ECLI:CZ:US:2006:1.US.641.06
sp. zn. I. ÚS 641/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2006 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Ladislavem Eretem, advokátem se sídlem Voráčovská 14, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 29 Co 545/2005 - 182, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 11 C 1043/2000 - 163, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů, neboť má za to, že těmito rozhodnutími byl porušen čl. 90 Ústavy ČR a dále jeho základní práva garantovaná čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2, 3 a 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše citovaným rozsudkem Okresní soud v Liberci zamítl žalobu stěžovatele proti vedlejšímu účastníkovi Ministerstvu obrany ČR s žádostí, aby bylo určeno, že stěžovatel je vlastníkem jedné ideální poloviny pozemků jmenovitě uvedených ve výrokové části rozsudku, zapsaných na LV č. 462 pro k.ú. Horní Růžodol, obec Liberec, okres Liberec u Katastrálního úřadu v Liberci pro vlastníka Ministerstvo obrany ČR, Tychonova 1, Praha 6, a dále, aby bylo určeno, že stěžovatelova matka, paní A. Š., zemřelá dne 10.10.1976, byla ke dni smrti vlastníkem jedné ideální poloviny pozemků, rovněž jmenovitě uvedených ve výrokové části rozsudku (výrok II.). Dále rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 240,-Kč (výrok III.).
Proti výše citovanému rozsudku podal stěžovatel odvolání. V záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že odvolací soud v odůvodnění výše citovaného rozhodnutí uvádí, že okresní soud vyřešil věc správně v souladu s konstantní judikaturou z poslední doby, a jak soud I. stupně, tak odvolací soud shodně odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, dle něhož se "oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (25.2.1948 až 1.1.1991) i bez právního důvodu, nemůže dovolávat ochrany vlastnického práva dle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku, a to ani formou určení vlastnického práva dle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., mohla-li žádat o vydání věci dle zákona č. 229/1991 Sb. (nebo dle zákona č. 87/1991 Sb.)," přičemž, jak stěžovatel uvádí, právě Krajský soud v Ústí nad Labem v další obdobné věci stěžovatele vedené proti městu Liberec v podrobném odůvodnění usnesení ze dne 10.8.2004, sp. zn. 35 Co 690/2003 - 107, rozvádí, že "nebýt restitučních zákonů, existující vlastnická práva by nešlo zpochybňovat. Restituční zákony výslovně nehovoří o tom, že by převzetím majetku státem došlo k zániku vlastnictví původních vlastníků a nelze to podle názoru KS dovodit ani ze smyslu ba účelu těchto zákonů. Nezaniklo-li tedy vlastnictví oprávněné osoby, nic jí nebrání v tom, aby se svého nároku domáhala podle obecných občanskoprávních předpisů." V tom stěžovatel spatřoval porušení čl. 90 Ústavy ČR, neboť má za to, že tímto nekonzistentním postojem nejen obecné soudy, ale i Nejvyšší soud dávají příčinu k důvodným pochybnostem o právní jistotě stěžovatele, když obě výše zmiňované rozhodnutí krajského soudu byla vydána až poté, co byl Nejvyšším soudem judikován citovaný rozsudek. Současně pak poukázal i na porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť dle jeho názoru stát svoji soudní pravomoc uplatňuje takovým způsobem, jakým se mu to hodí a nikoliv v rámci a v mezích zákonů tak, aby občané měli právní jistotu a soudní rozhodnutí byla s určitou mírou pravděpodobnosti předvídatelná. Stěžovatel dále namítal porušení čl. 4 odst. 2, 3 a 4 Listiny, kdy v obdobných případech jsou rozhodnutí obecných soudů protichůdná a on tedy nemá právní jistotu o tom, jak bude nahlíženo na jeho právní úkony z hlediska předvídatelnosti následků těchto právních úkonů. V neposlední řadě stěžovatel namítal i porušení čl. 11 Listiny, kdy možnost ochrany vlastnického práva je napadenými rozhodnutími zpochybněna do takové míry, že v důsledku těchto rozhodnutí jeho vlastnické právo zaniklo, ačkoli proto neexistuje a nikdy neexistoval žádný zákonný důvod, neboť nenastala žádná právní skutečnost, s níž, podle platné právní úpravy, byl a je spojován zánik vlastnického práva.
Po zvážení námitek a tvrzení stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a že jí proto nelze vyhovět.
Předmětem ústavní stížnosti tedy byla jednak snaha stěžovatele prokázat, že postup obecných soudů je v rozporu se základními právy stěžovatele, a jednak polemika s právními závěry obecných soudů, podle nichž specialita restitučních předpisů vylučuje možnost, aby se stěžovatel domáhal určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle obecných předpisů občanského práva. Aniž by Ústavní soud tuto otázku blíže zkoumal, je nucen konstatovat, že tomu, aby se stěžovatel úspěšně domáhal ochrany svého vlastnického práva cestou žaloby na určení vlastnictví, brání právní závěry, k nimž dospělo Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, ve kterém řešilo střet právních názorů druhého senátu, který dospěl v řízení o ústavní stížnosti k odlišnému závěru než první senát ve věci sp. zn. I. ÚS 539/98 a čtvrtý senát ve věci sp. zn. IV. ÚS 403/98. Stanoviska přijatá Plénem Ústavního soudu podle §23 zákona o Ústavním soudu představují způsob sjednocování rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu. Proto, ačkoliv soudce zpravodaj v této věci Eliška Wagnerová se závěry stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 nesouhlasila a připojila k němu i své odlišné stanovisko, není tento její názor pro posouzení věci relevantní.
Dle předchozího právního názoru vyjádřeného v nálezu IV. ÚS 403/98 "došlo-li k zabrání majetku státem bez právního důvodu, neboť stěžovatelka nepozbyla svůj spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem, nebránilo nic tomu, aby se svého nároku domáhala žalobou, opírající se o obecné předpisy občanskoprávní. Jinými slovy, existence speciálních restitučních předpisů nevylučuje v takovém případě postup podle obecného právního předpisu." Plénum Ústavního soudu většinou hlasů dospělo v předmětném stanovisku k závěru opačnému, totiž že účel restitučních předpisů a charakter žaloby na určení vlastnického práva vylučuje možnost domáhat se ochrany vlastnického práva cestou žaloby na určení vlastnictví podle občanského zákoníku.
Podle tohoto stanoviska "restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. [...] Byť k majetkovým křivdám, které mínil [zákonodárce] zmírnit (nikoliv napravit) došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení [...] Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového."
Jinak řečeno, z tohoto stanoviska vyplývá, že pokud stát sám nepřikročil k aktu, kterým by dobrovolně obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti totalitním státem násilně odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů domáhat ochrany vlastnického práva proti třetím subjektům, které vlastnické právo nabyly od státu, ba ani proti státu samotnému.
S ohledem na shora uvedené, při respektování názoru Pléna vyplývajícího ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2006
František Duchoň
předseda senátu