ECLI:CZ:US:2006:1.US.646.05
sp. zn. I. ÚS 646/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. S., Žukovského 852/1, zastoupeného JUDr. Karlem Šůnou, advokátem se sídlem Praha 1, Hybernská 8, proti rozhodnutí Kolegia na úseku ochrany utajovaných skutečností Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 27. 9. 2005, čj. Kl 25/2005 - 10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se JUDr. J. S. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí Kolegia na úseku ochrany utajovaných skutečností (dále jen "Kolegium") pro porušení blíže nespecifikovaného ústavního práva na ochranu cti. Alternativně navrhl, aby Ústavní soud zrušil i všechna předcházející rozhodnutí v dané věci.
Označeným rozhodnutím Kolegium zamítlo stížnost stěžovatele proti rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 31. 5. 2005, čj. 970/2005-NBÚ/07-SO. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu o nevydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi pro stupeň utajení "Tajné" ze dne 4. 4. 2005, čj. 14380/2005-NBÚ/PFO-P. Hlavním důvodem pro nevydání osvědčení byly jednak ne zcela pravdivé a úplné údaje uváděné stěžovatelem v bezpečnostním dotazníku, týkající se jeho otce, a jednak tvrzení stěžovatele, že nikdy nepůsobil jako lektor na Vysoké škole politické Ústředního výboru KSČ a fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy a nebyl členem vedení školy Julia Fučíka (MON), ačkoli mu byly předloženy kopie dokumentů, z nichž tyto skutečnosti vyplývaly.
Stěžovatel spatřoval porušení svého ústavního práva v tom, že Kolegium v odůvodnění svého rozhodnutí uvedlo, že měl "vědomě zatajit" shora uvedené skutečnosti, které byly důležité pro rozhodnutí, zda je způsobilý seznamovat se s utajovanými skutečnostmi. To znamená, že se měl "dopustit vědomé nepravdy", tedy že se dopustil "lži" a že je "lhář". Ačkoli Kolegium ve svém rozhodnutí tyto expresivní výrazy neuvádí a pracuje s výrazem "vědomě zatajit", jedná se významově o totéž. Tím je mimořádně vysokým způsobem snížena jeho čest, ne-li vůbec ztracena. V daném případě však nejde o bagatelní případ pojmu "čest", ale o čest jako konkrétní nedostatek, projevovaný vědomým uváděním nepravd, nebo-li zatajování určitých skutečností významných pro rozhodnutí správního orgánu. Přičemž o skutečnostech, které měl údajně vědomě zatajit, nevěděl. Do jeho osobního spisu mu je musel dát tehdejší kádrový referent ve snaze vylepšit mu "kádrový profil". Proto o předmětných dokumentech nevěděl a nemohl o nich Národní bezpečnostní úřad informovat.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a listinných materiálů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Jedná se o důsledek zásady subsidiarity ústavní stížnosti.
Smysl a účel této zásady odráží pravidlo, podle něhož ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice (srov. sp. zn. III. ÚS 117/2000). Subsidiarita ústavní stížnosti souvisí i se zásadou minimalizace zásahů do pravomoci ostatních orgánů veřejné moci. Vždy je nutno dát přednost zjednání nápravy uvnitř soustavy orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost tedy představuje poslední prostředek k ochraně ústavně zaručených práv a svobod, který je namístě teprve tehdy, jestliže všechny předchozí kontrolní mechanismy v rámci orgánů veřejné moci selžou a ochrana jinou cestou není možná.
V projednávané věci stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. Z ustanovení §73 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, ve znění pozdějších předpisů, s účinností do 31. 12. 2005 (dále jen "zákon o ochraně utajovaných skutečností") a z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 577/01, nález ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 11/04) vyplývalo, že rozhodnutí o nevydání osvědčení bylo možno napadnout žalobou u obecného soudu.
Od 6. 6. 2005 dopadalo citované ustanovení zákona o ochraně utajovaných skutečností také na rozhodnutí Kolegia, neboť nálezem ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 11/04, Ústavní soud, s účinností od 6. 6. 2005, tj. ještě před podáním projednávané ústavní stížnosti, zrušil ustanovení §77k odst. 6 zákona o ochraně utajovaných skutečností, které vyjímalo rozhodnutí Kolegia ze soudního přezkumu a účel zrušeného ustanovení nahradilo v citovaném zákoně již existující, účinné, shora zmíněné ustanovení §73 odst. 2, jenž soudní přezkum rozhodnutí o nevydání osvědčení připouštělo. Jinými slovy, s účinností od 6. 6. 2005 podléhalo soudnímu přezkumu také rozhodnutí Kolegia.
Avšak v daném případě stěžovatel nevyužil ustanovení §73 odst. 2 zákona o ochraně utajovaných skutečností a proti rozhodnutím o nevydání osvědčení žalobu nepodal. Tím nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a zbavil se tak možnosti projednání své věci v řízení před Ústavním soudem, neboť jak již bylo uvedeno, v tomto řízení, s ohledem na zásadu subsidiarity a minimalizace zásahů, je možno projednat jen ty věci, v nichž stěžovatelé vyčerpali všechny možnosti k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Avšak naplnění žádné z podmínek uvedených v označeném ustanovení v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2006
František Duchoň
soudce Ústavního soudu