ECLI:CZ:US:2006:1.US.663.04
sp. zn. I. ÚS 663/04
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti D., zastoupené advokátem JUDr. Ing. V.N., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2004, čj. 2 Afs 3/2003 - 46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující všechny formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále práva ukládat daně a poplatky jen v mezích zákona podle čl. 11 odst. 5 Listiny.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 2. 2003, čj. 15 Ca 191/2002 - 20, spojil věci vedené pod sp. zn. 15 Ca 191/2002 a sp. zn. 15 Ca 192/2002 ke společnému projednání (výrok I.), žaloby zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). O kasační stížnosti proti tomuto rozhodnutí rozhodl shora označeným rozsudkem Nejvyšší správní soud, který kasační stížnost proti výroku I. odmítl (výrok I.), kasační stížnost proti výrokům II. a III. zamítl (výrok II.) a žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok III.).
Stěžovatelka uvedla, že v kasační stížnosti tvrdila, shodně jako ve správních žalobách, že lze-li podle ustanovení §46 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), napadat odvoláním jen doměřený rozdíl a současně je-li přípustné, podle ustanovení §48 odst. 11 daňového řádu, napadat výrok rozhodnutí, pak základní náležitostí výroku je i doměřený rozdíl na daňovém základu. Z uvedeného pak stěžovatelka dovodila, že neobsahuje-li rozhodnutí tuto základní náležitost, má to za následek nicotnost takového rozhodnutí podle §32 odst. 7 daňového řádu. Nejvyšší správní soud však v napadeném rozhodnutí zastává názor, že slova "doměřený rozdíl na daňovém základu" mají shodný obsah s pasáží v ustanovení §46 odst. 7 daňového řádu, která zní: "dodatečně daň vyměří ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou, ...a takto dodatečně stanovenou daň současně předepíše". Proto posoudil úvahu stěžovatelky o nicotnosti takového rozhodnutí jako nedůvodnou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že obsah popsaných výroků, podle jejího názoru, shodný není. Vychází přitom ze zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je základ daně hmotně právní kategorií, z níž je daň stanovena (§21 odst. 1). Tím pádem je daň a základ daně právní skutečností, které nelze zaměňovat či ztotožňovat. Podle jejího názoru je tedy právo napadnout doměření daňového rozdílu (§46 odst. 8 daňového řádu) širší, než právo správce daně dodatečně daň vyměřit (§46 odst. 7 daňového řádu).
Stěžovatelka tedy disponovala oprávněním napadnout nejen částky dodatečně vyměřené daně (210 990,-- Kč a 396 240,-- Kč), ale také doměřený rozdíl na daňovém základu, který však nebyl výše uvedenými dodatečnými platebními výměry stanoven. Proto se podle ní jednalo o nicotná rozhodnutí.
K ústavní stížnosti se vyjádřil, jako účastník řízení, Nejvyšší správní soud. Uvedl, že podle jeho právního názoru, vycházejícího z výkladu obecného práva, nebyla kasační stížnost důvodná. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Toto vyjádření neobsahovalo žádné nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, a proto je Ústavní soud stěžovatelce k případné replice ani nezasílal.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a s obsahem připojeného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 Ca 191/2002, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ze shora označeného spisu je patrné, že rozhodnutím F.ú. v Ch., ze dne 2. července 2001, čj. 74659/01/182912/6025, č. 1010000136, byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z příjmu za rok 1996 ve výši 210 990,-- Kč. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala odvolání, o kterém rozhodlo FŘ v Ú., dne 25. března 2002, čj. 17449-1996/120/01, tak, že odvolání zamítlo. Dalším rozhodnutím F.ú. ze dne 2. července 2001, čj. 74664/01/182912/6025, č. 1010000137, byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z příjmu za rok 1997 ve výši 396 240,-- Kč. Rovněž toto rozhodnutí napadla stěžovatelka odvoláním, které FŘ dne 25. března 2002, čj. 17449-1997/120/01, zamítlo.
Ve správních žalobách, podaných proti rozhodnutím FŘ, stěžovatelka uvedla, že dodatečné daňové výměry nesplňovaly náležitosti rozhodnutí stanovené podle §32 odst. 2 daňového řádu. V důsledku toho se jednalo o neplatná rozhodnutí (pakty) které nemají možnost vyvolat jakékoliv právní účinky, a absenci uvedených náležitostí není možno napravit. Obdobně stěžovatelka argumentovala i ve své kasační stížnosti.
S těmito námitkami stěžovatelky se vypořádal krajský soud při posuzování, zda napadená rozhodnutí splňují zákonné náležitosti. V obou řízeních pak shledal, že dodatečné platební výměry splňují zákonem požadované náležitosti. Stručně řečeno, stěžovatelka napadla rozhodnutí finančního úřadu v podstatě proto, že obsahovalo nově jí vyměřenou daň, zatímco podle jejího výkladu mělo rozhodnutí obsahovat toliko rozdíl mezi původní a nově vyměřenou výší daně.
Ústavní stížnost stěžovatelky obsahuje nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu při výkladu správního práva, konkrétně daňového řádu. Podle ustanovení §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), zajišťuje Nejvyšší správní soud jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech. Při vyhodnocování pravomocných rozhodnutí soudů ve správním soudnictví a v zájmu o jednotnou rozhodovací činnost může přijímat stanoviska.
Soudní moc je nadána oprávněním posuzovat soulad či nesoulad jednání, v tomto případě správních orgánů, se zákonem stanovenými limity. Současně je soudu svěřen výklad právních norem pro projednávané případy a, v případě Nejvyššího správního soudu, i tvorba závazné judikatury. Pokud tedy v projednávané věci Nejvyšší správní soud posoudil dvě formulace daňového řádu, "i když legislativně nepříliš vhodně formulované", jako obsahově shodné, vytvářel tak jednotnou judikaturu, což je plně v jeho kompetenci, protože právě a pouze Nejvyšší správní soud je jediným kompetentním orgánem pro takovou činnost ve věcech správních.
Pokud jde o stěžovatelkou tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem soudu byla zkrácena ve svém právu na spravedlivý proces, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno. Tvrzení stěžovatelky, že byla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tím, že Nejvyšší správní soud v její věci dospěl k jinému právnímu závěru než který sama zastává, aniž by uvedla další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, nezbývá než hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry soudu.
Proti ji Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu ke znakům spravedlivého procesu, daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (viz např. sp. zn. IV. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994, str. 219), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
Současně Ústavní soud konstatuje, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena soudům především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestanný. Tato nezávislost a nestrannost je pak směřována zejména vůči možným vlivům ze strany moci zákonodárné či výkonné. Skutečnost, že Nejvyšší správní soud rozhodl ve prospěch orgánu veřejné moci, neznamená ještě sama o sobě zkrácení stěžovatelky při ochraně jejích práv.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2006
František Duchoň, v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu