ECLI:CZ:US:2006:1.US.594.05
sp. zn. I. ÚS 594/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, se sídlem Štefánikova 48, 150 00 Praha 5, proti mezinárodnímu zatýkacímu rozkazu vydanému k zadržení stěžovatele Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 8. 12. 2004, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 1. 2005, č. j. 50 T 9/2003-451, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 3 To 30/2005, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 10. 2005, stěžovatel napadl mezinárodní zatýkací rozkaz vydaný k jeho zadržení Krajským soudem v Ústí nad Labem (dále jen "Krajský soud") dne 8. 12. 2004 (dále jen "mezinárodní zatýkací rozkaz"), a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "Krajský soud") ze dne 13. 1. 2005, č. j. 50 T 9/2003-451 (dále jen "rozsudek Krajského soudu"), a rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "Vrchní soud") ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 3 To 30/2005 (dále jen "rozsudek Vrchního soudu").
Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), včetně dodržení lhůt stanovených k podání ústavní stížnosti a podmínek podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kdy je vyžadováno, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní stížnost je z části podána po lhůtě a z části je nepřípustná.
§72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu stanoví následující: "Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo." Tyto lhůty jsou propadné a nelze je tedy ani prodloužit, ani prominout. Zjistí-li Ústavní soud nedodržení lhůty, stížnost bez jednání odmítne.
Proti mezinárodnímu zatýkacímu rozkazu (vydán dne 8. 12. 2004), stěžovatel, jak uvádí v ústavní stížnosti, brojil již v rámci odvolání podanému proti rozsudku Krajského soudu. Rozsudek Vrchního soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele, je ze dne 7. 6. 2005. Ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu zaslána dne 25. 10. 2005. Z uvedeného je zřejmé, že ústavní stížnosti proti mezinárodnímu zatýkacímu rozkazu byla podána opožděně. Stěžovatel počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti proti mezinárodnímu zatýkacímu rozkazu od data doručení rozsudku Vrchního soudu, avšak odvolání je opravným prostředkem proti rozsudku soudu prvního stupně (§245 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním [dále jen "trestní řád"]) a nelze jej tedy chápat jako procesní prostředek uplatnitelný proti mezinárodnímu zatýkacímu rozkazu. Mezinárodní zatýkací rozkaz má povahu rozhodnutí sui generis, proti kterému není přípustná stížnost (srovnej Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář; 5. vydání, Praha, C.H.Beck, 2005, str. 2522 dílu II). Jak vyplývá z ústavní stížnosti, vydání mezinárodního zatýkacího rozkazu bylo stěžovateli známo přinejmenším k datu, kdy podával odvolání proti rozsudku Krajského soudu, o kterém bylo rozhodnuto Vrchním soudem dne 7. 6. 2005, přesto ústavní stížnost podal až dne 25. 10. 2005. Ústavnímu soudu nezbývá, než v tomto bodě považovat ústavní stížnost za opožděnou. Ústavní soud rovněž poznamenává, že i kdyby počítal lhůtu k podání ústavní stížnosti proti mezinárodnímu zatýkacímu rozkazu od doručení rozsudku Vrchního soudu, jak to činí stěžovatel, musel by ústavní stížnost v tomto bodě odmítnout pro nepřípustnost vzhledem k níže uvedenému.
Jak stěžovatel sám uvádí v ústavní stížnosti, a jak si Ústavní soud dále ověřil dotazem na Krajský soud, stěžovatel proti rozsudku Vrchního soudu, který napadá ústavní stížností, podal dovolání.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu uvedených řízení vyloučeno (narozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele (na rozdíl od podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, který jím podle zákona o Ústavním soudu a ustálené judikatury Ústavního soudu není). K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti proto není důvod.
V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností. Ze shora uvedeného však vyplývá, že taková ústavní stížnost je co do naplnění formálních kritérií nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je zde podané dovolání. To nemůže být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, což znamená, že nelze v tomto případě aplikovat větu za středníkem v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle níž nelze trvat na vyčerpání mimořádného opravného prostředku, který může být orgánem který o něm rozhoduje odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovatelům běžet až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání.
Podání ústavní stížnosti je předčasné. Pokud by byla za daného stavu ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však vzhledem k textu zákona o Ústavním soudu není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci vypracovat novou ústavní stížnost, tak aby zohledňovala průběh a výsledky dovolacího řízení.
Ústavní soud podotýká, že pokud by na vyčerpání dovolání před podáním ústavní stížnosti netrval, ocitlo by se rozhodování Nejvyššího soudu včetně posuzování dovolacích důvodů, mimo procesní rámec přezkumu Ústavním soudem. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že dovolací řízení se v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod.
Ústavní soud rovněž poznamenává, že jsou-li ve hře základní práva, musí být chráněna cestou všech opravných prostředků. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv a svobod. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné vymezení dovolacích důvodů (srovnej nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 55/04 [www.usoud.cz]).
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel vzhledem k výše uvedenému a také vzhledem k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) e) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a z části jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2006
Ivana Janů,
soudce zpravodaj