ECLI:CZ:US:2006:1.US.682.04
sp. zn. I. ÚS 682/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti J., zastoupeného advokátem JUDr. O.M., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.7.2004, čj. 20 Cdo 2214/2003-234, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.5.2003, čj. 42 Co 202/2003-206 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 13.11.2002, čj. 8 C 5/2000-170, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která po formální stránce splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírá o následující důvody.
Uvádí, že soudy svým postupem neposkytly ochranu jeho vlastnickému právu, neboť přesto, že neporušil žádnou svou právní povinnost a k pochybení došlo na straně katastrálního úřadu a okresního soudu, rozhodly o neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí mezi jím a prodávajícím P.Š. Navíc exekuční rozhodnutí nebylo doručeno O.ú. v H., v jehož obvodu jsou předmětné nemovitosti. Okresní soud ani katastrální úřad nezveřejnily příslušným způsobem exekuční rozhodnutí, kterým byla P.Š. zakázána dispozice s předmětnými nemovitostmi, takže stěžovatel o něm nemohl vědět. V katastru nemovitostí nebyl vyznačen žádný zápis, kterým by byli vlastníci omezeni v nakládání s nimi. Nemovitosti stěžovatel nabyl v dobré víře, avšak soudy prohlásily za absolutně neplatnou příslušnou kupní smlouvu, kterou uzavřel s prodávajícím P.Š. Napadená rozhodnutí brání stěžovateli v užívání nemovitostí. Podle stěžovatele exekuční rozhodnutí, o které se opírají závěry soudu o neplatnosti kupní smlouvy, neobsahuje výslovný zákaz převodu spoluvlastnického podílu P.Š. a tudíž tento zákaz ani nemohl být porušen. Stěžovatel tvrdí, že soudy při hodnocení vzniku kupní smlouvy a jejich právních aspektů dospěly k závěrům, které vybočují z platné právní úpravy, a proto navrhuje jejich zrušení.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal k ústavní stížnosti vyjádření Krajský soud v Ostravě, který uvedl, že se v řízení nedopustil žádného procesního pochybení, které by ve svém důsledku znamenalo porušení stěžovatelových základních práv. Soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a prohlásil, že stěžovatel má na věc, která byla předmětem řízení, toliko jiný názor. Z jeho subjektivního pohledu není rozsudek odvolacího soudu správný. Tato okolnost však nemůže sama o sobě znamenat, že k odlišnému závěru odvolací soud musel dospět pouze za cenu porušení ústavních práv stěžovatele.
K ústavní stížnosti podal vyjádření i Okresní soud v Přerově. Uvedl, že smlouva, na jejímž základě stěžovatel nabyl nemovitost, která je předmětem exekuce, je pro rozpor se zákonem neplatná, což je objektivní skutečnost. Navíc její účastník spáchal uzavřením smlouvy trestný čin. Smlouva pak nemůže mít následky sledované smluvními stranami, bez ohledu na to, že ji stěžovatel uzavřel v dobré víře. Na neplatnosti smlouvy nic nemění ani skutečnost, že katastrální úřad nezapsal do katastrálního operátu poznámku, že nemovitosti jsou postiženy exekucí.
Vyjádření těchto soudů zaslal Ústavní soud právnímu zástupci stěžovatele, který ve své replice rekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a v podstatě opakoval argumenty uvedené v dovolání a ústavní stížnosti, zejména pokud se týká výroku exekučního soudu ve věci vedené pod sp.zn. 20 E 553/96 a dobré víry stěžovatele.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil i Nejvyšší soud, který v podstatě jen odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, pokud šlo o řešení právní otázky, jaký význam má "dobrá víra" nabyvatele při jednání, jehož výsledkem je absolutně neplatný právní úkon. Ústavní soud však nevzal toto vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí, neboť nic nového oproti napadenému usnesení nepřináší.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Přerově sp.zn. 8 C 5/2000 a spis Okresního soudu v Přerově sp.zn. 20 E 1300/98. Zjistil, že usnesením ze dne 1.8.1996, čj. 20 E 553/96-11, které nabylo právní moci dne 1.10.1996, nařídil Okresní soud v Přerově k uspokojení pohledávky oprávněného P., výkon rozhodnutí prodejem majetku povinného P.Š. a jeho spoluvlastnického podílu na nemovitostech ve výroku uvedených a dále rozhodl, že "povinným se zakazuje, aby převedli předmětné nemovitosti na jiného, nebo aby tyto nemovitosti jiným způsobem zatížili". Výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu P.Š. pak byl vyloučen k samostatnému řízení vedenému u téhož soudu pod sp.zn. 20 E 1300/98. Kupní smlouvou ze dne 17.11.1997 prodali P. a M.Š. spoluvlastnický podíl v rozsahu 1/2 předmětných nemovitostí žalobkyni. Vklad práva byl zapsán na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu v P., ze dne 8.12.1997, čl. 149 p.v., s právními účinky vkladu ke dni 17.11.1997. Katastrální úřad v P., i když mu soud (dosud nepravomocné) usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí zaslal, zápis poznámky na příslušném operátu katastru nemovitostí neučinil s odůvodněním, že není opatřeno vyznačením právní moci; jelikož ani prodávající o nařízení exekuce nabyvatelku neinformoval, žalobkyně (stěžovatelka) o dané skutečnosti v době uzavření kupní smlouvy nevěděla.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 20.12.2000, čj. 8 C 5/2000-78 zamítl návrh žalobce (stěžovatele), aby z výkonu rozhodnutí prodejem nemovitých věcí, vedeného oprávněným P., proti povinnému P.Š., pod sp.zn. 20 E 1300/98 u Okresního osudu v Přerově, byly vyloučeny nemovitosti v k.ú. H. v žalobě specifikované.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30.5.2001, čj. 12 Co 190/2001-115, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Přerově napadeným rozsudkem ze dne 13.11.2002, čj. 8 C 5/2000-170, žalobu, doplněnou tak, že se vylučuje z výkonu rozhodnutí prodej spoluvlastnického podílu povinného - ideální polovina předmětných nemovitostí, znovu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ze dne 13.5.2003, čj. 42 Co 202/2003-206, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že smlouva, jíž P.Š. (povinný) prodal ideální 1/2 nemovitosti žalobkyni (stěžovatelce), je ve smyslu ust. §39 občanského zákoníku neplatným právním úkonem, neboť jej převodce učinil v úmyslu zmařit provedení již nařízeného výkonu rozhodnutí, přestože věděl o zákazu převádět předmětné nemovitosti, vysloveném v usnesení o nařízení exekuce. Dále uvedl, že ze spisu Okresního soudu v Přerově sp.zn. 5 T 82/2001, má za prokázané, že povinný P.Š. byl rozsudkem Okresního osudu v Přerově ze dne 7.1.2002, čj. 5 T 82/2001-106, který nabyl právní moci dne 29.5.2002, uznán vinným, že dne 17.11.1997 v H. na základě kupní smlouvy a smlouvy o zániku věcného břemene prodal firmě J. za částku nejméně 700.000,- Kč id. 1/2 domu čp. 114, postaveného na pozemkku p.č. 198 - zastavěná plocha a id. 1/2 pozemku p.č. 198 - zastavěná plocha, objekt bydlení a p.č. 245, zahradu, vše zapsáno na LV č. 3400 pro k.ú. H., přestože věděl, že usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 1.8.1996, sp.zn. 20 E 553/96, pravomocným dne 1.10.1996, mu bylo zakázáno převádět shora uvedené nemovitosti na jiného nebo jiným způsobem je zatížit, tedy spáchal trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Protože kupní smlouva nevyvolala žádné účinky, žalobkyně na jejím základě vlastnictví k podílu nemovitostí nenabyla. Okolnost, že o exekučním postižení předmětu převodu žalobkyně nevěděla (vycházela ze zápisu v katastru, z něhož vyplývalo toliko předkupní právo ve prospěch města H.), na uvedeném závěru nic nemění.
Uvedený rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, v němž zejména namítal, že jednal v dobré víře, jestliže vycházel ze zápisu v katastru nemovitostí, ve kterém žádný záznam o nařízení exekuce nebyl. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28.7.2004, čj. 20 Cdo 2214/2003-234, dovolání odmítl. Uvedl, že námitky dovolatele zpochybňující právní závěr, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 17.11.1997, jsou vybudovány na jeho vlastních skutkových závěrech, ke kterým soudy obou stupňů hodnocením provedených důkazů nedospěly. Na závěru, že smlouva, která je v rozporu se zákonem, je objektivní skutečností, jež nemá právní následky sledované smluvními stranami - bez ohledu na to, která ze smluvních stran neplatnost způsobila, nebo zda některá ze smluvních stran uzavřela smlouvu v dobré víře - nic nemění ani to, že katastrální úřad nezapsal do katastrálního operátu na podkladě usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí poznámku, že nemovitosti (spoluvlastnický podíl) jsou postiženy exekucí.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na ochranu vlastnictví a práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel především namítá, že soudy sice konstatovaly, že žádnou právní povinnost neporušil a že naopak k pochybení došlo ze strany katastrálního úřadu a okresního soudu, leč nicméně jeho právní úkon bez ohledu na možné následky prohlásily za absolutně neplatný. V této souvislosti se stěžovatel dotýká i usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 1.8.1996, čj. 20 E 553/96-11, které podle jeho názoru neobsahuje výslovný zákaz převodu spoluvlastnického podílu P.Š. k předmětným nemovitostem a proto také nemohlo dojít k jeho porušení.
Ústavní soud přezkoumal uvedené námitky - se zřetelem k obsahu soudních spisů - a dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné.
Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 1.8.1996, čj. 20 E 553/96-11, které nabylo právní moci dne 1.10.1996, nařídil podle platebního rozkazu Okresního soudu v Přerově ze dne 17.4.1996, čj. Ro 169/96-82, výkon rozhodnutí prodejem majetku povinného P.Š., v rozhodnutí přesně označených nemovitostí, včetně spoluvlastnického podílu na jedné z nemovitostí. Zároveň rozhodl, že "povinným se zakazuje, aby převedli shora popsané nemovitosti na jiného, nebo tyto nemovitosti jiným způsobem zatížili". I když ve formulaci rozhodnutí použil okresní soud plurál (uložil povinnost "povinným"), ačkoliv povinný byl v tomto rozhodnutí pouze P.Š., jedná se o nepatrnou nepřesnost, která nemohla mít vliv na srozumitelnost rozhodnutí, ze kterého jasně vyplynul zákaz převádění nemovitostí na jiného. Zákaz převodu se nutně musel týkat jak nemovitostí, tak i vlastnického podílu na těchto nemovitostech; pro výklad použitý stěžovatelem (totiž, že nebyl výslovně zmíněn vlastnický podíl P.Š.) nenachází Ústavní soud rozumné vysvětlení.
Uvedenému závěru ostatně svědčí i skutečnost - na niž poukázaly i obecné soudy - že P.Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 7.1.2002, sp.zn. 5 T 82/2001, odsouzen pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, jehož se dopustil tím, že smlouvou ze dne 17.11.1997 prodal právě spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech stěžovateli, přestože věděl, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí mu takové nakládání s nemovitostmi zakazovalo.
Obecné soudy proto právem dovodily, že jestliže přes uvedený zákaz byl spoluvlastnický podíl na nemovitosti kupní smlouvou převeden na jiného, byla tato smlouva absolutně neplatná. Smlouva, která je v rozporu se zákonem, je objektivní skutečností, jež nemá právní následky sledované smluvními stranami a to bez ohledu na to, která ze smluvních stran neplatnost způsobila, nebo zda některá ze smluvních stran uzavřela smlouvu v dobré víře. Katastrální úřad nezapsal do katastrálního operátu na podkladě usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí poznámku, že nemovitosti (spoluvlastnický podíl) jsou postiženy exekucí, neboť příslušné rozhodnutí soudu v době, kdy bylo katastrálnímu úřadu doručeno, nenabylo právní moci.
Tím mohl uvést stěžovatele v omyl, neboť ten vycházel ze zápisu v katastrálním operátu. Postup katastrálního úřadu, stejně jako postup soudu, který nezaslal katastrálnímu úřadu rozhodnutí s vyznačením právní moci a obecnímu úřadu v H. k vyvěšení na úřední desce je nezaslal vůbec, je třeba hodnotit jako postup, který je v rozporu se zákonem; na absolutní neplatnost kupní smlouvy to však nemohlo mít vliv. Je-li totiž právní úkon (smlouva) pro rozpor se zákonem absolutně neplatný, působí tato neplatnost od samotného počátku, takže nemůže způsobovat právní následky, které jednající chtěli; působí erga omnes a soud k této neplatnosti přihlíží z moci úřední (ex offo). Absolutní neplatnost působí i tehdy, jestliže nebylo související rozhodnutí o exekuci příslušným způsobem zveřejněno. Tyto obecně platné a uznávané principy občanského práva nelze zpochybňovat ani z hlediska ústavněprávního. Lze toliko doplnit, že pokud zmíněným postupem orgánů veřejné správy vznikla stěžovateli škoda, nic nebrání tomu, aby se její náhrady domáhal příslušnou zákonnou cestou.
Jestliže tedy obecné soudy při posuzování platnosti kupní smlouvy dospěly k závěru, že příslušná smlouva je absolutně neplatná a svůj názor (v souladu s poznatky obecné teorie civilního práva) řádně odůvodnily, jak se v posuzovaném případě i stalo, nelze jejich postup hodnotit jako protiústavní, tedy, jako takový, kterým by bylo zasaženo do stěžovatelova základního práva.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu