ECLI:CZ:US:2006:1.US.639.06.1
sp. zn. I. ÚS 639/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2006 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupené JUDr. Alenou Lasotovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Přívozská 10, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2006, č. j. 42 Co 189/2006-93, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2005, č. j. 84 C 338/2003-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných ve věci, v níž neúspěšně žádala zaplacení 2.687,- Kč s příslušenstvím, a tvrdila, že jejich vydáním bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), jakož i právo mít rovné postavení vůči druhému účastníkovi řízení, jež je garantováno čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že obecné soudy rozhodly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu a nevypořádaly náležitě její námitku, že k opravě balkonů byl třeba souhlas všech vlastníků bytů, který však dán nebyl a žalované město proto nebylo oprávněno opravu provádět, a následně požadovat její zaplacení. Nebylo navíc prokázáno zaplacení opravy, náklady nebyly řádně rozklíčovány. Pohledávka byla promlčena, ale soudy přes vznesenou námitku neuvedly ani odkdy a na základě jaké události počala běh promlčecí lhůta. I kdyby pohledávka vznikla, byla stěžovatelka a žalovaná protistrana jejími spoluvlastníky. Pohledávka nebyla započitatelná, neboť město nebylo výlučným "nositelem" pohledávky a nikdy neučinilo určitý projev vůle směřující k započtení, to provedl až okresní soud, kdy nepřípustně suploval žalovaného. Soudy nepřipustily důkaz předložený v odvolacím řízení, který však stěžovatelka neměla dříve k dispozici, což vedlo k nesprávným právním závěrům. Stěžovatelka rovněž namítala porušení práva na přiměřenou délku řízení, kdy o žalobě podané dne "17. 10. 2006" [správně 17. 10. 2003] bylo rozhodnuto "až 13. 12. 2006" [správně 2005], což protistraně umožnilo předložit listiny doručené stěžovatelce dne 2. 12. 2004, tedy "hluboko po zahájení řízení".
Z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2005, č. j. 84 C 338/2003-69, Ústavní soud zjistil, že tímto rozsudkem byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na zaplacení částky 2.687,- Kč s příslušenstvím. Nárok stěžovatelky nebyl shledán důvodným, neboť uplatněná pohledávka zanikla započtením. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž argumentovala obdobně jako v ústavní stížnosti.
Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2006, č. j. 42 Co 189/2006-93, Ústavní soud zjistil, že odvolání stěžovatelky nebylo vyhověno, a napadený rozsudek okresního soudu byl potvrzen. Krajský soud se zcela ztotožnil se závěry okresního soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03 , Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly normy jednoduchého práva, resp. zda jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Okresní soud v Ostravě konstatoval (rozsudek č. j. 84 C 338/2003-69, str. 4 řádek 11 shora), že stěžovatelka jako vlastnice bytu (byt č. 23 v domě č. p. 266 v Ostravě v ulici Srbská) měla povinnost přispívat na náklady spojené se správou, provozem, údržbou a opravami domu a pozemku podle velikosti spoluvlastnického podílu, přičemž protistrana byla v předmětném domě výrazným většinovým spoluvlastníkem, a to jak v okamžiku, kdy bylo o opravách rozhodnuto, tak v okamžiku kdy bylo rozhodnuto o jejich dokončení. Okresní soud dále konstatoval (rozsudek č. j. 84 C 338/2003-69, str. 4 řádek 2 zdola), že stěžovatelce byla dne 27. 10. 1999 doručena souhrnná faktura vyúčtování služeb spojených s bydlením s vyčísleným nedoplatkem ve výši 12.400,- Kč. Okresní soud rovněž jasně konstatoval (rozsudek č. j. 84 C 338/2003-69, str. 5 odst. 2), že předmětné opravy bylo nutno vzhledem k jejich komplexnosti a rozsahu považovat za opravu společných částí domu. Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého rozsudku konstatoval (rozsudek č. j. 42 Co 189/2006-93, str. 4, řádek 6 shora), že splatnost nedoplatku, který byl stěžovatelce řádně vyúčtován, se odvíjí od doručení vyúčtování. K doručení kompenzačního projevu vůle pak došlo dne 2. 12. 2004. Krajský soud vzhledem k obsahu provedených důkazů neměl pochybnosti o tom, že předmětná oprava provedena byla, a že protistrana za tuto opravu zaplatila. K otázce promlčení a počátku běhu promlčecí lhůty krajský soud odkazem na ust. §112 občanského zákoníku uvedl (cit. rozsudek, str. 4, řádek 13 zdola), že pohledávka promlčena nebyla, neboť došlo k uplatnění práva u soudu a od té doby neběžela promlčecí lhůta. Krajský soud rovněž stěžovatelce sdělil (rozsudek č. j. 42 Co 189/2006-93, str. 4, uprostřed), že: "Pokud žalobkyně řádně neplatila do fondu oprav, pak je nepochybné, že cena díla byla uhrazena výlučně z prostředků žalovaného; z toho pak lze učinit závěr, že pohledávka, která byla použita ke kompenzaci, nemohla náležet žalovanému a žalobkyni, jak žalobkyně ve svém odvolání namítala." Na stejném místě odmítl krajský soud jako nedůvodnou námitku, že žalovaná protistrana nebyla oprávněna provádět opravy, protože stěžovatelka tuto námitku opřela o ustanovení týkající se společenství vlastníků, které však bylo v předmětném domě založeno až v roce 2001. Krajský soud se rovněž vypořádal s důkazním návrhem uplatněným v odvolacím řízení, a to tak že odkazem na ust. §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. konstatoval, že takový důkaz měl a mohl být uplatněn již před soudem prvního stupně.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala průtahy v řízení, činila tak způsobem, který v podstatě napadal procesní postup soudu, jenž připustil důkaz listinou, která byla doručena až po zahájení sporu. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti nevyložila, v čem tento postup porušuje normy jednoduchého práva, natož aby vysvětlila, jak byla tímto postupem porušena její ústavně chráněná základní práva.
Z výše uvedeného vyplývá že stěžovatelka v ústavní stížnosti jen opakuje námitky, na něž již v průběhu řízení před obecnými soudy dostala poměrně rozsáhlé odpovědi. Podání takové ústavní stížnosti, která nepřináší ústavněprávní argumentaci, nutně navozuje myšlenky, zda se stěžovatelka výrazně nepřiblížila hranici, za níž již lze hovořit o snaze zneužít články 36 a násl. Listiny garantující právo na spravedlivý proces, je-li zároveň přihlíženo i k výši původně žalované částky, kterou náklady řízení samotné stěžovatelky převyšují v řádu násobku.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelčiných základních práv, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. října 2006
František Duchoň
předseda senátu