ECLI:CZ:US:2006:1.US.655.05
sp. zn. I. ÚS 655/05
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 20. července 2006 sp. zn. I. ÚS 655/05 ve věci ústavní stížnosti V. F. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005 č. j. 1 As 23/2004-54, kterým byla zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost podaná ve věci jeho propuštění ze služebního poměru.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, i jinak splňující další formální náležitosti, V. F. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 a 90 Ústavy České republiky.
Uvedeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele, kterou se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2004 č. j. 22 Ca 222/2003-30, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Správy Severomoravského kraje, se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, ze dne 22. 4. 2003 č. 911. Tímto rozhodnutím ředitel Policie České republiky, Správy Severomoravského kraje, potvrdil rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství Frýdek-Místek, ze dne 18. 3. 2003 č. 612, kterým byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru v souladu s ustanovením §106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o služebním poměru") ve spojení s ustanovením §108 odst. 3 citovaného zákona. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl propuštěn ze služebního poměru za zvlášť závažné porušení služební přísahy policisty, neboť dne 26. 2. 2003, v obchodním domě Hypernova ve Frýdku-Místku, odcizil otvírák na konzervy v hodnotě 499 Kč, čímž jednal v přímém rozporu se slibem být čestným, statečným a ukázněným příslušníkem Policie České republiky.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti podal svůj vlastní výklad služební přísahy příslušníka Policie České republiky, která se podle jeho názoru vztahuje pouze na výkon služby. Tvrdil, že za porušení služební přísahy nelze označit jednání, ke kterému došlo mimo službu. Taková povinnost příslušníka Policie České republiky, tzn. extenzivní interpretace služební přísahy i na chování a konání mimo rámec služebních povinností, tedy obecný závazek i v soukromém životě, nelze akceptovat. Kdyby tomu tak bylo, musela by být povinnost příslušníka Policie České republiky určitým způsobem se chovat a jednat i mimo rámec výkonu služby výslovně uložena zákonem. Takovou úpravu však zákon o služebním poměru neobsahuje. Tvrzení policejních funkcionářů, že slib "být čestným, statečným a ukázněným" nelze redukovat pouze na dobu, kdy je policista ve službě, by znamenalo, že policista je ve službě 24 hodin denně, což je diskriminační vůči policistům jako občanům, využívat svobodně svůj volný čas.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že v dané věci nelze od jednání očekávat další objasnění věci a účastníci řízení s tím souhlasili, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí (čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry. Jeho úkolem je však posoudit, zda aplikace a interpretace práva nemá za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. V tomto směru Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek a postup Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V obecné rovině je nutno připomenout, že posláním policie a jejich jednotlivých příslušníků je ochrana veřejného zájmu, tj. činnost směřující k ochraně života, zdraví a majetku osob, k ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti státu, ale i k ochraně věcně vymezených okruhů veřejného zájmu. Příslušníkem Policie České republiky se může stát pouze osoba, která projde náročným přijímacím řízením, v němž musí osvědčit mimo jiné vysoké morální a charakterové kvality, jež se následně promítají do znění služební přísahy. Podle služební přísahy jako morálního závazku, že se bude chovat čestně a ukázněně, musí policista postupovat nejen při výkonu služebních povinností, ale také v soukromém životě (ve volném čase). Jednání policisty v rozporu se zákonem a morálními hodnotami, ať už při plnění služebních povinností nebo v běžném životě, ohrožuje jeho autoritu, vážnost a důstojnost na veřejnosti a při plnění služebních povinností. Vytváří prostor pro vydíratelnost a korumpovatelnost takového policisty a současně ohrožuje poslání, autoritu a postavení policie jako veřejného sboru. Pokud se policista svým jednáním výrazně odchýlí od požadovaného chování, a to nejen při plnění služebních povinností, ale i v soukromém životě, např. jako tomu bylo v daném případě odcizením zboží v obchodě, dopustí se zvlášť závažného porušení služební přísahy (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2003 sp. zn. A 8/2003), a může být propuštěn ze služebního poměru podle ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru. Důvod propuštění je dán i tehdy, jestliže jednání policisty, který se dopustil zvlášť závažného porušení služební přísahy nebo služební povinnosti, bylo příslušným orgánem současně posouzeno jako kázeňský přestupek, přestupek nebo trestný čin.
Proto tvrzení stěžovatele, že povinnost chovat se "čestně, statečně a ukázněně" je nutno vztáhnout jen a pouze na dobu plnění služebních povinností, přičemž volný čas může policista svobodně využívat, tedy může příp. porušovat i právní předpisy, aniž by to mělo jakýkoli dopad na jeho profesi, je naprosto irelevantní a nepřípadné. Je mimo jakoukoli pochybnost, že jednání policisty, jenž ve volném čase porušil zájmy chráněné právními předpisy, lze považovat za nepřípustnou formu jednání, tj. výrazné odchýlení se od chování požadovaného služební přísahou, které nelze tolerovat a které může služební funkcionář posoudit jako zvlášť závažné porušení služební přísahy nebo služební povinnosti. Následkem takového posouzení může být i propuštění ze služebního poměru. Nelze totiž akceptovat úvahu stěžovatele, že ve volném čase není policista povinen chovat se čestně a ukázněně, neboť takový vzorec chování je vyžadován nejen od policisty, jehož povinností je dbát na ochranu zájmů chráněných zákonem a dodržování právních předpisů, ale také od každého občana, natož pak občana-policisty. Už z logiky věci je nemožné, aby policista ve svém volném čase pozbyl morální vlastnosti být čestný a ukázněný a při plnění služebních povinností je opětovně "získal". Jedná se totiž o vlastnosti trvale zakotvené v charakteru osobnosti. Proto je nelze ve volném čase pozbýt a při výkonu služby opět získat. Jestliže osoba požadované charakterové vlastnosti nemá, nemůže vykonávat profesi příslušníka policie.
V daném případě si stěžovatel dne 26. 2. 2003 v obchodním domě Hypernova, v oddělení domácích potřeb, ukryl pod zimní bundu otvírák na konzervy v hodnotě 499 Kč a bez zaplacení prošel pokladnami, za nimiž se spustilo bezpečnostní zařízení. Stěžovatel byl zadržen pracovníky bezpečnostní služby, kterým tvrdil, že nic nemá. Teprve po následné kontrole přístrojem na zjišťování ochrany zboží, kdy byl znovu spuštěn bezpečnostní signál, stěžovatel vyňal ze své bundy odcizený otvírák na konzervy a předal jej pracovníkům bezpečnostní služby.
Z popisu skutku jednoznačně vyplývá, že stěžovatel svým jednáním porušil dva různé zájmy, jak konstatoval již Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku. Odcizením otvíráku stěžovatel porušil jednak zájem na ochraně majetku [§50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1992 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších zákonů (dále jen "zákon o přestupcích")] a současně zájem na řádném výkonu služby policisty. Z tohoto důvodu byl potrestán za spáchání přestupku proti majetku, za který by byl potrestán, i kdyby nebyl policistou. Avšak s ohledem na jeho postavení policisty mu byl uložen trest nikoli podle zákona o přestupcích, ale byl mu uložen kázeňský trest podle ustanovení §32 a 33 zákona o služebním poměru. Vzhledem k tomu, že označené jednání stěžovatele mělo znaky přestupku, měla tato skutečnost důsledek i pro samotný služební poměr stěžovatele. Jednání stěžovatele bylo posouzeno jako porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem a příslušný orgán využil možnosti dané mu zákonem a podle ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru stěžovatele propustil ze služebního poměru. Jinými slovy, jestliže se policista dopustí zvlášť závažného porušení služební přísahy nebo služební povinnosti jednáním, které má znaky kázeňského přestupku, přestupku nebo trestného činu (s výjimkou ustanovení §37 zákona o služebním poměru), může příslušný služební funkcionář rozhodnout o propuštění takového policisty ze služebního poměru, a to bez ohledu na fakt, zda a jaký kázeňský trest byl za dané jednání uložen.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání tvrzení stěžovatele ústavně konformním způsobem odůvodnil svůj závěr, že uplatněné námitky nejsou důvodné a zásada "ne bis in idem" nebyla porušena. Stěžovatel se svým jednáním dopustil přestupku proti majetku a současně se výrazně odchýlil od přísahou požadovaného chování příslušníka Policie České republiky "být čestný, statečný a ukázněný", které je morálním požadavkem a povinností každého policisty nejen při plnění služebních povinností, ale i v rámci běžného života. Proto byl potrestán za spáchání přestupku a následně propuštěn ze služebního poměru. Zákon o služebním poměru kombinaci uložení kázeňského trestu a následného propuštění ze služebního poměru nevylučuje.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvedl jiné skutečnosti, kterými by odůvodnil tvrzení o porušení svých ústavně zaručených práv. Ústavní soud tedy neshledal žádný důvod k vyhovění ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle ustanovení §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.