ECLI:CZ:US:2006:1.US.679.05
sp. zn. I. ÚS 679/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Janou Hubenou, advokátkou se sídlem Praha, Vinohradská 343/6, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 7. 2004, čj. 41 Ca 56/2000 - 108, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2005, čj. 4 Ads 72/2004 -132, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností navrhl stěžovatel zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 7. 2004, čj. 41 Ca 56/2000 - 108, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 26. 1. 2000, č. X. Domáhal se rovněž zrušení výroku I. a výroku III. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2005, čj. 4 Ads 72/2004 - 132. Výrokem I. byla jeho kasační stížnost zamítnuta a výrokem III. žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Podle stěžovatele oba soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces a na účinnou soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 90 Ústavy ČR.
K porušení shora uvedeného základního práva došlo, podle tvrzení stěžovatele, tím, že mu jako žalobci nebyla poskytnuta Krajským soudem v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") lhůta deseti pracovních dnů k přípravě na jednání. K jednání, nařízenému na den 13. 7. 2004, byl předvolán prostřednictvím své advokátky, doporučeným dopisem, který převzala dne 7. 7. 2004. Podle stěžovatele se jedná o významnou vadu řízení, neboť soud věc pravomocně skončil, ačkoliv mu to soudní řád správní neumožňoval.
Další námitka stěžovatele směřovala proti důkazům, z nichž krajský soud vycházel. Jednalo se o posudek Posudkové komise MPSV ČR v Praze a jeho doplňky ze dne 16. 11. 2000 a 18. 12. 2000 o zdravotním stavu a pracovní schopnosti stěžovatele. Posudková komise MPSV ČR je resortním nadřízeným orgánem žalované ČSSZ, takže stěžovatel pochybuje o objektivitě tohoto posudku. Soud sice opřel své rozhodnutí také o nezávislý znalecký posudek, vypracovaný Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví - Katedrou posudkového lékařství v Praze, ze dne 7. 5. 2004. Podle stěžovatele závěry tohoto znaleckého posudku soud nesprávně posoudil. Z posudku jednoznačně vyplývá, že rozhodujícím zdravotním postižením, které je příčinou jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, je stav po opakovaných žilních zánětech dolních končetin s výrazným refluxem oboustranně. Tomu odpovídá stav, uvedený v kapitole IX. oddíl B, položka 7.2, přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., v tehdy platném znění, s mírou poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti ve výši 25 %, tj. horní hranice. O zvýšení horní hranice o 10 % bylo u stěžovatele rozhodnuto již rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 1999, čj. 14 Ca 346/96 - 67. Zjištěná míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele ve výši 25 % měla být zvýšena o dalších 10 % bodů, takže celková míra poklesu představuje 35 %, a tím je, podle ustanovení §44 odst. 1, 2 zákona č. 155/1995 Sb., splněna podmínka částečné invalidity, kde je stanovena hranice nejméně 33 %. Stěžovatel rovněž tvrdil, že soud neprovedl další důkazy, které navrhoval.
Podle stěžovatele Nejvyšší správní soud, při přezkumu rozhodnutí krajského soudu, vycházel z uvedené chybné interpretace krajského soudu, s níž se ztotožnil, a nevzal v úvahu jeho procesní pochybení. Postupem soudu tak byla stěžovateli odňata možnost uplatnit procesní práva zakotvená v §49 odst. 1, 4, 5 SŘS.
Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 7. 2004, čj. 41 Ca 56/2000 - 108, Ústavní soud zjistil, že jím byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí ČSSZ ze dne 26. 1. 2000, č. X, kterým ČSSZ nevyhověla jeho žádosti o plný invalidní důchod, protože nesplnil podmínky §38 zákona č. 155/1995 Sb. Krajský soud vyložil ustanovení §38, §39 a §44 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a zabýval se posudky o zdravotním stavu stěžovatele. Posudková komise MPSV ČR v posudku a jeho doplňcích ze dnů 16. 11. 2000, 18. 12. 2000 a 19. 12. 2002 dospěla k závěru, že zdravotní postižení stěžovatele k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí je způsobeno stavem po opakovaných žilních zánětech dolních končetin. Toto zdravotní postižení zařadila, podle přílohy č. 2, k vyhlášce č. 284/1995 Sb., do kapitoly IX., oddíl B, položka 7.2. V rámci stanoveného rozpětí 15 % - 25 % stanovila míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele ve středu tohoto rozpětí, tj. na 20 %. Podle závěru komise stěžovatel nebyl schopen vykonávat těžké práce s dlouhodobým stáním a sezením, byl schopen prací s využitím své kvalifikace, tj. ve službách technicko-administrativního a dispečerského charakteru.
Při jednání dne 11. 2. 2003 stěžovatel navrhl vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - cévní chirurgie a pracovního lékařství. Krajský soud ustanovil k vypracování znaleckého posudku znalecký kolektiv Katedry posudkového lékařství Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Tento znalecký kolektiv, v posudku ze dne 7. 5. 2004, posoudil zdravotní stav stěžovatele a jeho pracovní schopnost ke dni 26. 1. 2000. Míru poklesu schopnosti jeho soustavné výdělečné činnosti určil ve výši 25 %. Stanovil, že k datu vydání napadeného rozhodnutí, tj. 26. 1. 2000, nebyl stěžovatel plně invalidní, neboť u něho nešlo o pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33 %, nešlo o schopnost vykonávat soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek a dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav mu značně neztěžoval obecné životní podmínky.
Oba posudky vyústily do shodného posudkového závěru o míře onemocnění stěžovatele, shodně zařadily jeho zdravotní postižení podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., do kapitoly IX. oddíl B, položka 7.2 a míru poklesu jeho schopnosti určily ve stanoveném rozpětí, které je nižší než 33 %. Oba posudky byly vydány po prostudování veškeré zdravotní dokumentace stěžovatele z doby před i po vydání přezkoumávaného rozhodnutí. Krajský soud shledal shodné hodnocení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele v obou posudcích na horní hranici stanoveného rozpětí přesvědčivým a neshledal důvod k použití §6 odst. 3 věty druhé a odst. 4 citované vyhlášky. Protože zjištěný pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele v době vydání napadeného rozhodnutí činil méně než 66 % a jeho zdravotní postižení neodpovídalo ani podmínkám uvedeným v příloze č. 3 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., stěžovatel nesplnil podmínku plné invalidity podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. Zjištěný pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti činil také méně než 33 % a jeho zdravotní postižení neodpovídalo podmínkám uvedeným v příloze č. 4 citované vyhlášky, stěžovatel nesplnil ani podmínky částečné invalidity podle §44 odst. 1, 2 zákona č. 155/1995 Sb.
Soud neprovedl stěžovatelem navržený důkaz výslechem praktického lékaře MUDr. P., neboť určení existence dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, posouzení a vyhodnocení pracovního potenciálu, náleží posudkovému lékaři, a nikoliv odbornému lékaři, s výjimkou znalce z oboru posudkového lékařství.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu bylo zjištěno, že výrokem I. byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele v části směřující proti výroku, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ČSSZ ze dne 26. 1. 2000, č. X, a proti výroku, jímž žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem III. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu přezkoumal v rozsahu stanoveném zákonem a s ohledem na námitky stěžovatele v kasační stížnosti se zabýval tím, zda řízení před krajským soudem nebylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Žádné závažné nedostatky nezjistil. Při předvolání k jednání sice krajský soud nedodržel lhůtu deseti pracovních dnů k přípravě jednání, uvedenou v §49 SŘS, ale znalecký posudek Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví byl doručen právní zástupkyni stěžovatele přibližně 6 týdnů před nařízeným jednáním. Vzhledem k procesnímu postoji stěžovatele, kdy byla příprava jednání soustředěna na vyvrácení pro něho nepříznivých závěrů tohoto posudku, i vzhledem k tomu, že tuto námitku zástupkyně stěžovatele při jednání nevznesla a nepožádala o jeho odročení (ačkoliv tak učinit mohla a měla, pokud nedodržení lhůty pociťovala jako újmu na kvalitě přípravy k jednání), nelze postup soudu označit za takovou vadu řízení, která by měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud zdůraznil, že rozhodnutí o nároku na invalidní důchod je závislé především na odborném lékařském posouzení. V přezkumném soudním řízení ve věcech důchodového pojištění je k takovému posouzení povolána, podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., posudková komise MPSV. Posudek uvedené komise soud sice hodnotí jako kterýkoliv jiný důkaz podle zásad upravených v §77 odst. 2 SŘS, ale pokud takový posudek nevzbuzuje, z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti, žádnou pochybnost a nejsou-li v řízení zjištěny a prokázány jiné skutečnosti, jimiž by správnost posudků byla zpochybněna, je zpravidla důkazem stěžejním.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že po doplnění dokazování dalším posudkem Posudkové komise MPSV a posudkem Katedry posudkového lékařství Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví jsou shodné závěry obou orgánů úplné a do té míry přesvědčivé, že jimi bylo spolehlivě prokázáno, že stěžovatel, k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí ČSSZ, nesplňoval podmínky plné invalidity podle §39 zákona č. 155/1995 Sb., ani podmínky částečné invalidity podle §44 odst. 1, 2 téhož zákona. Posudkové orgány zpracovaly posudky v řádném složení, za účasti lékařů specialistů podle povahy stěžovatelova postižení, po studiu a vyhodnocení veškeré zdravotní dokumentace a lékařských nálezů nejen z doby bezprostředně před vydáním přezkoumávaného rozhodnutí, ale i nálezů novějších, jichž se stěžovatel dovolával. O správnosti zjištěné souhrnné klinické diagnózy stěžovatelova onemocnění není tedy žádných pochyb. Podle přesvědčivých posudkových závěrů nedosahuje procentní míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele 66 % a zjištěný zdravotní stav jej nečiní schopným vykonávat, pro zdravotní postižení, soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek ve smyslu přílohy č. 3 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. ČSSZ tedy nepochybila, když žádost stěžovatele o plný invalidní důchod zamítla.
Stěžovatel nesplňoval ani podmínky invalidity částečné, podle §44 odst. 1, 2 zákona o důchodovém pojištění, proto nebyl důvod, aby bylo ČSSZ uloženo takový důchod stěžovateli přiznat. Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel při svém rozhodování, nebyla s těmito závěry v rozporu. O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 SŘS. Protože stěžovatel byl v řízení neúspěšný a žalovaná nemá na náhradu nákladů právo podle §60 odst. 2 SŘS, nebyla žádnému z účastníků přiznána náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice s právními závěry krajského soudu a Nejvyššího správního soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle uvedeného článku úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní závěry, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Na základě návrhu stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy obou stupňů. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Soudy obou stupňů provedly potřebné důkazy, zejména dvěma znaleckými posudky, jimiž byl správně zjištěn skutkový stav věci a vyvodily z nich, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které jsou logické, přesvědčivé a v souladu s obecným právem. Na podrobná a vyčerpávající odůvodnění jejich rozhodnutí (viz shora) nelze než poukázat.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2006
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu