ECLI:CZ:US:2006:1.US.639.05
sp. zn. I. ÚS 639/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2006 v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů L. a M. H., zastoupených JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem se sídlem ve Valašských Kloboucích, Masarykovo nám. 105, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. října 2004, č. j. 8 Co 323/2004-58, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 11. 2005 po splnění všech zákonných náležitostí domáhali zrušení shora uvedeného rozsudku s tím, že tímto rozsudkem Krajský soud v Ostravě porušil jejich právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 15. 3. 2004, č. j. 14 C 232/2003-27, jímž bylo určeno, že žalobce V. V. je vlastníkem pozemku parc. č. 481/2 o výměře 66 m2 v obci Fulnek, kat. úz. Stachovice. Odvolací soud poté shledal, že prvoinstanční soud zjistil správně skutkový stav a z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutková zjištění. Konstatoval, že žalobce se stal vlastníkem předmětného pozemku vydržením, tedy ač je tento pozemek formálně dle zápisu v příslušném katastru nemovitostí ve spoluvlastnictví stěžovatelů (v řízení žalovaných), byly splněny podmínky pro potvrzení citovaného rozhodnutí Okresního soudu v Novém Jičíně.
Nalézací soud ve významné části opřel své rozhodnutí o listinný důkaz spisem tamního soudu, vedeným pod sp. zn. 14 C 245/2002, v němž bylo vlastnictví téhož pozemku posuzováno s tím, že jako žalobkyně vystupovala dcera stávajícího žalobce, L. S. Soud pak dospěl k závěru, že žalobce vydržením nabyl vlastnické právo k pozemku ke dni 1. 1. 1961, když od nabytí vlastnictví sousedícího pozemku dne 21. 10. 1948 předmětný pozemek v dobré víře, že jde o jeho majetek, řádně užíval. K přerušení vydržecí doby došlo teprve až v r. 1990, kdy se v souvislosti s geodetickými měřeními žalobce dozvěděl, že užívá nemovitost zapsanou v katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatelů.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti vytkli obecným soudům, že porušily pravidla občanského soudního řízení co se dokazování a unesení důkazního břemene týče, když se spokojily s pouhým konstatováním žalobce, že pozemek skutečně užíval, materiální aspekt držby však žádným způsobem prokázán nebyl. Tím, že žalobce v nynějším řízení nebyl soudem vyslechnut a obecné soudy vycházely z jeho svědecké výpovědi v řízení předchozím, byl dle stěžovatelů porušen i princip kontradiktornosti řízení, jakož i zásada rovnosti stran řízení. Stěžovatelé rovněž zpochybnili dobrou víru žalobce ohledně držby předmětného pozemku, jejíž existenci vyvraceli skutečností, že žalobce v r. 1990 při obnově katastrálního operátu podepsal listinu, v níž odsouhlasil vyznačení průběhu hranic sousedících pozemků, odpovídající formálnímu stavu (neboli svědčící stěžovatelům). Navíc na nedostatek dobré víry žalobce stěžovatelé usuzují z toho, že až do podání žaloby r. 2003 nikdy neučinil žádný právní krok, kterým by sám sebe označil za vlastníka daného pozemku. S ohledem na stížnostní důvody závěrem stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal spisy Okresního soudu v Novém Jičíně, a to nejen spis vedený pod sp. zn. 14 C 232/2003, jehož součástí je napadený rozsudek, ale také spis vedený pod sp. zn. 14 C 245/2002, který obsahuje podstatnou část důkazního materiálu bezprostředně se dotýkajícího nyní posuzovaného případu.
Jak vyplývá ze spisu sp. zn. 14 C 245/2002, Okresní soud v Novém Jičíně v předchozím občanskoprávním sporu o určení vlastnictví předmětného pozemku (kde jako žalobkyně vystupovala dcera V. V., L. S.) provedl rozsáhlé dokazování, a to listinami prokazujícími vlastnictví tohoto pozemku i sousedících parcel, svědeckými výpověďmi, jakož i znaleckým posudkem z oboru geodézie a kartografie. Stěžovatelé ve svých účastnických výpovědích shodně uvedli, že sporný pozemek po celou dobu užíval V. V., přičemž na tuto skutečnost nikdy nikoho neupozornili. Co do výpovědí svědků, okruh osob blízkých žalobkyni potvrdil, že její otec od počátku užíval daný pozemek v dobré víře, že jde o jeho majetek. Jako svědkyně vypovídala také J. J., původní majitelka nemovitostí nyní ve spoluvlastnictví stěžovatelů, která na stěžovatele toto své vlastnické právo převedla v roce 1966. Uvedla, že se o skutečnosti, že její soused V. V. užíval část jejího pozemku, dozvěděla až po prodeji pozemku stěžovatelům. Ještě jako majitelka pozemku přemístila plot stojící na hranici pozemků tak, aby hranice odpovídala stavu nyní vyznačenému v katastru nemovitostí. Otec původní žalobkyně (v nynější věci žalobce) však nesouhlasil s odůvodněním, že svědkyně plot přemístila již na jeho pozemek, proto plot navrátila na původní místo.
Z uvedeného soud dovodil, že současný žalobce V. V.užíval předmětný pozemek skutečně v dobré víře a mohl k němu vydržet vlastnické právo, nicméně jak soud rovněž prokázal, tento pozemek nebyl součástí darovací smlouvy mezi ním a původní žalobkyní L. S. Ta proto pro nedostatek aktivní legitimace nemohla být v původním řízení o určení vlastnictví úspěšná.
Následně určovací žalobu podal jako žalobce sám V. V. Ze spisu sp. zn. 14 C 232/2003 plyne, že nalézací soud v řízení k důkazu četl podstatný obsah spisu sp. zn. 14 C 245/2002, přičemž dokazování doplnil o některé další listinné důkazy. Soud vyhověl žalobci a vynesl výše citovaný rozsudek, který odvolací soud potvrdil napadeným rozhodnutím.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody (§82 odst. 2 zák. o Ústavním soudu). Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30/6/2004, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Po prostudování ústavní stížnosti i souvisejícího spisového materiálu musí Ústavní soud konstatovat, že ústavní stížnosti nelze vyhovět. S argumentací obsaženou v ústavní stížnosti se Ústavní soud neztotožnil, neboť shledal, že napadené rozhodnutí či řízení předcházející jeho vynesení nezasahují do základních práv stěžovatelů, jak uváděli v ústavní stížnosti. Z dokazování provedeného obecnými soudy je zřejmé, že žalobce skutečně předmětný pozemek vydržel již počátkem roku 1961, a tedy se svého práva před soudem domáhal oprávněně. K jednotlivým stížnostním námitkám stěžovatelů Ústavní soud podotýká, že materiální stránka držby pozemku žalobcem byla prokázána už účastnickými výpověďmi samotných stěžovatelů, kteří oba vypověděli v tom smyslu, že pozemek byl užíván právě žalobcem po celou dobu od okamžiku, kdy se stali jeho sousedy. Zásadním důkazem svědčícím ve prospěch žalobce je i výpověď svědkyně J. J., z níž plyne, že již v době před r. 1966 žalobce užíval předmětný pozemek v dobré víře jako majetek ve svém vlastnictví. Účinky vydržení pak nastaly ex lege, tudíž jakkoli žalobce neučinil žádný úkon směřující k deklaraci svého vlastnického práva, právní účinky vydržení tím nemohly být dotčeny. Ničeho na nich nemění ani fakt, že žalobce v r. 1990 podepsal listinu, z níž zjistil skutečný stav věci, jelikož zákonem požadovaná desetiletá vydržecí lhůta nemovitosti již uplynula, jak řečeno výše, ke dni 1. ledna 1961. Z těchto námitek proto nelze usuzovat na nedostatek dobré víry žalobce (a tak ani na porušení jeho práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví). Obecné soudy nepochybily ani v tom směru, že neprovedly důkaz výslechem žalobce, neboť s ohledem na ust. §131 odst. 1 o. s. ř. soud může nařídit důkaz výslechem účastníků jen tehdy, pokud s tím účastník, který má být vyslechnut, souhlasí. Pakliže takový souhlas žalobce dán nebyl, nezbylo obecným soudům než vyjít toliko z ostatních provedených důkazů, které byly pro meritorní rozhodnutí dostatečným podkladem. I v tomto ohledu proto byla práva stěžovatelů na spravedlivý proces i ochranu vlastnictví zachována.
Lze uzavřít, že každý vlastník musí náležitě dbát ochrany svých vlastnických práv; a nečiní-li tak, vystavuje se riziku případného neúspěchu v řízení před soudem. V dané věci stěžovatelé již desítky let vědí o tom, že žalobce užíval sporný pozemek, aniž by byl jeho vlastníkem. Při takto dlouhé časové prodlevě je riziko procesního neúspěchu s ohledem na neunesení důkazního břemene vysoké. Zůstává otázkou, z jakých důvodů se stěžovatelé neodhodlali bránit proti neoprávněnému zásahu do jejich vlastnických práv již dříve v minulosti, když od počátku účinnosti zák. č. 40/64 Sb., občanského zákoníku, do jeho novelizace účinné ke dni 1. 4. 1983, žádná úprava vydržení v českém právním řádu neexistovala.
S ohledem na výše uvedené postupoval Ústavní soud dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu a ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu