ECLI:CZ:US:2006:1.US.661.05
sp. zn. I. ÚS 661/05
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského - ze dne 21. února 2006 sp. zn. I. ÚS 661/05 ve věci ústavní stížnosti kpt. B. H. proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 30. 9. 2005 sp. zn. 4 KZV 16/2005, kterým byla zmítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení státního zástupce o zahájení trestního stíhání jeho osoby, a o návrhu, aby Ústavní soud přikázal Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni předložit věc k rozhodnutí Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze.
I. Usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 30. 9. 2005 sp. zn. 4 KZV 16/2005 se zrušuje.
II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni, přičemž namítá, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jeho základních práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Namítané porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel především v tom, že o stížnosti podané proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, rozhodoval státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni, ač k postupu podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") dal výslovný pokyn rovněž státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni. Dále namítá, že odůvodnění napadeného usnesení je zcela nedostatečné, nezabývá se argumenty uvedenými ve stížnosti, a je tedy nepřezkoumatelné.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud:
I. Usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 30. 9. 2005 sp. zn. 4 KZV 16/2005 zrušil.
II. Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni přikázal předložit stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání k rozhodnutí Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze.
Na základě výzvy se k ústavní stížnosti vyjádřilo jako účastník řízení Krajské státní zastupitelství v Plzni, které pouze konstatovalo, že stížnost stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání byla předložena k rozhodnutí Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, které spisový materiál vrátilo s tím, že k rozhodnutí o stížnosti je věcně příslušné Krajské státní zastupitelství v Plzni.
Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjistil následující:
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město (jako státní zástupce konající vyšetřování ve smyslu ustanovení §161 odst. 3 tr. ř.) usnesením ze dne 6. 6. 2005 sp. zn. 3 Zn 597/2004 podle §159a odst. 1 písm. a) tr. ř. odložil věc podezření z trestné činnosti kpt. B. H. a prap. R. J.
Proti citovanému usnesení podal stížnost poškozený J. B. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni z podnětu této stížnosti usnesením ze dne 10. 8. 2005 sp. zn. 2 KZN 1501/2005 podle §149 odst. 1 tr. ř. napadené usnesení zrušila a podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. uložila státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni jako dozorová státní zástupkyně ve věci vedené pod sp. zn. 3 Zn 597/2004 přezkoumala kompletní spisový materiál a dospěla k závěru, že rozhodnutí o odložení věci je v rozporu se závěry provedeného šetření. V odůvodnění svého usnesení vyslovila právní názor, že "nelze akceptovat stanovisko vyšetřujícího státního zástupce, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona" a jednání kpt. B. H. je "pokryto zaviněním minimálně ve formě nepřímého úmyslu". Dále uložila znovu vyhodnotit výsledky prověření ve vztahu k oběma podezřelým a vydala státnímu zástupci konajícímu vyšetřování pokyn: "Na základě takto shromážděných podkladů poté rozhodne, v jakém rozsahu, tedy pro kolik skutků, event. dílčích útoků pokračujícího jednání, zahájí trestní stíhání kpt. B. H. podle §160 odst. 1 trestního řádu.".
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Plzni z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud není součástí soustavy orgánů veřejné moci a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato zásada je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky).
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 213/03, sp. zn. IV. ÚS 262/03, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněna, sp. zn. III. ÚS 554/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, usn. č. 4) a ve své ustálené rozhodovací praxi zpravidla rozhodnutí, kterým bylo zahájeno trestní stíhání konkrétní osoby a rovněž tak usnesení zamítající stížnost proti tomuto rozhodnutí, neshledal způsobilá k tomu, aby byla podrobena přezkumu na základě podané ústavní stížnosti.
Uvedené stanovisko k rozhodnutím týkajícím se zahájení trestního stíhání Ústavní soud výjimečně překonal - s poukazem na zcela mimořádnou situaci - v nálezu sp. zn. III. ÚS 511/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 105), na kteréžto rozhodnutí odkazuje i stěžovatel v ústavní stížnosti, ve kterém podrobil ústavněprávnímu přezkumu usnesení okresního státního zastupitelství, jímž bylo rozhodnuto o stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání.
Ústavní soud, shodně jako v nálezu sp. zn. III. ÚS 511/02, konstatuje, že postavení státního zastupitelství, a to zejména v přípravném řízení, a jeho procesní vztahy k obviněnému jsou výrazně jiné než procesní vztahy mezi účastníky řízení před obecnými soudy. Postavení státního zastupitelství jako žalobce však nikterak neznamená, že by ve svém postupu, zejména tam, kde je mu zákonem svěřen výkon dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení (§174 odst. 1 tr. ř.) nebo pravomoc rozhodnout o podané stížnosti, bylo státní zastupitelství oprávněno k libovůli, jíž se zpravidla rozumí svévole v rozhodování či ve zvoleném postupu. I státní zastupitelství je povinno při rozhodování o stížnostech postupovat dle příslušných ustanovení trestního řádu (§141, 146, 147 a v daném případě i §161 odst. 3 tr. ř.) a každé vydané rozhodnutí státního zastupitelství musí být zákonem stanoveným způsobem odůvodněno (§134 odst. 2 tr. ř.). Požadavkům zákona nelze podle přesvědčení Ústavního soudu rozumět jinak, než že o stížnosti rozhodne příslušné státní zastupitelství a v odůvodnění svého rozhodnutí vyloží rozhodovací důvody tak, aby byl patrný rozsah provedeného přezkumu a zejména - alespoň podstatným způsobem - vysvětleno, proč bylo o stížnosti rozhodnuto určitým způsobem. Jde o povinnost, která se úzce dotýká nejen procesní čistoty řízení, ale také ústavních práv na spravedlivý proces a na obhajobu. Dostatečnost odůvodnění rozhodnutí vydaného příslušným státním zastupitelstvím je proto nejen plněním zákonem stanovených požadavků, ale nadto je také výrazem ústavnosti, na níž jsou principy trestního řízení založeny (čl. 36 odst. 1 Listiny).
S takto vyloženými zásadami však není ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského státního zastupitelství v souladu.
Integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny, je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce a ve stanovených případech jiný orgán. V posuzované věci je tímto orgánem příslušné státní zastupitelství.
Trestní stíhání stěžovatele zahájil státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, který podle ustanovení §161 odst. 3 tr. ř. koná ve věci vyšetřování. Dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení vykonává v těchto věcech státní zástupce nejblíže vyššího státního zastupitelství (§175 odst. 2 tr. ř.), tj. v posuzované věci státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni. Dozorová státní zástupkyně v usnesení ze dne 10. 8. 2005 č. j. 2 KZN 1501/2005-4 vyslovila závazný právní názor na kvalifikaci jednání stěžovatele a vydala i pokyn k zahájení jeho trestního stíhání. Vyšetřující státní zástupce na základě tohoto pokynu usnesením ze dne 18. 8. 2005 zahájil trestní stíhání stěžovatele, který proti tomuto rozhodnutí podal stížnost. Je proto třeba posoudit, zda je důvodná námitka stěžovatele, že o stížnosti rozhodlo nepříslušné státní zastupitelství.
Podle ustanovení §161 odst. 3 tr. ř. koná státní zástupce vyšetřování - mimo jiné - o trestných činech spáchaných příslušníky Policie České republiky a "přitom postupuje přiměřeně podle ustanovení upravujících postup policejního orgánu konajícího vyšetřování". Státní zástupce tedy nepostupuje podle jednotlivých ustanovení trestního řádu o vyšetřování prováděném policejním orgánem zcela shodně, ale s určitými odchylkami, z nichž některé jsou stanoveny již v ustanovení §161 odst. 3 tr. ř. Způsob rozhodování o stížnostech proti rozhodnutí vyšetřujícího státního zástupce mezi těmito odchylkami uveden není, je proto třeba postupovat dle obecného ustanovení trestního řádu, tj. v dané souvislosti dle ustanovení §146 odst. 2 tr. ř., které zní:
"Jestliže lhůta k podání stížnosti již všem oprávněným osobám uplynula a stížnosti nebylo vyhověno podle odstavce 1, předloží věc k rozhodnutí
a) policejní orgán státnímu zástupci, který vykonává nad přípravným řízením dozor, a jde-li o stížnost proti usnesení, k němuž tento státní zástupce dal souhlas nebo pokyn, jeho prostřednictvím nadřízenému státnímu zástupci,
b) státní zástupce nadřízenému státnímu zástupci nebo soudu,
c) ..."
Při posouzení, zda v dané věci mělo být při určení věcně příslušného státního zastupitelství k rozhodnutí o stížnosti stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání aplikováno ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. či §146 odst. 2 písm. b) tr. ř., je nezbytné vycházet z principu ústavně konformní interpretace a aplikace jednoduchého práva. Jednotlivá ustanovení jednoduchého práva jsou všechny orgány veřejné moci povinny interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Má-li státní zástupce při vyšetřování postupovat přiměřeně podle ustanovení trestního řádu upravujících postup policejních orgánů, musí při respektování uvedeného principu postupovat především podle těch ustanovení, která garantují práva obviněného na spravedlivý proces, a tímto ustanovením je v daných souvislostech ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. ř., zamezující situaci, aby o stížnosti rozhodoval orgán, který vydal pokyn k postupu, proti kterému obviněný brojí stížností.
I státní zástupce, který koná vyšetřování o trestných činech policistů, zůstává státním zástupcem, vykonává však činnost konanou jinak policejními orgány a je povinen postupovat "přiměřeně" dle ustanovení týkajících se těchto orgánů. Určení příslušnosti k rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce řeší obecně ustanovení §146 odst. 2 písm. b) tr. ř., jehož aplikace je však namístě pouze u rozhodnutí, která činí státní zástupce v procesním postavení státního zástupce. Koná-li státní zástupce vyšetřování, vykonává působnost policejního orgánu a dozor nad zachováváním zákonnosti při jeho postupu vykonává státní zástupce nejblíže vyššího státního zastupitelství, v jehož rámci je tento státní zástupce oprávněn usměrňovat činnost vyšetřujícího státního zástupce kromě jiných prostředků i závazným pokynem ke konkrétnímu rozhodnutí v příslušné trestní věci. Dá-li dozorový státní zástupce pokyn k zahájení trestního stíhání, vyjadřuje tak jednoznačně svůj právní názor na postup v konkrétní trestní věci. Pokud se tento právní názor posléze promítne do rozhodnutí vyšetřujícího státního zástupce, proti kterému zákon připouští opravný prostředek, není možno akceptovat názor, který vyjádřilo Vrchní státní zastupitelství v Praze vrácením stížnosti stěžovatele k rozhodnutí Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni, že takový postup dozorového státního zástupce by neměl mít procesní důsledky uvedené v ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. Bylo by porušením práva na spravedlivý proces, kdyby o opravném prostředku proti rozhodnutí vyšetřujícího státního zástupce rozhodoval státní zástupce toho stupně státního zastupitelství, jehož státní zástupce v rámci výkonu dozoru vyšetřujícímu státnímu zástupci poskytl takovou součinnost, bez níž by k vydání napadeného rozhodnutí nedošlo.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že vydá-li dozorující státní zástupce závazný pokyn státnímu zástupci konajícímu vyšetřování, je v případě rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí vydanému dle daného pokynu nutno postupovat podle ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. a k rozhodnutí o stížnosti je věcně příslušný nikoliv státní zástupce nejblíže vyššího státního zastupitelství, které vykonává ve věci dozor, nýbrž státní zástupce jemu nadřízený.
V posuzované trestní věci bylo usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání stěžovatele, a to dle odůvodnění tohoto usnesení výlučně na základě pokynu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni. Pokud o stížnosti stěžovatele podané proti tomuto rozhodnutí rozhodl rovněž státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni, došlo tímto postupem nejen k porušení ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. ř., ale i k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud dále konstatuje, že i nadále zastává stanovisko, které opakovaně vyjádřil ve své judikatuře, že v době rozhodování podle §160 odst. 1 tr. ř. není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení pregnantní popis stíhaného skutku a zcela vyčerpávající odůvodnění zvoleného procesního postupu, včetně podrobného rozboru důkazní situace, nicméně i v tomto stadiu trestního řízení musí rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení splňovat základní zákonné požadavky na ně kladené, a to včetně odůvodnění ve smyslu ustanovení §134 odst. 2 tr. ř., jak již bylo konstatováno shora. V dané věci však nelze stěžovateli upřít důvodnost jeho tvrzení, že jím napadené rozhodnutí krajského státního zastupitelství tyto základní požadavky nesplňuje.
Odůvodnění usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni je zcela nedostatečné, státní zástupce se nevypořádal ani s jedinou námitkou uplatněnou stěžovatelem ve stížnosti, pouze konstatoval, že "státní zástupce měl dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí, jak je uvedeno v odůvodnění", a navíc uvedl, že státnímu zástupci byly vytknuty polemiky v odůvodnění usnesení k právní kvalifikaci. Státní zástupce krajského státního zastupitelství tedy pouze odkázal na odůvodnění usnesení napadeného stížností stěžovatele, a to na odůvodnění zcela neadekvátní, což bylo vyšetřujícímu státnímu zástupci i vytknuto. Vyšetřující státní zástupce totiž namísto odůvodnění podezření ze spáchání trestného činu podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona stěžovatelem znovu vyjádřil svůj právní závěr, tj. odložení věci ve smyslu §159a odst. 1 tr. ř., s tím, že nadřízený orgán dospěl k odlišnému právnímu závěru, a proto, vázán tímto právním názorem, rozhodl o zahájení trestního stíhání stěžovatele.
Za této situace, kdy vyšetřující státní zástupce usnesení podle §160 odst. 1 tr. ř. v podstatě neodůvodnil a státní zástupce rozhodující o stížnosti na odůvodnění tohoto usnesení odkázal, aniž by je jakýmkoliv způsobem doplnil, a na konkrétní námitky stěžovatele nereagoval, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že usnesení napadené ústavní stížností je neodůvodněné, a tudíž nepřezkoumatelné, a i když se jedná o rozhodnutí vydané ve stadiu přípravného řízení, nejenže nesplňuje ani základní zákonné požadavky kladené na rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, ale je i v rozporu se základními principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. I tato vada napadeného usnesení, toto odepření spravedlnosti spočívající v naprosté nerozpoznatelnosti rozhodovacích důvodů by byla sama o sobě důvodem k tomu, aby se Ústavní soud odchýlil od své dosavadní judikatury a zasáhl do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení kasací rozhodnutí o stížnosti stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání.
Pro úplnost je třeba konstatovat, že Ústavnímu soudu, z hlediska jemu Ústavou České republiky a zákonem vytyčených pravomocí, nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání; jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení.
Pravomoc Ústavního soudu je v řízeních o ústavních stížnostech striktně vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele zaručené ústavním pořádkem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], což ve zkoumaném případě, jak shora vyloženo, zjištěno bylo.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů, pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti, pokud jde o bod I petitního návrhu, podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Pokud se stěžovatel domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud přikázal Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni předložit věc k rozhodnutí Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze (bod II petitního návrhu), je nutno konstatovat, že se jedná o návrh, o kterém Ústavní soud není oprávněn rozhodovat, neboť nemá právo přikázat orgánu veřejné moci konat ve smyslu takového pozitivního jednání, jak stěžovatel požaduje. V této části proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl. Nicméně postup stěžovatelem požadovaný vyplývá z kasačního výroku Ústavního soudu.