ECLI:CZ:US:2006:1.US.649.05
sp. zn. I. ÚS 649/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. V. J., zastoupené JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem Brno, Příkop 2a, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 3. 2005, čj. 11 C 10/2003 - 94, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2005, čj. 20 Co 227/2005 - 107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 3. 2005, čj. 11 C 10/2003 - 94, kterým bylo odmítnuto její odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 3. 2004, čj. 11 C 10/2003 - 58, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2005, čj. 20 Co 227/2005 - 107, kterým bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno.
V odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že postupem obecných soudů obou stupňů došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení tohoto základního práva došlo v souvislosti s posouzením otázky doručení meritorního rozhodnutí soudu zmocněnci stěžovatelky. Obecné soudy obou stupňů totiž dospěly k závěru, že její odvolání, podané proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 11 C 10/2003 - 58, bylo podáno opožděně. Konstatovaly, že je dána fikce doručení náhradním způsobem ve smyslu §46 odst. 4 OSŘ. Stěžovatelka poukázala na to, že za ústavně konformní nelze považovat takovou interpretaci §46 odst. 4 OSŘ, která by považovala za neakceptovatelné důležité subjektivní důvody na straně jejího zmocněnce, pro které byl nezastižitelný v době a místě doručení. Právní fikci zakotvenou v §46 odst. 4 OSŘ je třeba považovat za nástroj výjimečný. Není přípustné, aby obecný soud zkoumal relevantnost důvodů, pro něž se účastník v místě doručování nezdržoval.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 18. 3. 2005, čj. 11 C 10/2003 - 94, Ústavní soud zjistil, že odvolání stěžovatelky proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 3. 2004, čj. 11 C 10/2003 - 58, bylo odmítnuto. Oznámení o uložení zásilky s rozsudkem bylo zmocněnci stěžovatelky doručeno dne 9. 3. 2004. Od tohoto dne začala běžet desetidenní lhůta podle §46 odst. 4 OSŘ. Jelikož si adresát zásilku v této lhůtě nevyzvedl, lze považovat desátý den lhůty, tedy 19. 4. 2004, za den doručení. Od 20. 4. 2004 začala běžet patnáctidenní lhůta pro odvolání, jejíž poslední den připadl na 4. 5. 2005. Stěžovatelka podala odvolání na poště až dne 10. 5. 2004, tedy pozdě.
Z odůvodnění tohoto usnesení mj. vyplývá, že již předtím, usnesením ze dne 21. 5. 2004, obvodní soud odmítl, pro opožděnost, odvolání stěžovatelky proti témuž rozsudku. Proti tomuto odmítavému usnesení podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Městský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 4. 8. 2004, čj. 14 Co 234/2004 - 73, označené usnesení zrušil. Zmocněnec stěžovatelky, Ing. M. J., začal až v odvolacím řízení tvrdit, že v době od 7. 4. 2004 do 22. 4. 2004 byl na návštěvě u svého syna ve Zlíně, kde onemocněl. V místě svého bydliště, kam mu byl doručován rozsudek obvodního soudu ze dne 9. 3. 2004, uložením podle §46 odst. 4 OSŘ, se tedy nezdržoval. Proto, za účelem odstranění pochybností o tom, zda se zmocněnec stěžovatelky v místě doručování v rozhodné době skutečně zdržoval, odvolací soud označené usnesení zrušil ve výroku o odmítnutí odvolání a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Obvodní soud provedl v tomto směru potřebné dokazování a po výslechu stěžovatelky, jejího zmocněnce a jeho syna dospěl k závěru, že se ani těmito výslechy nepodařilo tvrzenou skutečnost věrohodně prokázat. Přihlédl k tomu, že se jedná o rodinné příslušníky, kteří mají na výsledku řízení zájem. Zmocněnec stěžovatelky nepředložil jediný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že trpěl zdravotními problémy, které mu bránily v tom, aby se zdržoval, v době doručování rozsudku, v místě svého bydliště. Za takový důkaz by bylo možno považovat např. lékařskou zprávu o ošetření nebo doklad o jeho pracovní neschopnosti. Tvrzení zmocněnce, že se léčil sám a sám si naordinoval antibiotika, považoval soud za nevěrohodné. O nevěrohodnosti slyšených svědků svědčí i skutečnost, že zmocněnec stěžovatelky se při kontrole u svého ošetřujícího lékaře dne 7. 5. 2004 o svých údajných zdravotních potížích vůbec nezmínil. Na dotaz soudu odmítl dát souhlas k vyžádání lékařských zpráv s odůvodněním, že to není důležité.
Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2005, čj. 20 Co 227/2005 -107, bylo zjištěno, že shora označené usnesení obvodního soudu bylo potvrzeno. Odvolací soud konstatoval správnost závěru obvodního soudu, že stěžovatelčino odvolání bylo podáno opožděně. Z obsahu spisu bylo prokázáno, že napadený rozsudek byl doručován stěžovatelce, prostřednictvím zvoleného zmocněnce Ing. M. J., do vlastních rukou na adresu K.. Doručenka obsahuje všechny základní údaje jako veřejná listina, proto je nutno údaje na ní vyznačené považovat za pravdivé, není-li prokázán opak. Odvolací soud rovněž upozornil na skutečnost, že stěžovatelka o uložení zásilky s rozsudkem na poště věděla, aniž by eventuelně učinila, ve vztahu k poště, konkrétní kroky k odvrácení účinků náhradního doručení, s ohledem na tvrzenou nepřítomnost svého zmocněnce. Se zřetelem k těmto skutečnostem vyzněla tvrzení stěžovatelky, zmocněnce i jeho syna nevěrohodně.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka napadla rozsudky obecných soudů tvrzením, že jejich postupem byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny. Podstata její ústavní stížnosti spočívá v polemice s výkladem §46 odst. 4 OSŘ a s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv ochrana tzv. běžné zákonnosti, pokud se současně nejedná o porušení ústavních práv. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud především musí respektovat jeden z hlavních ústavně právních principů, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele.
Po přezkoumání ústavnosti řízení před soudy obou stupňů Ústavní soud zjistil, že základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Obecné soudy, po zhodnocení celé řady důkazů, dospěly k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že se její zmocněnec nezdržoval, v rozhodné době, v místě svého bydliště. V této souvislosti je třeba poukázat na určitý rozpor v tvrzení stěžovatelky, která na jedné straně uvedla, že nelze aplikovat fikci doručení, aniž by soud zjišťoval, zda se adresát v místě bydliště skutečně zdržoval. Na druhé straně, když se soud snažil zajistit další důkazy (včetně lékařské zprávy a potvrzení), které by, vedle svědeckých výpovědí, potvrdily, že se její zmocněnec v místě bydliště nezdržoval, tento postup soudu označila "za nerespektování svobodného prostoru osoby" (rozuměj zmocněnce).
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud dospěl k závěru, že právní závěry obecných soudů jsou v souladu s obecným právem, a v jejich rozhodnutích neshledal nic protiústavního. Jelikož tedy nedošlo k porušení žádného ze základních práv stěžovatelky, jak bylo tvrzeno v ústavní stížnosti, jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro odmítnutí ústavní stížnosti, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu