ECLI:CZ:US:2006:1.US.605.05
sp. zn. I. ÚS 605/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. M. S., zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Lidická 57, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 1 Co 313/2003, a proti jinému zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, způsobenému Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 10 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 4 Ústavy domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 1 Co 313/2003, kterým byl v jeho právní věci jako žalobce proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR na ochranu osobnosti potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 32 C 32/2002, jímž byla stěžovatelova žaloba zamítnuta. Rovněž navrhl, aby Ústavní soud konstatoval, že rozesláním přípisu Všeobecné zdravotní pojišťovny ze dne 29. 1. 2002 bylo porušeno jeho základní právo na ochranu osobnosti dle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dále se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud uložil Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR zaslat mu doporučený omluvný dopis. Stěžovatel rovněž požadoval uložit společně a nerozdílně České republice a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR nahradit mu náklady řízení spočívající v nákladech jeho právního zastoupení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že je soukromým lékařem v oboru neurologie a provozuje nestátní zdravotnické zařízení. Návrhem na zahájení řízení podaným k Městskému soudu v Praze se domáhal ochrany osobnosti proti vedlejšímu účastníku řízení Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (dále jen "VZP ČR"). Tato pojišťovna rozeslala prostřednictvím poštovní přepravy velkému počtu pražských lékáren přípis ze dne 29. 1. 2002, kterým upozorňuje provozovatele lékáren, že pokud jim budou předloženy recepty, označené razítkem s IČZ (identifikační číslo zdravotnického zařízení) mj. zdravotnického zařízení IČZ: 01 090 000 (1) MUDr. M. S. (stěžovatele) a dalších čtyř lékařů, jedná se o padělaná nebo zneužitá razítka. Městský soud v Praze návrh na zahájení řízení ve všech bodech zamítl a stěžovatel podal odvolání adresované Vrchnímu soudu v Praze. Vrchní soud v Praze, i když shledal na rozdíl od soudu prvního stupně, že bylo zasaženo do osobních práv stěžovatele, neposkytl stěžovateli s ohledem na dobré mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku) požadovanou ochranu jeho práv, neboť uvedl, že do práv stěžovatele bylo sice zasaženo, leč že tento zásah si přivodil stěžovatel sám neoprávněným užíváním IČZ. Vrchní soud v Praze tedy v konečném důsledku napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvého stupně. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 6. 2005, č.j. 30 Cdo 2029/2004-104, odmítl.
Stěžovatel nyní podává ústavní stížnost proti citovanému rozsudku vrchního soudu i proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, VZP ČR, který spočíval v rozeslání difamujícího dopisu velkému množství lékáren v Praze. Stěžovatel je přesvědčen, že k rozeslání příslušného dopisu nedošlo v ryze soukromoprávní sféře, ale že pomluvy resultující v újmu na jeho osobnostních právech chráněných Listinou základních práv a svobod se dopustil orgán veřejné moci, a to při výkonu této veřejné moci. Dojem, jaký takto formulovaný dopis v celkovém kontextu může vzbudit u většiny lékárníků a pacientů, může být podle názoru stěžovatele takový, že stěžovatel porušuje zákonné předpisy, padělá či zneužívá razítka a provozuje nezákonné praktiky. Tím je narušena jednak jeho osobní čest jako člověka-občana, ale ve větší míře i jeho profesní čest jako lékaře. Soud podle stěžovatele mj. nesprávně dovodil, že IČZ smí používat jen to zdravotnické zařízení, které má s VZP ČR uzavřenou Smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče. S tím prý nelze souhlasit, neboť toto žádný právní předpis nestanoví a Vrchní soud v Praze tak dovozuje jen ze zprávy Ministerstva zdravotnictví ČR, která není pramenem práva v české právním řádu.
Ústavní soud po přezkoumání věci zjistil, že v části, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 1 Co 313/2003, a v části navrhující konstatovat porušení čl. 10 odst. 1 Listiny, se jedná o návrh zjevně neopodstatněný a v části, požadující aby bylo Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR uloženo zaslat mu omluvný dopis konkrétního znění, se jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Pokud jde o druhou část návrhu, obsaženou v petitu ústavní stížnosti (kterým je Ústavní soud vázán), totiž aby bylo Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR uloženo zaslat stěžovateli omluvný dopis o určitém obsahu, nelze než obecně připomenout, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Při výkonu svých pravomocí musí i tento soud respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překračovat. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud především oprávněn rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit; směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, kdy se zpravidla jedná o jednorázový útok orgánu veřejné moci vůči ústavně zaručenému základnímu právu nebo svobodě stěžovatele, může Ústavní soud příslušnému orgánu zakázat, aby v porušování práva pokračoval, případně mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Nemůže však rozhodnout, jak stěžovatel v petitu svého návrhu požaduje, tedy aby byla určitému orgánu uložena povinnost zaslat mu doporučeně omluvný dopis. Zcela zjevně se tak jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, neboť stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud jiným orgánům vydával určité příkazy. Takovou kompetencí však Ústavní soud nedisponuje. S ohledem na ustanovení §82 zákona o Ústavním soudu (argumentum a contrario) je zřejmé, že Ústavní soud nemůže v oblasti ústavních stížností vydávat jiná rozhodnutí než předpokládá citované ustanovení, jež rozhodovací pravomoc Ústavního soudu formuluje taxativně. Vzhledem k jeho Ústavou a zákonem přesně vymezené pravomoci a působnosti nezbývá než konstatovat, že Ústavní soud není k činnosti, o niž stěžovatel v ústavní stížnosti žádá, oprávněn.
V části, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 1 Co 313/2003, a v části domáhající se konstatování porušení čl. 10 odst. 1 Listiny, se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Úvodem Ústavní soud předesílá, že se obdobným návrhem zabýval již v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. L. Č., vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 544/06, která byla odmítnuta rovněž pro zjevnou neopodstatněnost. I. senát Ústavního soudu neshledal žádného důvodu, aby se od závěrů, vyjádřených v uvedeném usnesení IV. senátu odchyloval a proto nezbývá než konstatovat, resp. zopakovat, že již samy důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatel svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložil, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi stěžovatel usiluje o přezkum věcné správnosti či legality jím napadených rozhodnutí obecných soudů a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995 a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat.
Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku zejména uvedl, že z předmětného přípisu se objektivně nepodává, že by žalobce-stěžovatel razítko padělal, popřípadě je zneužil. Je z něj však možno objektivně logicky dovodit, že zdravotnické zařízení žalobce recepty s padělaným nebo zneužitým razítkem k proplácení předkládá. V tom je sice třeba - podle názoru odvolacího soudu - spatřovat neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, leč s ohledem na další zjištění mu nelze požadovanou ochranu osobnosti přiznat. V odvolacím řízení bylo totiž prokázáno, že žalobce na jím vystavených receptech (několik desítek) v době od zániku smlouvy uzavřené se žalovanou VZP ČR do ledna 2002, kdy došlo k rozeslání předmětného přípisu VZP, uváděl IČZ 01 090 001. Uvádění IČZ je totiž podle §4 odst. 1 písm. b/ vyhl. č. 343/1997 Sb., kterou se stanoví způsob předepisování léčivých přípravků a pravidla jejich užívání, ve znění pozdějších předpisů, náležitostí receptů. Každé zdravotnické zařízení, tedy i nestátní, má především povinnost mít identifikační číslo, které přiděluje Český statistický úřad nebo rejstříkový soud. Kromě tohoto čísla ještě existuje identifikační číslo zařízení. Zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, který zrušil zák. č. 550/1991 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, jenž zrušil zák. č. 550/1991 Sb., sice výslovně o něm nic neuvádí, ale je třeba jej dovodit z ustanovení §17 odst. 2, jímž se stanoví náležitosti smlouvy o poskytování zdravotní péče. Ta se řídí rámcovou smlouvou, která je následně vydávána vyhláškou Ministerstva zdravotnictví a musí obsahovat m.j. i povinnost vzájemného sdělování údajů, nutných ke kontrole plnění smlouvy. Žalobci (pozn.: stěžovateli), jak bylo v řízení prokázáno, bylo IČZ přiděleno Smlouvou o poskytování a úhradě zdravotní péče, kterou účastníci uzavřeli dne 28. 1. 1994 s účinností dnem 1. 2. 1994 na dobu dvou let. Z článku VII bodu 7 uvedené smlouvy se podává, že žalobci pro komunikaci mezi zdravotnickým zařízením a pojišťovnou bylo stanoveno IČZ 01 090 000. Uvedená smlouva byla mezi účastníky uzavřena podle zák. č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, na dobu dvou let. Ze zprávy Ministerstva zdravotnictví ze dne 3. 7. 2003 vyplývá, že IČZ přiděluje zdravotnickým zařízení žalovaná v okamžiku, kdy dojde k uzavření Smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče. Jestliže žalovaná takovouto smlouvu neuzavře, může o přidělení IČZ požádat Okresní pojišťovnu hl. města Prahy jiná zdravotní pojišťovna, s níž zdravotnické zařízení shora uvedenou smlouvu uzavřelo. Přidělené IČZ pak platí i pro další pojišťovny, které se zdravotnickým zařízením mají rovněž tuto smlouvu uzavřenou. Z uvedeného je zřejmé, že IČZ přidělené žalovanou na základě Smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče uzavřené dne 28. 1. 1994, byl žalobce oprávněn užívat po dobu trvání této smlouvy, tedy po dobu dvou let. Jestliže další smlouva mezi účastníky, jak bylo v řízení prokázáno, již uzavřena nebyla, nemohl podle názoru odvolacího soudu žalobce přidělené IČZ používat. To vyplývá i ze zprávy Okresní pojišťovny hl. m. Prahy ze dne 30. 4. 2004, která na tuto skutečnost žalobce upozornila přípisem ze dne 27. 3. 1996, v němž žádala o vrácení razítka s přiděleným IČZ. Z této zprávy dále vyplývá, že od ukončení smluvního vztahu se žalovanou (s OP VZP hl. m. Prahy), nepožádala jiná zdravotní pojišťovna o přidělení nesmluvního IČZ. Jestliže žalobce po ukončení smluvního vztahu založeného shora uvedenou Smlouvou o poskytování a úhradě zdravotní péče nadále na jím vystavovaných receptech uváděl IČZ 01 090 000/1/, postupoval nesprávně. To je pak podle názoru odvolacího soudu okolnost, pro kterou nelze žalobci přiznat ochranu osobnosti ve smyslu ustanovení §13 občanského zákoníku, neboť by to bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Na těchto závěrech Vrchního soudu v Praze neshledává Ústavní soud nic protiústavního. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157). Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit závěry, jež obecné soudy přijaly. Tyto soudy se dle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatele, jež se nyní opakují v ústavní stížnosti, a proto postačí na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, nejsou svévolné a nejsou ani v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatel se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Každý jiný postup by totiž nad rámec stanovený Ústavou a zákonem o Ústavním soudu nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu, ve svém důsledku by z něj činil další soudní instanci a Ústavní soud by de facto nahrazoval i činnost Nejvyššího soudu a vystupoval by jako jakási "superinstance" v rámci obecného soudnictví.
Tyto úvahy plně dopadají i na část ústavní stížnosti, domáhající se konstatování, že VZP rozesláním přípisu ze dne 29. 1. 2002 zasáhla do práva stěžovatele dle čl. 10 odst. 1 Listiny.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost zčásti odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a zčásti podle ust. §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Stejný osud, k ústavní stížnosti akcesorický, pak sdílí i návrh stěžovatele
na úhradu nákladů jeho právního zastoupení, neboť ústavní stížnost byla odmítnuta (§83 odst. 1 cit. zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2006
František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná