ECLI:CZ:US:2006:1.US.589.04
sp. zn. I. ÚS 589/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti E.N., zastoupené advokátkou JUDr. H.T., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.5.2004, čj. 64 Co 560/2003-90, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23.1.2003, čj. 17 C 153/2001-53, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a MčP., zastoupené advokátem Mgr. P.Z., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá .
II. Vedlejšímu účastníkovi se náhrada nákladů nepřiznává.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"). Stížnost po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelka ve svém podání uvedla, že oběma rozsudky jí byla uložena povinnost vyklidit byt o velikosti 1+1, I. kat. ve 2. podlaží domu č.p. 1204, P., a vyklizený jej předat vedlejšímu účastníkovi. Stěžovatelka namítá, že těmito rozsudky byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení těchto základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že soudy obou stupňů zatížily své rozhodování vadami řízení, čímž jí byla odňata možnost jednat před soudem, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a její právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, což mělo za následek nesprávné právní posouzení věci a nesprávné rozhodnutí soudu. Konkrétně k tomu dodává, že odvolací soud se nezabýval námitkami stěžovatelky - žalované, ve kterých zpochybňovala věrohodnost některých důkazů provedených soudem I. stupně (zejména potvrzení o pečovatelských službách), námitkou jejího zástupce, že protokol sepsaný v řízení před soudem I. stupně neodpovídá skutečnosti, že svědci poskytli svou svědeckou výpověď při jednání dne 8.10.2002 v nepřítomnosti stěžovatelky a v nepřítomnosti jejího právního zástupce (s odůvodněním, že doručení bylo jejímu právnímu zástupci vykázáno, přičemž stěžovatelka upozorňuje, že fikce doručení nastala 1.10.2002, tudíž lhůta pro přípravu k jednání byla kratší předepsaných deseti dnů) a že připustil do odvolacího řízení jako jejího zástupce M.N., který před soudem I. stupně vystupoval jako svědek. Stěžovatelka v další části návrhu poukazuje na okolnosti výměny bytu a polemizuje s hodnocením důkazů o vedení, příp. nevedení, společné domácnosti. Protože je přesvědčena, že napadenými rozsudky byla porušena její základní práva, navrhla jejich zrušení.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka zároveň s ní podala dovolání. Z tohoto důvodu Ústavní soud usnesením ze dne 22.11.2004, čj. I. ÚS 589/04-9, řízení přerušil. Poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 10.8.2005, čj. 26 Cdo 2612/2004-110, dovolání - jako nepřípustné - odmítl, pokračoval Ústavní soud v řízení.
Relevantní znění příslušných článků Listiny a Úmluvy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření k ústavní stížnosti účastníků a vedlejšího účastníka.
Městský soud ve vyjádření uvedl, že neshledal v postupu soudu I. stupně žádné vady, které by měly vliv na věcnou správnost rozhodnutí, výtce stěžovatelky, že připustil do odvolacího řízení jako jejího zástupce M.N., nepřikládá právní význam. Protože skutkové závěry soudu I. stupně nebyly v rozporu s provedenými důkazy a soud se v odůvodnění rozsudku náležitě vypořádal s obranou stěžovatelky, ztotožnil se odvolací soud se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně, přičemž se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval i námitkami uvedenými v odvolání stěžovatelky. Městský soud má za to, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces nebylo porušeno, avšak návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Obvodní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a na předcházející procesní úkony ve spise. Vyjádřil nesouhlas s tvrzením stěžovatelky, že by při doručování předvolání k jednání na den 8.10.2002 jejímu advokátovi nebyla dodržena lhůta k přípravě, neboť fikce doručení nenastala 1.10.2002, ale dne 2.9.2002. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti obvodní soud také neformuloval.
Vedlejší účastník především zastává názor, že ústavní stížnost je nepřípustná z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků (s odkazem na stěžovatelčino dovolání). Samotnou ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, neboť stěžovatelce nebyla obecnými soudy odňata možnost osobně se zúčastnit na projednání věci, nebylo porušeno její právo na spravedlivý proces ani jiné ústavně zaručené právo. Vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, příp. zamítl a požádal o náhradu nákladů řízení, neboť se jedná o zjevně neúčelné vymáhání práva.
Vzhledem k tomu, že výše uvedená vyjádření nepřinášejí žádná nová tvrzení a argumenty, Ústavní soud je nepovažuje za důležitá pro své rozhodnutí a nepřikročil ani k tomu, aby je zaslal stěžovatelce k replice.
Ze spisu Obvodního soudu sp.zn. 17 C 153/2001 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník podal vůči stěžovatelce dne 23.8.2001 žalobu, kterou se domáhal vyklizení konkretizovaného bytu v domě, který je jeho vlastnictvím. Nájemkyní tohoto bytu byla babička stěžovatelky a stěžovatelka tvrdila, že po její smrti došlo k přechodu nájmu na její osobu. Vedlejší účastník namítal, že stěžovatelka se svojí babičkou nevedla společnou domácnost. Po provedeném dokazování obvodní soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl, protože dospěl k závěru, že nebyla prokázána existence společné domácnosti stěžovatelky a její babičky, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno. Rozsudek soudu I. stupně napadla stěžovatelka odvoláním, v němž soudu vytýkala, že z provedených důkazů vyvodil nesprávné právní závěry. Městský soud dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné, a proto prvostupňový rozsudek potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, obsahově shodné s ústavní stížností, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10.8.2005, čj. 26 Cdo 2612/2004-110, jak shora uvedeno, odmítnuto.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv.
Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelky nebylo zjištěno. Podstatu ústavní stížnosti tvoří její polemika se závěry obecných soudů o splnění podmínek pro přechod nájmu bytu ve smyslu §706 obč. zákoníku. Přitom stěžovatelka odmítá vzít na vědomí konstrukci podmínek přechodu nájmu, zejména fakt, že obč. zákoník ji zatěžuje nejen povinností tvrzení, ale též povinností důkazní. Bylo tedy na stěžovatelce, aby prokázala, že podmínky pro přechod nájmu splnila, byť byla ve sporu stranou žalovanou. Za zmínku stojí též přístup Ústavního soudu k interpretaci a aplikaci citovaného ustanovení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1.6.2005, ve věci sp.zn. IV.ÚS 8/05).
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelčino právo prokázat existenci podmínek způsobujících přechod nájmu. Za porušení práva na spravedlivý proces nelze považovat okolnost, že stěžovatelka nebyla ve sporu před obecnými soudy úspěšná.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
O nákladech řízení, jejichž náhradu požadoval vedlejší účastník, rozhodl Ústavní soud ve smyslu §62 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.V tomto ustanovení je zakotvena zásada, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle §62 odst. 4 téhož zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu. Protože ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, byl vedlejší účastník, vystupující v řízení před obecnými soudy na straně žalované, úspěšný. Úspěch ve sporu však není, jak plyne z výše uvedených ustanovení, v řízení před Ústavním soudem jediným kritériem pro přiznání náhrad nákladů řízení. Naplnění ostatních předpokladů v této věci Ústavní soud neshledal, když zejména zohlednil fakt, že vedlejší účastník svým vyjádřením ani jinými procesními úkony nikterak nepřispěl k výsledku řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2006
František Duchoň,
předseda senátu