ECLI:CZ:US:2006:1.US.630.05
sp. zn. I. ÚS 630/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., se sídlem Praha, Jeruzalémská 964/4, zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem v Praze, Nám. Míru 9, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 5. 2005, č. j. 7 C 84/2005-27 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2005, č. j. 19 Co 330/2005-47, za účasti Okresního soudu v Příbrami a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a O. K. jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 11. 2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatelka o následující důvody.
Stěžovatelka má za to, že postupem Okresního soudu v Příbrami a Krajského soudu v Praze, které neaplikovaly při rozhodování o nákladech řízení §150 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř.") a uložily stěžovatelce povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení, došlo k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces a k porušení zásady rovnosti účastníků v řízení před soudem. Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy svým postupem zvýhodnily vedlejšího účastníka, jemuž neměl být dle stěžovatelky při zachování principu spravedlnosti přiznán nárok na náhradu nákladů řízení, neboť zde existovaly důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. Tyto důvody spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti, že pouze využila svého práva vymáhat v exekučním řízení po manželce vedlejšího účastníka pravomocně a vykonatelně přiznanou pohledávku, přičemž neporušila žádnou povinnost, kterou by jí ukládal zákon. Stěžovatelka se neztotožňuje s názorem obecných soudů, že mohla ovlivnit průběh prováděné exekuce tím, že by soudnímu exekutorovi předložila návrh se souhlasem k vyloučení pohledávky z bankovního účtu vedlejšího účastníka z prováděné exekuce. Stěžovatelka má za to, že z §2 a dalších ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, (dále jen "exekuční řád") vyplývá, že volba způsobu a rozsahu provedení exekuce náleží pouze pověřenému soudnímu exekutorovi. Dle stěžovatelky tedy nemůže jít k její tíži, že se pověřený soudní exekutor v dané věci rozhodl postihnout pohledávku vedlejšího účastníka z jeho bankovního účtu, o níž se nesprávně domníval, že je postižitelná v rámci prováděné exekuce. Stěžovatelka na podporu svých tvrzení uvádí, že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 1. 2. 2005, č. j. 8 C 270/2004-19, který byl změněn usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005, č. j. 19 Co 142/2005-32, nebyl vedlejšímu účastníkovi, který podal vylučovací žalobu proti stěžovatelce, nárok na náhradu nákladů řízení přiznán, neboť soudy shledaly existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, spočívajících dle stěžovatelky ve zcela identických okolnostech, jaké se vyskytovaly v řízeních, ve kterých byla vydána napadená rozhodnutí.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zní: Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Ze spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 7 C 84/2005, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 5. 2005, č. j. 7 C 84/2005-27, byla z nařízené exekuce na majetek manželky vedlejšího účastníka vyloučena pohledávka vedlejšího účastníka z jeho účtu vedeného u GE Money Bank, a. s. č. ú. 151058170/0600 a stěžovatelce bylo současně uloženo nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 7.425,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Proti výroku o nákladech řízení podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítala, že soud prvního stupně měl v dané věci aplikovat §150 o. s. ř., neboť zde existovaly důvody hodné zvláštního zřetele. Stěžovatelka ve svém odvolání poukazovala na obecnou praxi soudů nepřiznávat náklady řízení jinak procesně úspěšným žalobcům v obdobných věcech. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2005, č. j. 19 Co 330/2005-47, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení potvrzen. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že soudní praxe se již ustálila na závěru, že manžel majitele účtu není účastníkem řízení o výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z tohoto účtu, soudní exekutor tedy nepostupoval v souladu se zákonem, pokud postihl exekučním příkazem pohledávku žalobce (vedlejšího účastníka) jako majitele účtu, takový postup je v rozporu s §58 exekučního řádu, a to bez ohledu na případné skutkové okolnosti tvrzené v žalobě. Pokud stěžovatelka dle odvolacího soudu na takový postup exekutora včas nereagovala tím, že by navrhla soudu zastavení exekuce podle §268 o. s. ř., pak nelze shledat na její straně důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by ve smyslu §150 o. s. ř. bylo možné výjimečně vedlejšímu účastníkovi odepřít právo na náklady řízení před soudem prvního stupně.
Po prostudování spisu Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelem namítanému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním zákonem.
Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.
Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně, nevyplývá, že by v řízení před obecnými soudy bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak uvádí stěžovatelka. Stěžovatelce nebylo bráněno, aby se domáhala stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. O právní věci stěžovatelky bylo rozhodováno soudem prvního stupně i odvolacím soudem, přičemž v meritu věci zaujaly soudy obou stupňů stejný právní názor, že v daném případě nelze shledat ne straně stěžovatelky důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by ve smyslu §150 o. s. ř. bylo možno výjimečně odepřít vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, postupovaly přitom v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., svůj postup obecné soudy řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že by proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o. s. ř., tedy jednoduchého práva obecnými soudy, když má stěžovatelka za to, že vedlejšímu účastníkovi řízení neměl být přiznán nárok na náhradu nákladu řízení, neboť zde existovaly důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. Tuto námitku uvedla stěžovatelka již ve svém závěrečném návrhu v řízení před soudem prvního stupně a také v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecný soud aplikoval nesprávným způsobem občanský soudní řád, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Ústavní soud se totiž v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů domnívá, že nepřiznání nákladů řízení zcela nebo z části z důvodů hodných zvláštního zřetele podle §150 o. s. ř. musí odpovídat zvláštním okolnostem konkrétního případu. Hlediskem je především to, aby rozhodnutí o náhradě nákladů se nejevilo jako tvrdost vůči účastníku a neodporovalo dobrým mravům. V ústavní stížnosti je obecným soudům vytýkána nesprávná interpretace a aplikace §150 o. s. ř. Uvedené ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele", přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), kdo musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem toho kterého případu. Při interpretaci aplikované kogentní normy podústavního práva, §150 o. s. ř., má obecný soud možnost volné úvahy, na jejímž základě volí jiné než obvykle možné řešení. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala.
Stěžovatelkou napadená rozhodnutí považuje Ústavní soud ve světle výše uvedeného za ústavně konformní, neboť neshledal v postupu obecných soudů prvky libovůle či svévole. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí, ve kterém soud prvního stupně i odvolací soud své právní závěry podrobně zdůvodnily a vysvětlily důvody vedoucí je k odmítnutí aplikace §150 o. s. ř. Pokud stěžovatelka poukazuje na podle ní nelogickou skutečnost, že dle platné zákonné úpravy směřuje vylučovací žaloba proti oprávněnému, nikoli soudnímu exekutorovi, který je odpovědný za svá případná pochybení při provádění exekuce, v důsledku čehož pak v případě úspěšnosti vylučovací žaloby vzniká oprávněnému škoda představující výši nákladů řízení, kterou musí v případě, že soudy neaplikují §150 o. s. ř. uhradit žalobci, zde má Ústavní soud za to, že v této části je ústavní stížnost obecnou argumentací stěžovatelky o textu zákona bez vazby na konkrétní okolnosti dané právní věci. Nadto, jak již bylo výše uvedeno, v dané věci bylo soudy vytýkáno nejen pochybení exekutora, ale také samotné stěžovatelky, která na postup exekutora včas nereagovala tím, že by navrhla soudu zastavení exekuce nařízené takovým způsobem. Má-li stěžovatelka za to, že jí skutečně vznikla škoda nesprávným postupem soudního exekutora, poukazuje Ústavní soud nad rámec věci na skutečnost, že činnost soudního exekutora se dle §4 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), považuje za úřední postup, přičemž za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem, odpovídá dle §5 písm. b) tohoto zákona za podmínek stanovených tímto zákonem stát.
Pokud stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s konstantní judikaturou obecných soudů, konkrétně např. s rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 1. 2. 2005, č. j. 8 C 270/2004-19, který byl změněn usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005, č. j. 19 Co 142/2005-32, připomíná Ústavní soud, že rozhodnutí soudu je závazným toliko ve vztahu k rozsouzené věci. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 1. 2. 2005, č. j. 8 C 270/2004-19, byl z nařízené exekuce na majetek manželky vedlejšího účastníka vyloučen osobní automobil sepsaný pod položkou 1. soupisu věcí ze dne 29. 6. 2004 a stěžovatelce bylo současně uloženo nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 7.425,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 4. 2005, č. j. 19 Co 142/2005- 32, výrok o nákladech řízení změnil tak, že se vedlejšímu účastníkovi náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nelze po stěžovatelce požadovat, aby před podáním návrhu na zahájení exekuce podrobně zjišťovala, zda a v jakém rozsahu jsou movité věci manželky vedlejšího účastníka v SJM či ve vlastnictví jednoho z nich. V Ústavním soudem přezkoumávaných rozhodnutích však bylo stěžovatelce obecnými soudy vytknuto, že stěžovatelka, ačkoli z výše uvedeného řízení vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 270/2004 věděla, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů K. zaniklo pravomocným rozsudkem soudu a bylo dohodou vypořádáno, nevyvinula aktivitu k vyloučení předmětné pohledávky z exekuce. Odvolací soud přitom zdůraznil, že soudní exekutor v dané věci postupoval v rozporu se zákonem, neboť dle konstantní judikatury výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu může být nařízen a proveden jen u pohledávky z účtu, jehož majitelem je povinný, jiná pohledávka z účtu není způsobilým předmětem výkonu rozhodnutí, i kdyby na účet byly uloženy prostředky patřící do SJM povinného a majitele účtu. Poukaz stěžovatelky na řízení, ve kterém byl prováděn výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a nikoli přikázáním pohledávky, jak je tomu v řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, je tedy nepřípadný, neboť nepostihuje zvláštní okolnosti věci, které soudy, jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, braly při rozhodování o nákladech řízení ve vztahu k §150 o. s. ř. v potaz.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovala porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu