ECLI:CZ:US:2006:1.US.667.04
sp. zn. I. ÚS 667/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele L.Š., zastoupeného advokátem Mgr. R.Z., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 3 To 201/2004 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 1 T 149/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 3 To 201/2004, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 1 T 149/2003.
Citovaným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona, který spáchal tím, že dne 4. 3. 2003 v B., jako prokurista společnosti B.,s.r.o., uzavřel se společností Č., a.s., leasingovou smlouvu, přičemž předmětem této smlouvy bylo neexistující osobní motorové vozidlo zn. VW Passat Variant 1,9, kdy od tohoto vozidla měl k dispozici pouze zfalšovaný technický průkaz a zfalšovanou původní fakturu ohledně nákupu vozidla na území ČR, přičemž leasingové společnosti uhradil ze sjednané ceny ve výši 495.000,- Kč pouze zálohu na nájemné a první splátku nájemného v částku 169.528,- Kč, čímž způsobil Č., a.s., přímou škodu ve výši 325.472,- Kč, neboť leasingová společnost za toto vozidlo uhradila společnosti A., a.s., vystavenou fakturu na částku 495.000,- Kč a stala se tak majitelem neexistujícího automobilu. Obžalovaný byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání tří roků.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 3 To 201/2004, bylo odvolání stěžovatele zamítnuto a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1280/2004, bylo odmítnuto i stěžovatelovo dovolání v dané věci. Toto usnesení Nejvyšší soudu ústavní stížností napadeno nebylo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že soudy nedostály své zákonné povinnosti poskytnout náležitou ochranu jeho právům jako obžalovaného v trestním řízení, nezabývaly se důkazy, svědčícími v jeho prospěch, neobjasnily dostatečně subjektivní stránku jeho jednání a "překročení hranice trestnosti, které mu bylo kladeno za vinu" a v důsledku toho prý dospěly k závěrům, které se příčí ústavně zaručeným právům občana na spravedlivý trestní proces. Zejména se podle stěžovatele jedná o výrok, že stěžovatel uzavřel leasingovou smlouvu na neexistující vozidlo, ačkoli nabízené důkazy podle něj jeho existenci potvrzovaly; to prý nekriticky převzal i soud odvolací, který tutéž tvrzenou skutečnost považoval za nadbytečnou pro dokazování, ačkoli nebyla vyvrácena obhajoba stěžovatele, že vozidlo viděl na benzinové stanici, kde se uzavírala leasingová smlouva.
Dále stěžovatel nesouhlasí s tím, že by spáchal trestný čin s pomocí zfalšovaných dokladů, které prý vůbec neměl k dispozici, přeregistraci neprováděl a tvrdí, že objektivně nemohl rozpoznat nepravost podkladů pro uzavření smlouvy. Podle mínění stěžovatele závěry obou obecných soudů, jejichž rozhodnutí napadá, vedou k jeho diskriminaci jako podnikatele, neboť prý kladou neúměrné, právu neodpovídající, požadavky na jeho jednání a to dokonce v podobě trestního odsouzení.
II.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním pořádkem České republiky [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele se závěry obecných soudů, které jej shledaly vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona.
Ústavní soud poté, co se seznámil s napadenými rozhodnutími a příslušným spisovým materiálem (spis Městského soudu v Brně sp. zn. 1 T 149/2003), shledal, že obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým a srozumitelným způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zpochybňuje, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů.
Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, postavil by se tak fakticky do nepřípustné role další soudní instance v systému všeobecného soudnictví. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia ve věci shromážděných podkladů, zejména těchto rozhodnutí samotných a příslušného spisového materiálu, žádné pochybnosti.
V odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Brně je ke stěžovatelovým námitkám, které vesměs opakuje i v ústavní stížnosti, mj. uvedeno, že odvolací soud nepochybuje o tom, že předmětné vozidlo fyzicky existovalo a že může ještě existovat; za podstatnou pro řešení celé věci a pro správná skutková zjištění označuje otázku, zda vozidlo skutečně bylo předmětem leasingové smlouvy a zda existovalo a nacházelo se v době a na místě, které uvedl obžalovaný stěžovatel. Jestliže tedy obžalovaný předložil k odvolání listiny, které mají dokládat fyzickou existenci předmětného vozidla, nemůže to být pro posouzení věci rozhodné. Odvolací soud je toho názoru, že soud I. stupně správně hodnotil provedené důkazy, jestliže dospěl k závěru, že obhajoba obžalovaného není věrohodná, a že byla v průběhu řízení před soudem vyvrácena; soud I. stupně především poukázal na obsah výpovědi svědka O.Č., jenž uvedl, že při jednání u benzinové pumpy O. v V. mu jak obžalovaný, tak i svědek A.P. tvrdili, že předmětný automobil je na servisní prohlídce. Soud I. stupně poukázal na to, jakým způsobem celá věc proběhla s tím závěrem, že nepochybně bylo prokázáno, že předmětná leasingová smlouva byla uzavřena na základě zfalšovaného technického průkazu, zfalšované původní faktury ohledně nákupu vozidla na území ČR a že v době jejího uzavření předmětné motorové vozidlo nebylo fyzicky k dispozici. Leasingová společnost Č., a.s., pak zaplatila za toto neexistující motorové vozidlo společnosti A., a.s., vystavenou fakturou částku 495.000,-Kč a vznikla jí tak přímá škoda v celkové výši 325.472,- Kč.
Soud I. stupně učinil podle odvolacího soudu dostatečně podložený a odpovídající závěr, že obžalovaný věděl o uvedených podstatných okolnostech celé věci a svým jednáním uvedl v omyl svědka O.Č., neboť předstíral, že se předmětné vozidlo nachází v České republice, ačkoliv tomu tak nebylo, přičemž A.P. byla následkem jednání obžalovaného neoprávněně vyplacena částka 325.472,- Kč ke škodě společnosti Č., a.s. (pozn.: A.P. je podle citovaného usnesení Krajského soudu v Brně rovněž trestně stíhán, a to i ve vztahu k uvedenému skutku, pro který byl stěžovatel postaven před soud). Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že soud I. stupně provedl ve věci všechny potřebné důkazy, že je následně také správně zhodnotil a že není zapotřebí dokazování již doplňovat v tom směru, jak to navrhl ve svém odvolání obžalovaný - stěžovatel, neboť provedení těchto navržených důkazů by nemohlo nic změnit na dostatečně zjištěném skutkovém stavu věci.
S uvedenými závěry se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní stížnost zjevně spočívá v pouhé polemice stěžovatele s těmito řádně zdůvodněnými právními závěry obecných soudů. Soudní řízení jako celek proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným zejména v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a napadená rozhodnutí je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2006
František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu