ECLI:CZ:US:2006:1.US.672.04
sp. zn. I. ÚS 672/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A.H., zastoupeného advokátkou Mgr. M.V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 15. 7. 2004, čj. 2 To 658/2004 - 196, a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 5. 2004, čj. 1 T 58/2004 - 182, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se A.H. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále též "odvolací soud"), a rozsudku Okresního soudu v Přerově (dále též "soud prvního stupně") pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti shora označenému rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"), který spáchal tak, že v lednu roku 2004, pod záminkou vrácení peněz z půjčky, vlákal poškozenou L.S. (dále jen "poškozená") do stodoly u svého domu v obci P. Ve stodole podal poškozené čaj obsahující hypnotikum negativně ovlivňující schopnost jednání. Následně na poškozenou nalehl a přestože se snažila vymanit z jeho držení a dávala najevo svůj odpor, vykonal na ní dokonaný pohlavní styk. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou.
V ústavní stížnosti stěžovatel provedl své vlastní hodnocení důkazů a tvrdil, že v řízení před obecnými soudy nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci a provedené důkazy nebyly řádně vyhodnoceny. Byl usvědčen pouze výpovědí poškozené, v níž spatřoval určité rozpory. Na podporu svých tvrzení poukázal na skutečnost, že poškozená jeho údajnou trestnou činnost neoznámila ihned na policii ani rodičům. Teprve druhý den vše řekla kamarádce a věc byla oznámena na policii.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odvolací soud uvedl, že na základě provedených důkazů se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o vině stěžovatele, právní kvalifikaci jeho jednání a uloženém trestu. V řízení před obecnými soudy nedošlo k žádným procesním pochybením, majícím za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Okresní soud v Přerově odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí s tím, že se všemi námitkami stěžovatele, uplatněnými v ústavní stížnosti, se důsledně zabývaly soudy obou stupňů, vypořádaly se s nimi a neshledaly je důvodnými. V průběhu trestního řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel opakuje své námitky, které již uplatňoval v průběhu řízení před obecnými soudy. Staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu jako orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo soustavu obecných soudů, nepřísluší. Obecný soud je právě tím soudem, který rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny). Úkolem Ústavního soudu je pouze zkoumat, zda napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebyly porušeny základní práva nebo svobody. Nepřísluší mu zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů a hodnotit hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Hodnocení důkazů je věcí obecných soudů. Je zcela na jejich úvaze, zda vyhoví důkazním návrhům stran, jakou "váhu" tomu kterému důkazu přisoudí, resp. jak budou rozpor mezi jednotlivými důkazy hodnotit. O zásahu Ústavního soudu je možné uvažovat teprve za situace, kdy soudy, při zjišťování skutkového stavu, zatíží svá rozhodnutí vadami ve smyslu tzv. opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze použitých v rozporu s procesními předpisy nebo v případě svévolného hodnocení provedených důkazů.
V projednávané věci Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů pochybení, mající za následek porušení práva na soudní ochranu tak, jak je definován v čl. 36 odst. 1 Listiny. Právo na soudní ochranu zaručuje, že věc bude před soudem projednána, nezaručuje však úspěch v řízení. To, že obecný soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. V tomto případě je možno přístup stěžovatele hodnotit jen jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, která nezakládá protiústavnost rozhodnutí.
Z rozhodnutí obecných soudů v dané věci vyplývá, že postupem podle §2 odst. 5 trestního řádu (dále jen "TrŘ") byly zajištěny dostatečné důkazní podklady, jimiž byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Provedené důkazy byly hodnoceny v souladu s §2 odst. 6 TrŘ jednotlivě i v jejich souhrnu.
Na základě takto řádně zjištěného skutkového stavu věci dospěly obecné soudy, v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR), k závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. Tento závěr je odůvodněn v souladu s pravidly logiky a zákona (§125 odst. 1, §134 odst. 2 TrŘ) a nevykazuje znaky libovůle.
Námitka stěžovatele, že byl usvědčen pouze rozporuplnou výpovědí poškozené, není pravdivá. Stěžovatel byl usvědčen nejen výpovědí poškozené, která opakovaně, shodně a podrobně popsala jednání stěžovatele, přičemž její věrohodnost byla podepřena závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Její výpověď korespondovala také s výpověďmi svědků D.S., L.U. a J.B. a rovněž byla potvrzena závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, který prokázal přítomnost omamné látky v těle poškozené, a závěry odborného vyjádření z oboru chemie, odvětví kriminalistická fyzikálně - chemická expertiza, o výskytu textilních vláken z oděvu stěžovatele na kalhotách a kalhotkách poškozené. Tyto provedené důkazy vyvrátily tvrzení stěžovatele, který jakýkoli kontakt s poškozenou ve stodole popřel. Následně svoji výpověď změnil a připustil, že sice byl v předmětný den s poškozenou ve stodole a došlo mezi nimi k vzájemnému fyzickému kontaktu, ale podle jeho tvrzení se nejednalo o pohlavní styk. Vzájemný fyzický kontakt údajně vyvolala poškozená a dobrovolně v něm pokračovala až do jeho ukončení.
Pro úplnost je vhodné dodat, že ani skutečnost, že poškozená jednání stěžovatele neohlásila na policii bezprostředně po činu, ale až následující den, nemůže vést k závěru o rozporuplnosti výpovědi poškozené a z toho vyplývající porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu