sp. zn. 25 Nc 6574/2002. Soud jednal v jeho nepřítomnosti, neboť měl doručení vykázáno "uložením na adrese" trvalého bydliště. Stěžovatel však tvrdí, že se na adrese, na kterou mu bylo doručováno Obvodním soudem pro Prahu 9, nezdržoval již od 1. 4. 1996; to prý bylo zřejmé z jeho prohlášení, sepsaného dne 11. 8. 1998 a z jiného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (sp. zn. 5 C 123/96). Podle jeho názoru soud tedy porušil ust. §47 odst. 2 o.s.ř. ve znění, platném v době vynesení napadeného rozsudku, neboť "předpokladem pro náhradní doručení", ke kterému v daném případě došlo, "je faktický stav, kdy se adresát zdržoval na adrese, na niž se mu doručuje". V uvedeném postupu Obvodního soudu pro Prahu 9 tedy spatřuje stěžovatel zásah do svých shora citovaných základních práv. Současně navrhl zrušit i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 1 E 1020/2002, kterým byl - jak již bylo uvedeno - na základě napadeného rozsudku proti němu jako povinnému nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí.
Obvodní soud pro Prahu 9 ve vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě zopakoval, proč ve věci musel postupovat formou náhradního doručení, jestliže v době projednávání věci ani v době doručování rozsudku neměl žádné poznatky o jiném místě pobytu stěžovatele. Zásilky zasílané soudem na stěžovatelovu adresu se vracely s relací pošty, že si je stěžovatel nevyzvedává a byly proto doručeny náhradním způsobem - uložením. Soudu tedy ani nevznikla povinnost pátrat po adrese nějakého nového pobytu stěžovatele, žalovaného v dané věci.
Uvedené vyjádření bylo zasláno stěžovateli, který na ně reagoval tak, že setrval na svém názoru, že doručování v daném případě "v pořádku nebylo"; jak uvedl již v ústavní stížnosti, na adrese, na kterou mu bylo doručováno, se nezdržoval a nebyla tedy splněna jedna z podmínek řádného doručení náhradním způsobem.
II.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré procesní náležitosti a předpoklady, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání. Ústavní stížnost je fyzická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Podle §75 odst. 1 uvedeného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že proti napadenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 1 E 1020/2002, bylo možno podat odvolání, o čemž byl stěžovatel v uvedeném usnesení řádně poučen. Nezbývá tedy, než s poukazem na shora uvedené považovat ústavní stížnost v této části (pokud směřuje proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 1 E 1020/2002, za nepřípustnou. Stěžovatel totiž v době podání ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Stěžovatel se sám v ústavní stížnosti nezmiňuje, zda odvolání v této věci vůbec podal; i kdyby tak však učinil, resp. i kdyby již rozhodnutí o odvolání existovalo, ústavní stížností napadeno nebylo, a proto je nutno - i pro takový případ - ústavní stížnost v tomto směru označit za nepřípustnou.
Ústavní soud dodává, že působí jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Při výkonu svých pravomocí musí i tento soud respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Obecně vzato není v zásadě ani možné pouze v souvislosti s napadením jednoho prvoinstančního rozhodnutí (napadený rozsudek nalézacího Obvodního soudu pro Prahu 9) požadovat zrušení jiného prvoinstančního rozhodnutí (napadené usnesení exekučního soudu), vydaného více než 4 roky poté. Ústavní soud zde pro úplnost odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. V této souvislosti lze také připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, přičemž Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních.
Z uvedeného důvodu byla tedy ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 1 E 1020/2002, odmítnuta jako nepřípustná podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Co se týče napadení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 5. 1998, sp. zn. 12 C 166/97, shledal Ústavní soud, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná. Zde je nutno uvést, že Ústavní soud neodmítl ústavní stížnost směřující proti citovanému rozsudku jako nepřípustnou, jelikož stěžovatel - jak je shora uvedeno - tvrdí, že se o jeho existenci dozvěděl až 8. 9. 2003, takže by procesní opravný prostředek fakticky v zákonné lhůtě podat nemohl. Podstatou zkoumané věci je totiž právě otázka, zda uvedený obecný soud prvního stupně postupoval při doručování předmětného rozsudku správně, jak je z následujících úvah Ústavního soudu zřejmé.
Základem ústavní stížnosti je tedy námitka stěžovatele, že soud porušil ust. §47 odst. 2 o.s.ř. ve znění platném v době vynesení napadeného rozsudku, tedy že ve věci nemělo dojít k tzv. náhradnímu doručení, jelikož se prý fakticky nezdržoval na adrese, na kterou mu bylo doručováno. Z napadeného rozsudku, jakož i z příslušného spisového materiálu, který si Ústavní soud k posouzení věci vyžádal (spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 12 C 166/97) je patrno, že soud měl doručení řádně vykázáno uložením na adrese, která podle zprávy evidence obyvatel o jeho pobytu byla potvrzena jako trvalé bydliště (str. spisu 7-10). Jelikož se zásilka soudu vrátila se sdělením "adresát nezastižen - oznámeno, uloženo do 19. 5. 1998 a v odběrní lhůtě nevyzvednuto", neměl soud důvod zjišťovat existenci jiné možné adresy stěžovatele. Podmínky aplikace ust. §47 odst. 2 o.s.ř. v tehdy platném a účinném znění tedy byly splněny. Pokud stěžovatel argumentuje přiloženým prohlášením ze dne 11. 8. 1998, že byt opustil, lze pouze uvést, že stěží mohl mít procesní soud informaci o jeho nové adrese - kde se snad měl zdržovat - uvedené v tomto prohlášení ("u pí Š.); vždyť jednání v této souzené věci bylo provedeno a rozsudek byl vynesen již dne 26. 5. 1998. Stejně tak nelze přijmout stěžovatelův poukaz na jiný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 5 C 123/96, ve zcela jiné věci; v uvedeném rozsudku je ostatně stejně uvedena adresa jeho trvalého pobytu a pouze je doplněno "fakticky bytem Praha 9 (u pí H.)". Za situace, kdy se zásilka vrátila soudu s tím, že stěžovatel si ji nevyzvedl a že byla řádně doručena náhradním způsobem a kdy i z žaloby navrhovatelky v předmětné věci, ze smlouvy, na základě které bylo žalováno a i z dalších výše uvedených skutečností vyplývalo, že adresa, kde se stěžovatel zdržuje, je správná, neměl soud v zásadě ani jinou možnost, než v řízení postupovat způsobem, jaký zvolil.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 5. 1998, sp. zn. 12 C 166/97 jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Za uvedené situace byl shledán bezpředmětným i návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti stížností napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 1 E 1020/2002.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2006
František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu